Rotmistr Jaroslav Lieskovan, jenž utrpěl těžká zranění a už v Afghánistánu podstoupil několik operací, zemřel v pražské střešovické nemocnici.

Jak v rozhovoru pro Deník vzpomíná jeho třiašedesátiletá matka Helena Mikulová z Jesenicka, syn dodržel slib, který jí dal krátce před útokem – podle lékařů prokázal nevídanou vůli žít - vrátil se domů živý.

Účastník osmi zahraničních operací se dočkal poct. Posmrtně byl povýšen do hodnosti štábního praporčíka, vyznamenán Křížem obrany státu a medailí „Za hrdinství“.

Současně ale musela jeho rodina přestát kruté „špinění“ jména padlého hrdiny kvůli tomu, že se před čtvrt stoletím připletl do potyčky, na jejímž konci byla smrt olympionika Josefa Odložila, bývalého manžela gymnastky Věry Čáslavské.

Paní Mikulová, co říkáte na to, jak Česká republika a veřejnost v tomto týdnu zareagovala na smrt tří českých vojáků v Afghánistánu?
Jsou to hrdinové. Zaslouží si pocty a uznání. Konečně se zdá, že se veřejné mínění trochu otáčí. Číst o žoldácích, to bylo nesmírně bolestivé. Že tam šli pro to, aby si přišli na pěkné peníze? Tito vojáci jsou součástí nějakého závazku, útvaru, který musí jít. Bojují tam, aby my jsme mohli žít v míru a neumíralo se tady.

Jaká byla odezva, když zemřel váš syn, který utrpěl těžká poranění při akci sebevražedného útočníka, při níž na místě zemřeli čtyři čeští vojáci?
Pocty tehdy nebyly takové. Ale, jak jsem řekla, těší mě, že se konečně pohled mění. Pro rodiny těch, kteří zahynuli, i vojáky, co jsou na misi a další, co pojedou, je to strašně důležité. Je to velká podpora.

Váš syn byl ženatý a zůstaly po něm tři děti. Postarala se o ně armáda?
Já jsem máma, ta je v pozadí. Nejvíce vše dolehlo na jeho nejbližší. Nejmladší syn měl tehdy šest roků, chystal se do první třídy. Armáda se postarala skvěle. Všechna čest. Hned poslali psychologa, věnovali se nám. Byla jsem v kontaktu s generálem Opatou a ze všech sil se snažili. Úžasné bylo, jak se bývalý ministr Martin Stropnický pro pozůstalé každým rokem snažil dělat setkání – Cesta za světlem. Víte, sdílet stejnou zkušenost, podpořit se vzájemně, to je důležité.

Váš syn útok přežil a všichni věřili, že se z toho dostane. Co říkali lékaři?
Jára měl šťastné období a byl spokojený. Udělal státnice, všechno mu vycházelo. Dva dny před útokem jsme si s Járou telefonovali – v neděli jsme si volali a v úterý se to stalo. Říkal, že je to nejhorší mise, kterou kdy zažil. Byl uštvaný. Musel mi slíbit, že se vrátí živý domů. Odbyl mě, že prý „jo“. Tak jsme to ale nechtěla slyšet. Musel mi to jasně říct, potřebovala jsem to. Tak jsem slyšela: „Mami, slibuji, vždycky se ti vrátím domů.“ Tak se vrátil…. Dodržel to. Čekal, až přijdu do nemocnice…(pláč))

Omlouvám se, že vám působím bolest… Jaké měl šance, že svůj nejdůležitější boj vyhraje?
V nemocnici mi řekli, že budou přepisovat lékařské knihy, protože to, co on přežil a vydržel - tak silnou vůli u nikoho neviděli. Přišel o jednu nohu, pak o druhou, měl těžká vnitřní poranění. V nemocnici mi vysvětlovali, že když granát vybuchne, tak se rozletí a vše vevnitř roztrhá.

Žil osm dní?
Osm dní bojoval… Byla jsem s generálem Opatou domluvena, že v pondělí pojedu do nemocnice - neděli se to stalo. Byla jsem nervózní, nemohla jsem před nemocnicí zaparkovat, strašně jsem spěchala, ať už Jarečka vidím.. Byla s námi psycholožka.

Nenechal si líbit obtěžování partnerky

Jak jste se s tím vším vyrovnávala?
Místo toho, aby mlčeli, tak v takové bolesti, začali někteří vytahovat špínu. Že se kdysi k něčemu nachomýtl a ani nebyl viníkem, nic nevyprovokoval. Vážím si toho, že se mi po smrti Jarečka ozval Martin Odložil (Martin Odložil byl za smrt otce na diskotéce U Cimbury v Bělé pod Pradědem v roce 1993 odsouzen k čtyřem rokům vězení nepodmíněně. Neodseděl si však ani den. Prezident Václav Havel mu udělil milost. Vystudoval plzeňskou právnickou fakultu a stal se právníkem). Dostala jsem od něj dopis, v němž projevil upřímnou soustrast a snažil se mě podpořit. Psal, že Jára za nic nemohl, že to celé bylo nešťastné. (Lieskovan, který na rozdíl od svého kamaráda u soudu litoval všeho, co se stalo, později dostal také milost. Jeho matka, která se tehdy vyrovnávala s jinou rodinnou tragédií, o ni požádala Václava Havla.)

Do štvanice zasáhla i Věra Čáslavská, která kritizovala zneuctění památky a hrdinství vašeho syna…
Psala, že odešel s čistým štítem. Připomínala, že Jara si jen nenechal nechat líbit obtěžování své partnerky opilým panem Odložilem. Nastala hospodská rvačka a celá situace se vyhrotila a pan Odložil skončil na zemi s rozbitou hlavou. Chtěla jsem paní Čáslavské poděkovat, ale nedošlo k tomu a už ani dojít nemůže. (Věra Čáslavská v srpnu před dvěma roky zemřela).

Musela jsem se odstěhovat

V Bělé pod Pradědem to bylo napjaté?
Jako rodina jsme si dovolili požádat obec o udělení čestného občanství in memoriam. Místo toho jsme se dočkali dehonestace Jarečkova jména. Na zastupitelstvu obce byli jen dva pro, zhruba čtvrtina. Dva byli proti. Když jsem se jednoho ze zastupitelů šla zeptat, proč zvedl ruku proti návrhu, dozvěděla jsem se, že Jara byl žoldák a v misi byl za peníze, co by chtěl více. Bylo mi strašně. Někteří lidé dokáží být tak zlí. Přitom s odstupem času za mnou přišli svědci a popisovali, jak to bylo, že Jára za nic nemůže. U soudu svědci mlčeli. Ale je to pryč. Co teď naděláme?

V obci bydlíte stále?
Ne, musela jsem se odstěhovat. Jinam na Jesenicko. Je smutné, jak lidé neberou tyto kluky. Copak chtějí, aby atentáty byly tady? Teroristé si sem jezdili demonstrovat svoje šílenství? Jsou to často vysokoškolsky vzdělaní lidé a vůbec si neuvědomují, nebo nechtějí, jak důležitou práci tito vycvičení profesionálové české armády dělají.

Pokud se nepletu, na misi byl i váš prostřední syn?
Mám úžasné kluky. Rok před tím, než zemřel Jareček, byl Paťa na misi – celkem byl dvakrát – a tři měsíce po návratu dostal zápal mozkových blan. V nemocnici jej zachránili za pět minut dvanáct.

Mělo by Česko pokračovat a naše jednotky být součástí zahraničních misí?
Jednoznačně. Nechci, aby moje vnouče šlo nakoupit a z obchodního centra se už nevrátilo. Dělají tam strašně důležitou práci. Zaslouží velkou úctu a vděk.

Jaroslav Lieskovan
close Civilní portrét Jaroslava Lieskovana z mládí info Zdroj: inmemoriam.army.cz zoom_in Narodil se v Jeseníku a po absolvování tamního SOU strojního, nastoupil v květnu 1993 do zaměstnání jako řidič. V červenci 1994 byl prezentován k výkonu u základní vojenské služby u 3. spojovací brigády. Po jejím skončení byl v roce 1995 přijat do další činné služby a zařazen k 43. výsadkovému mechanizovanému praporu. Působil postupně jako velitel výcvikového družstva poddůstojnické školy, velitel družstva zabezpečení protitankové roty, velitel družstva AGS a zástupce velitele čety AGS 2.

Celkem se zúčastnil osmi zahraničních operací: SFOR, SFOR II, KFOR, KFOR II a čtyřikrát byl nasazen v Afghánistánu (2007 – 5. kontingent AČR v PRT Fayzabád, 2009 – 3. kontingent AČR ISAF PRT Lógar, 2010 – 1. jednotka OMLT Wardak a 2014 – 2. strážní rota BAF).

Zemřel v Ústřední vojenské nemocnici v Praze na následky zranění, která utrpěl 8. 7. 2014 při útoku sebevražedného atentátníka u základny Bagram. Pochován byl s vojenskými poctami v Hradci Králové. Posmrtně byl povýšen do hodnosti štábního praporčíka, vyznamenán Křížem obrany státu a medailí „Za hrdinství“.