Pětačtyřicetiletý rodák z Valašska, který má švestky nejraději v povidlech a o řízení firem se jako mladý zajímal ve firmě Baťa, od něj převzal primátorský řetěz.

Jak sám říká, je už dlouho v manažerských pozicích, aby post vnímal jako něco výjimečného ve svém životě.

„Cítím velkou odpovědnost a mírnou nervozitu, ale jinak je to normální povolání. Byť s daleko větší mediální publicitou,“ svěřil se Deníku politik, který má sestru – dvojče, jezdí Dacií Duster a zdůrazňuje, že do politiky nepřišel bohatnout.

Jste rodákem z Valašska. Jak vzpomínáte na své dětství?
Táta byl lesník a s maminkou se v rámci služby u státních lesů několikrát stěhovali po různých hájovnách. Se sestrou jsme se narodili v lednu 1973 na samotě nad obcí Podolí u Valašského Meziříčí. I když jsme se později přestěhovali do bytu ve městě, je to dodnes můj rodný dům. Rodiče se tam vrátili ještě jednou po revoluci, kdy byly okolní lesy v rámci restitucí vráceny rodině Tomáše Bati. Pan Baťa si tátu vybral jako jednoho ze svých prvních zaměstnanců na svém lesním statku a ten u něj pracoval až do důchodu. V té době jsem se taky začal daleko více zajímat o principy řízení ve firmě Baťa a přes lesnictví jsem se tak vlastně dostal až k manažerskému řízení, kterému se profesně věnuji už téměř čtvrt století. Maminka pracovala převážně doma a především se starala o staršího bráchu a dvojčata, tedy sestru a mě. Byla skvělá kuchařka a od ní pochází i má záliba ve vaření. Když jsme všichni sourozenci zakotvili tady na Hané, rozhodli jsme se přestěhovat k nám do Olomouce i rodiče, abychom o ně mohli pečovat.

Sestra - dvojče jako škola ženské duše

Škola vás bavila? Jaký jste byl kluk?
Normální, takže mě samozřejmě nebavila. Ale učení mi šlo celkem dobře. Měl jsem vždycky spoustu koníčků a zálib, které mi zabíraly spoustu času. Taky jsem s tátou trávil volné víkendy v lese, chovali jsme psy, jezdili po kynologických soutěžích, lovili. Naštěstí jsem si hodně věcí pamatoval přímo z výuky, protože učení doma jsem celkem flákal. Ve třídě jsem vždycky hrál roli toho, kdo žehlí průšvihy, komunikuje s učiteli, urovnává spory. Brzy jsem pochopil, že rvát se, znamená zpravidla rozbít si brýle a doma dostat od mámy ještě jednou. Naučil jsem se být vyjednávačem, například jsem pomáhal kamarádům komunikovat s holkama, které se jim líbí. Díky tomu, že jsme byli se sestrou dvojčata a chodili jsme spolu do třídy, pohyboval jsem se často v dívčím světě, který je pro normálního kluka obtížně pochopitelný. Byla to skvělá škola empatie k ženské duši, kterou jsem později v dospělosti dokázal uplatnit. Na základní i střední škole jsme byli skvělá parta a potkáváme se dodnes.

Jaké jste měl další koníčky?
Mě bavilo skoro všechno. Zlaté časy před internetem i za socialismu nabízely bezpočet druhů zábavy. Kromě psů a přírody jsem stavěl modely, sbíral známky, kreslil, chodil jsem do kroužků od mladých chemiků, přes tábornické až po kurz vaření. V pubertě jsem se na to samozřejmě vykašlal, ale základy mi zůstaly a třeba zahradničení, které jsem jako kluk dělal z donucení a nesnášel jsem ho, se v dospělosti stalo mojí vášní. Hodně času jsme s kamarády trávili venku.

Vystudoval jste lesnickou školu v Hranicích? Čemu jste se tehdy chtěl věnovat?
Táta i starší brácha byli lesníci, já jsem v tom vyrůstal a neuměl jsem si v roce 1987 představit jinou profesní dráhu. Když jsem po revoluci dokončil střední školu, začala éra podnikání a otevřel se svět do té doby netušených možností. Odešel jsem při práci studovat do Olomouce a nadchl mě management a personální řízení. To mě pak v různých oborech provázelo prakticky dodnes. Hranickou lesnickou školu jsem miloval. Byly to nejkrásnější roky mého života. S klukama, z nichž někteří jsou už dědečky, se scházíme pravidelně každý rok u někoho na lesní chatě, vaříme zvěřinové speciality, popíjíme a opakujeme si stále ty stejné historky. Už víc jak 25 let.

Seznámení na olomoucké diskotéce

A první lásky? Vzpomenete si na tu vůbec první?
Já jsem byl zamilovávací typ. Jenže hodně ostýchavý. Je to trochu paradox, vzhledem k tomu, co jsem tvrdil o mém vztahu k dívkám před chvílí. Ale radit druhým je zkrátka jednodušší, než si poradit sám. Samozřejmě si i na tu první velkou a neopětovanou lásku vzpomínám. Dokonce jsem jí to po třiceti letech byl schopen i přiznat. Mile se na mě usmála, řekla, že jsem byl pitomec, protože i ona byla zamilovaná do mě, jen mi to neuměla říct. Nějaké poučení z toho asi plyne, jen ho už asi nezúročím.

Kudy se pak ubírala vaše kariéra, pracovní život?
Začal jsem pracovat při studiu jako prodavač v nové prodejně loveckých potřeb - dobrá škola života. Za pultem se naučíte o vztahu k zákazníkům tolik, jako na žádné univerzitě. Později jsem dostal nabídku z Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů na práci projektanta. Asi po třech letech se změnou lesního zákona začaly vznikat soukromé projekční firmy a tak jsme spolu s mými kolegy šli do rizika podnikání. Založili jsme akciovou společnost, nakoupili první techniku a přihlásili se do prvních výběrových řízení. Uspěli jsme. Ve svých 23 letech jsem se stal ředitelem a firmu jsem řídil přes deset let. Potom jsem svůj podíl prodal a rozhodl se zcela změnit obor. Uspěl jsem ve výběrovém řízení na vedoucího odboru kanceláře ředitele v nově vznikajícím dotačním Úřadu Regionální rady. V rámci operačního programu jsme úspěšně investovali na Střední Moravě přes 18 miliard korun z evropských dotací. Dokázali jsme se vyhnout problémům a skandálům, které provázely tyto operační programy jinde po republice a za velký úspěch považuji, že náš úřad patřil k prvním institucím veřejné správy, které získaly prestižní britský certifikát za strategické řízení organizace a lidí. Když operační program skončil, odešel jsem pracovat do státní organizace Správa železniční dopravní cesty.

Vaše rodina? Prozradíte, jak jste poznal vaši paní?
Manželku jsem poznal v roce 1993. Ona je rodilá Olomoučanka. Seznámila nás moje sestra, která ji potkala na diskotéce. Diskotéky devadesátých let v Olomouci byly legendární a moje generace ví, o čem mluvím. Zpočátku jsme si řekli, že když jsme každý singl, tak si občas můžeme vyrazit někam zatančit spolu. Ona podnikala a dělala tlumočnici, já měl holý zadek, rád tanec, dostatek volného času a smysl pro humor, který se jí líbil. Dnes mi zůstal jen ten smysl pro humor. Nastěhoval jsem se k ní do malého podkrovního bytu u parku a o dva roky později jsme se vzali. Starali jsme se o její maminku, která byla na invalidním vozíku, pořídili si chatu v Bukovanech a v roce 2001 i dceru. Chatu, která měla problémy s vodou a odpady jsme vyměnili za dům se zahradou ve Velké Bystřici. Nechtěl jsem z města jezdit chalupařit někam daleko a počítal jsem s tím, že o dům se bude jednou starat dcera s rodinou.

Myslel jsem, že si na hanáckou náturu nezvyknu

Jak nejraději relaxujete?
Při práci na zahradě, se psem v lese, na koncertě nebo v divadle. Mám rád kromě přírody i techniku a auta. Měl jsem řadu veteránů a jezdil s nimi na srazy. Dnes na to vůbec nemám čas a i motorka stojí v garáži bez užitku.

Máte jako rodilý Valach typickou "valašskou povahu"? Jak byste se charakterizoval?
Valaši jsou pracovití, urputní a trpělivý. Zároveň nás charakterizuje zdravý selský rozum a upřímná otevřenost. Máme v povaze si pomáhat, družit se a uznávám, že je ve mně i trocha té lehkovážnosti. Když jsem přišel na Hanou, myslel jsem si, že si nikdy nezvyknu na hanáckou náturu, která je v mnohém protipólem nás kluků z valašských kopců. Zvykl jsem si a zamiloval jsem si i hanácký folklór.

Máte rád a pálíte slivovici?
V tom jediném jsem se nepotatil. Jsem abstinent a švestky mám nejraději v povidlech.

Nezdůrazňuji, že "znám Andreje"

Jak jste se dostal k politice? Zajímala vás od studentských let?
Nezajímala mě téměř vůbec. Dokonce jsem se jí vyhýbal a považoval ji za něco z hlediska morálky a duševní pohody nezdravého. Byl jsem tradičně pravicový volič, který se dostal do krize občanské identity.

Proč jste do ní vstoupil?
Když se v politice objevil Andrej Babiš, zpočátku jsem mu nevěnoval pozornost. Později začal zdůrazňovat svůj koncept „řídit stát jako firmu“. To mě dokonce i štvalo, protože zásady moderního řízení se ve veřejné správě zaváděly už řadu let, jen to nějak nefungovalo. Tak jsem přišel za lidmi, kteří ANO v Olomouci zakládali, a nabídl jim, že v této problematice rád pomůžu a poradím. Neměl jsem vůbec v úmyslu stát se aktivním politikem. Jen jsem chtěl, ať se tato země někam konečně pohne. No a stali se z nás přátelé a na politickém poli spolu válčíme už pět let.

Co si myslíte o šéfovi, panu Babišovi?
Pro mě není pan Babiš šéf, ale předseda hnutí. Respektuji ho ve stranické hierarchii, stejně jako respektuji oblastního nebo krajského předsedu. Je mi blízký svou pracovitostí a urputností, se kterou prosazuje své vize. Naopak máme zcela rozdílný postoj v přístupu k lidem ve svém okolí. Neznáme se nijak blíže osobně, jen z formálního setkávání. Nepatřím k lidem, kteří rádi zdůrazňují že „znají Andreje“ a považují to za znak své důležitosti. Co ale nelze panu Babišovi upřít, je opravdový zájem o občany, se kterými se běžně setkává. Mockrát jsem měl možnost vidět ho mezi lidmi, bavit se s nimi, trpělivě vysvětlovat své představy a názory a naslouchat jim. To nebyla falešná hra, to nebyla kampaň, jeho to opravdu zajímá a myslím, že i baví.

Máte na něj mobil? 
Mám. Naposledy jsem ho informoval o uzavření koalice a odpověděl „ok“

Pracovna primátora? Vznešené, ale neosobní

Cítíte se dobře v pozici prvního muže na olomoucké radnici?
Upřímně řečeno, vůbec to nevnímám jako něco výjimečného. Jsem tak dlouho v manažerských pozicích, že se k tomu stavím spíše jako k přechodu do nové firmy. Cítím velkou odpovědnost a mírnou nervozitu, ale jinak je to normální povolání. Byť s daleko větší mediální publicitou. Možná je to trochu tím, že po uzavření koaliční smlouvy jsme začali připravovat s kolegy z radnice ustavující zastupitelstvo, první jednání rady, navazujeme na témata, která jsme řešili už v předchozím volebním období a začíná se na mě valit agenda budoucího primátora. Takže se cítím pracovně a tím vlastně i dobře.

Už jste jistě byl v pracovně primátora. Líbí se vám?
Byl jsem tam před časem na návštěvě u pana Staňka. Cítil jsem se jako na prohlídce zámku. Hezké, vznešené, ale pro mě neosobní. Mám li být upřímný, raději bych seděl v budově magistrátu, měl blízko k úřednickému aparátu, mohl potkávat lidi na chodbě, bavit se s nimi a řešit problémy. Nejsem typ člověka do honosných pracoven. Žiju poměrně asketickým způsobem života, soustředím se na práci, nikoliv na výhody spojené s nějakou funkcí. Budu si muset zvyknout.

Do politiky jsem nepřišel zbohatnout

Budete pravidelně prokazovat majetek. Můžete Olomoučanům prozradit, jaký máte dům/byt, chatu, jakým autem jezdíte?
Majetkové přiznání podávám už dnes jako vrcholový manažer ve státní organizaci. Naše rodina vlastní v Olomouci tři byty, dvě garáže, dům ve Velké Bystřici a chalupu na Prostějovsku. Některé nemovitosti pronajímáme. Nejsem tedy na politice závislý a ani jsem do ní nepřišel zbohatnout. Jezdím novou Dacií Duster pořízenou na úvěr, která letos nahradila mého 16 let starého Renaulta. Po té, co se nám pokazila u moře v Bulharsku převodovka a vraceli jsme se domů tři dny, jsem se rozhodl, že už ho nebudu po sté opravovat a koupím nové auto. Manželka má 10 let starý Hyundai, ke kterému přilnula a nechce ho vyměnit za novější.

Na závěr si neodpustím otázku: kdy bude v Olomouci nový zimní stadion? Dal jste slib.
Na to kdy bude, neumím odpovědět přesně. Po uvedení do funkce začneme připravovat projekt pro zařazení této investice do národního investičního programu a zároveň chci urychleně sestavit pracovní skupinu, která začne řešit projektovou připravenost, majetkoprávní záležitosti a další nezbytné kroky. Investice takového rozsahu se připravuje a realizuje několik let. Mezitím musíme zajistit provozuschopnost stávajícího stadionu a dořešit dostupnost ledové plochy v období výstavby. Vnímám zájem ze všech stran tomuto projektu vyjít vstříc, takže nebudu otálet s jeho rozběhem.