Černovírský (pozn.red.: Černovír je nyní městská část Olomouce) řídicí učitel Josef Petřek a jeho manželka Marie byli za 2. světové války zatčeni pro účast svého syna Vladimíra v odboji a zejména při atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Kaplan pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje na Resslově ulici v Praze ThDr. Vladimír Petřek byl za ukrývání a podporu atentátníků spolu s dalšími duchovními zatčen a mimořádným stanným soudem odsouzen k trestu smrti. Ten byl vykonán 5. září 1942 na střelnici v Kobylisích.

Kromě kaplanových rodičů, kteří zahynuli v roce 1943 v Osvětimi, přinesla rodina i další oběti. Psalo se o tom v Černovírské ročence 2011. Dosud nepublikovaný byl osud kaplanovy sestry Věry Petřkové. Ta v té době chodila (možná by se dalo lépe říci tehdejším jazykem „měla známost“) s jiným černovírským občanem Miroslavem Dostálem. Nyní již delší dobu zesnulým.

Ale jeho sestra, paní Hana (křtěná Anna) Dostálová, která žila v letech 1920 až 2014, mi nedlouho před svou smrtí věnovala moták, který jistou dobu po svém zatčení poslala Věra Petřková svému milému. S tím, abych jej případně zveřejnil. Což právě činím.

S vysvětlujícím dodatkem, že jde o 90 centimetrů dlouhý a pět centimetrů široký, překládaný (tudíž místy nečitelný), oboustranně tužkou popsaný pás papíru. Zhruba tedy vypadající jako účtenka z velkého nákupu v dnešním supermarketu.

Obálka, v níž jsem moták dostal, je sice nadepsaná Věra Petřková z Osvětimi Mirkovi, ale z textu jasně vyplývá, že byl napsán ještě z Olomouce:

…Budeme prý tu asi až do konce války internovaní, jestli nás nikam neodvezou. My bychom to tady vydrželi, není to zde tak strašné, ale rodiče by mohli pustit. Naše maminka to tak strašně nese, co nás postihlo, je den ode dne slabší a ztrácí se úplně vůčihledně.. Nepřestáváme doufat, že ji pustí. Mám dojem, že se na nás Gestapo nedívá jako na nějaké zločince, ale přesto si ukládá za povinnost (v ohybu nečitelné)… K Tobě, Mirku, mám velkou prosbu. Tatínek a kluci mají jistě strašný hlad, protože vidím, jaký hlad máme my ženské a strava na gar.* je prý ještě horší než tady. Jak jsem se dozvěděla od jedné spoluuvězněné, bydlí v Černovíře nějaký dozorce z garňáku jménem Göttel nebo Getl, ten je dobrý známý pana Kašpara toho železničáře a jeho prostřednictvím tam ta spoluuvězněná dostávala jídlo pro svého muže. Mirku, hrozně snažně bych Tě prosila, kdybys zašel za p. Kašparem a poprosil ho a donesl mu kousek chleba pro naše kluky. Vím, že chléb seženeš a nevíš, co bys mi tím prokázal. Oni to dělají ti dozorci, vidím to tady. Ten pan Göttel bydlí někde naproti p. Kašpara, otci té Dobry. Mohl bys toho dozorce případně i podplatit, oni se dají a my Ti to všechno vynahradíme. Hlad je hrozná věc a takový kousek chleba nebo kostka cukru úžasně pomáhají všechno (nečitelné) snášet. Bát se vůbec nemusíš. (Nečitelné) nám sem taky posílají, a jak Ti povídám, zločinci v očích Gestapa my nejsme, mají o nás dobrý dojem a také nás ještě ani jednou nevyslýchali. Máme hrozné štěstí, že jsme tady pohromadě a víme jeden o druhém. Jen kdyby toho hrozného hladu nebylo. Jídlo je kolikrát tak hnusné, že se ani při tom hladu nedá jíst.

Představ si, že Ty se koupeš a je Ti strašné horko a ani studené pivo neuhasí Tvou žízeň, a já tady sedím v kobce, balím si nohu do sáčků(?). Tak asi jednou za 5 dní jdeme na půl hodiny ven a chodíme dokola ve čtvercovém dvoře asi 50 m2 vel. pěkně podle počítání links – links. Kdybys mě chtěl někdy strašně potěšit, mohl by ses podívat do chodby kraj. soudu. Když vejdeš do budovy soudu vchodem od Moravy**, tak jdi do levého křídla budovy na chodbu 2. poschodí nebo do záchodu. A přímo přes dvůr naproti 2. poschodí je naše kobka. Každý den dopoledne vyhlížíme známé a nevíš, jak by mě potěšilo, kdybych tam Tebe také jednou uviděla. Budu Tě vyhlížet každý den dopoledne a v sobotu odpoledne. A nic se neboj, Mirku, (nečitelné) pošli těm našim klukům kousek chleba, ne moc najednou, spíše málo a častěji, a nějakou kostku cukru a máš-li zbytečnou cigaretu…

Nezlob se, že Ti škemrám o kousek chleba jak stará cikánka, ale okolnosti člověka donutí, aby svou pýchu odložil. Vzpomínám na Tebe hrozně často a přemýšlím, kdy se asi uvidíme. A prosím Pána Boha, aby té válce už udělal konec. Za tu krátkou dobu jsem tu už viděla nesmírnou hrůzu a utrpení. Ale o tom všem až později. Pozdravuj Hanu*** a Libu od nás všech. A neměj o mě strach, já to vydržím. Děkuji Ti, že vyhovíš mé prosbě a srdečně Tě zdravím, Věra.

Jestli je ten lístek příliš protočený, tak se tomu nediv. Omluv mě, je to asi vliv bromu, který denně v kávě musíme požívat. Jestli přijdeš se podívat, ukážu se Ti v okně své kobky, kde jsem s Miladou. Vedle v kobce je maminka s Květou, Jiř.**** a Zdena. A prosím Tě, měj čibuk v ústech, nabudu pravděpodobně v modrém županu s bílýma puntíkama. Jestli se Ti to podaří s tím chlebem, tak si pohlaď dvakrát za sebou vlasy, abych věděla. Mnohokrát Ti, Mirku, děkuji předem a vzpomínám. V. Onehdy jsme se vážili a já jsem za mého pobytu zde ztratila již 8 kg."

Potud moták. Co můžeme doplnit? Poměrně hodně: Nejdříve vysvětlivky k těm hvězdičkám.

* Gar. - Je zkratka tzv. garňáku, vojenská věznice, za války gestapa, na nynější olomoucké třídě 17. listopadu.

** Budova krajského soudu - se týká nynějšího okresního soudu na třídě Svobody. A vchod od Moravy? Na této třídě tehdy ještě protékalo rameno řeky Moravy.

*** Mirek Dostál má pozdravovat od Věry Petřkové svou sestru Hanu Dostálovou, od níž jsme získali uvedený moták.

*** *Květa, Jiřina a Zdena byly sestry Věry Petřkové

Nejvyšší oběť heydrichiády z Petřkovy rodiny tedy přineslo šest jejich členů: Oba rodiče - Josef a Marie - a čtyři děti: kromě kaplana Vladimíra ještě jeho sourozenci Milada, Miroslav a Jaroslav Petřkovi.

Rodina ovšem měla celkem 10 dětí. Zatčeni byli dále Jiřina, Květa, Zdena, Věra a Emil. Ti se pak dostali do koncentračních táborů, ale válku přes veškeré útrapy a zdravotní komplikace v nich přežili. Samotná autorka motáku Věra Petřková (*1920) se po věznění v Olomouci a pak později v Brně dostala do koncentračního tábora Osvětim. Její sestra Jiřina Petřková (1914-2012) obdobně jako Věra prošla olomouckou a pražskou věznicí i koncentračními tábory Osvětim, Ravensbrück a Neubrandeburg. Působila jako učitelka po válce v Praze, dožila se i odhalení pamětních desek hrdinům heydrichiády v lednu 2011 na nádvoří katedrálního chrámu v Resslově ulici na Praze 2. Její vzpomínky zaznamenal portál Paměť národa. Z nich bychom mohli čerpat třeba opět příště.

Naopak jako jediná nebyla Němci stíhána šestá sestra – Marie. Ta byla v době heydrichiády již vdaná a mimo církev. Podle našich údajů žila v Brně a své sourozence podporovala balíčky s potravinami.

Zpracoval Jindřich Hovadík

Poděkování za spolupráci na tomto textu doktoru R. Hradečnému a doktorce E. Šiškové a šternberským publicistům manželům prof. Bronislavu a Mgr. Vlastě Hlůzovým, konečně i brněnským a pražským badatelům.

Text doprovázejí snímky dochovaného motáku z olomoucké věznice, současné podoby domku rodiny Petřkových na Čelakovského ulici, pamětní desky se šesti oběťmi rodiny na školní budově v Pavlovické ulici 51 (třikrát foto J. Hovadíka) a konečně portrét kaplana ThDr. Vladimíra Petřka.