Zaujala ho natolik, že o měsíc později se na trať v Orlických horách, jako divák, sám vydal.

Psal se rok 2003 a tehdy by ho nenapadlo, že o dvanáct let později, závod sám pojede a dokonce získá bronzovou medaili.

„Sport mě zaujal. Postupně jsem se seznámil s mushery a zjišťoval jsem, jak získat psy, kteří mají tah vrozený. To je poměrně důležité. V roce 2010 se mi podařilo získat štěňata sibiřského huskyho, a když měla rok, začali jsme jezdit a trénovat. Na podzim na suchu, v zimě na sněhu," vysvětluje Jaroslav Charouz s tím, že později si pořídil od stejného chovatele další dva husky.

„Naši psi jsou s průkazem původu, což je jedna z podmínek startu na závodech," upozorňuje čtyřiapadesátiletý muž žijící s rodinou a psí smečkou v Komárově, vsi mezi Šternberkem a Uničovem.

Sibiřští husky a jejich musher Jaroslav Charouz z Komárova

Jaroslav Charouz zapřahá svou psí smečku. Foto: DENÍK/Jiří Kopáč

Tahat musí chtít už od mládí

Když se obecně řekne husky, většina lidí si představí usměvavou chundelatou kouličku.

„Jsou to psi, kteří jsou opravdu hezcí, ale na závody jsou nepoužitelní, nejsou šlechtění na běh. To linie našich sibiřských psů je přímo z Aljašky a můžeme říct, že tah mají vrozený," říká Jaroslav Charouz.

Na klasickém cvičáku byste ho však se svými svěřenci nejspíš nenašli.

„Tihle pejsci mají rádi volnost a naučit psa tahat je problém, pokud od mládí nechce. Čím víc psů je zapřažených, tím je to víc baví. Mají tendenci jít dopředu co nejrychleji. Nejvíc se pes naučí při závodech, vidí, co dělají ostatní a učí se, že například při předjíždění nemá být zvědavý a otáčet se, dívat se po ostatních," říká musher, nebo-li česky psovod.

Psí spřežení mushera Jaroslava Charouze z Komárova

Pohled mushera. Foto: DENÍK/Jiří Kopáč

Vůdce Bárt utáhl 1,5 tuny

Trénují a závodí od podzimu do jara, dokud teplota nestoupne nad patnáct stupňů a tréninky mají čtyřikrát týdně.

V létě psi odpočívají, s prvním ochlazením však opět ožívají.

„Jezdíme ve čtyřspřežení, zadní dva pejsci jsou menší a mladší o dva roky a tak vedení zatím přenechávají svým starším a zkušenějším sourozencům. Vůdce smečky Bárta jsme loni přihlásili do soutěže v pullingu, což jsou závody psů v tahu břemen. Překvapilo nás, že Mistrovství republiky vyhrál. Utáhl přes jeden a půl tuny," popisuje Jaroslav Charouz.

Není to však zdaleka jediný úspěch.

Jaroslav Charouz byl v roce 2013 na Mistrovství republiky psích spřežení bez sněhu druhý, loni se povedlo místo první a následně třetí na Mistrovství Evropy.

Šediváčkův long: extrémní výzva

Stěžejním závodem pro tým Jaroslava Charouze ale byl tradiční a už zmíněný Šediváčkův long.

„Přijel jsem tam s tím, že to pojedu zkusit. Někteří zkušení musheři totiž trať projeli třeba třikrát, čtyřikrát a až po pěti letech ji zvládli bez zranění sebe i psů celou dokončit. Závod není náročný jen terénem, ale i jeho rozsahem, jede se čtyři dny a celkem čítá asi dvě stě kilometrů," vysvětluje závodník.

„Poslední dva dny naši pejsci pochopili, že musí síly rozložit a my jsme tak oba dva dny vyhráli. Už jsme sice nedotáhli první a druhé místo, takže jsme nakonec skončili třetí. Považujeme to za hodně velký úspěch."

Husky jako členové rodiny

Čtyři statní sibiřští husky nejsou jen závodníci, kterým se dopřává speciální strava, péče i výživa, jak už to vrcholových sportovců bývá.

Především to jsou členové rodiny, kteří jsou rádi i za pohlazení a pomazlení.

„Pejsci si nás získali už odmala a je důležité, že mě rodina podporuje. Baví mě práce s nimi, závodění je už ta pomyslná třešnička," doplňuje Jaroslav Charouz.