Poprvé navštívil nového člena Evropské unie díky debatnímu turnaji, kterého se účastnil se svým středoškolským týmem. Nasbíral při tom kontakty, takže pak bylo komu se ozvat. „Taky mě zajímalo, jestli se se vstupem do unie něco změnilo,“ dodává.

Vlakem celý den, letadlem hodinu


Letošní prázdniny zůstal dva týdny, stejně jako tenkrát. Julie, rumunská kamarádka, která mu dělala společnici i průvodkyni zároveň, bydlela v Ploešti. „Je to taková rumunská Ostrava. Dvousettisícové město paneláků a průmyslu,“ srovnává Mrňka.

Cestu moc neplánoval, chtěl hlavně vypadnout někam pryč. Rumuni podle něj neplánují už vůbec, alespoň jeho kamarádka určitě. Žila tak nejblíže zítřkem, takže konec srpna a začátek září strávili spíš volně, bez pevného programu. Než přijel, jen jí napsal, kam by se tak zhruba chtěl podívat, ona si vzala volno a dobrodružství mohlo začít.

Do Ploešti letěl z Vídně. „Cesta, kterou jsme před třemi lety jeli vlakem celý den, trvala letadlem asi hodinu dvacet,“ směje se druhák medicíny. Nebyla to jediná výhoda.

Jak říká, sám by vlakem nejel. „Bál bych se usnout, že by mě okradli,“ zmiňuje hrozící nebezpečí. Po pár dnech strávených v Ploešti, základním táboře, zamířili do Bukureště vzdálené šedesát kilometrů.

Město plné hladových psů


Bukurešť, hlavní město Rumunska, je podle něj hodně velká. Má asi dva a půl milionu obyvatel, je to šesté největší město v EU. „S ostatními městy je docela v kontrastu, asi větším, než je u nás Praha s ostatními městy,“ zmiňuje.

Architektura je různá, od staletých budov po betonové domy. Na co u nás nejsme moc zvyklí, jsou potulující se smečky psů. Nejsou prý příliš útoční, jen žebrají, a kupodivu s úspěchem. „Někteří lidé je běžně krmí. Ale není to nic přitažlivého, toulaví psi ve městě.“ Metropolí protéká řeka, kterou bývalý rumunský diktátor Ceausescu nechal zcela narovnat.

To ale nebylo jediné, co ho dodnes připomíná. Zasloužil se i o druhou největší budovu na světě Casa Popouliu, bývalého Paláce lidu. Snažil se tam centralizovat všechny národní instituce. Ve stavbě o tisíci místnostech dnes sídlí obě komory parlamentu, ne všechny místnosti jsou však zdaleka využité.

V Bukurešti je několik univerzit, na kolejích jedné z nich bydleli. Hned naproti byly koleje pro zahraniční studenty. „Ty byly samozřejmě lepší než ty pro Rumuny,“ přirovnává situaci k Olomouci.

Transylvánie, to není jen Drákula


Přespali a vyrazili dál, směrem do Transylvánie. Jak jeli vlakem na sever, postupně z plání vylézaly hory. Po půl dni dojeli do Sibiu, hlavního města stejnojmenné oblasti, které bylo letos vyhlášeno hlavním kulturním městem Evropy.

„Věci jsme si složili u nějakého člověka, co měl stavební firmu a postavil taky jakousi ubytovnu. Tam jsme přespali,“ vzpomíná. Zůstali dva dny a pokračovali na východ do Brašova, největšího transylvánského města. „Je to historické město, údajně taky patřilo Drákulovi, Vladu Tepešovi,“ připomíná historii místa.

S historickou zemí, která je všude ve světě spojována zejména s postavou hraběte Drákuly, ačkolik se tu pomalu začínají rozmáhat i jiná lákadla, třeba lyžování, se na druhý den rozloučili.

Přesunuli se až na samý východ země, směrem na Constant, největší přístav v zemi. „Ale tam jsme nebyli, je to hnusné industriální město. My jeli ještě trochu na jih k moři. Bylo vedro, třicet šest stupňů.“ Nedaleko od břehu stála ruská loď, která snad někdy v šedesátých letech najela na mělčinu a už se nehnula.

„Rumuni z ní udělali atrakci a vozí tam lidi. Myslím ale, že se brzo potopí,“ předvídá. Nabízí se otázka, jak jsou na tom Rumuni se vztahem k přírodě. „Docela byly vidět černé skládky, nezdálo se mi, že by to zrovna řešili.“

Integrace do Evropy podle něj pomůže všem. „Dvaadvacet milionů lidí, to je velký trh.“
S Julií cestovali různě, někdy vlakem, někdy autem, podle toho, koho se jim podařilo přesvědčit, aby je vzal kousek s sebou.

„Rumuni jsou podle mě mnohem více jižanské typy než my. My jsme takoví seveřani,“ zamyslí se, když se snaží nějak shrnout rumunskou povahu. „Jsou poctiví, asi skromnější než my. Už tam sice dorazila globalizace a kapitalismus, pořád ale mají nižší platy, jsou trochu chudší a možná proto si váží věcí,“ dodává.

Pěkná země, pěkné holky


Domluvit se anglicky nebyl téměř problém. Čím mladšího člověka oslovil, tím větší byla šance, že se domluví.

Rozhodně ale nespoléhal jen na jednu z nejrozšířenějších světových řečí. Jejich jazyk je podle Mrňky docela podobný španělštině a ještě víc snad italštině. Jsou tam ale i slovanské vlivy. „Je to takový románský ostrov uprostřed Slovanů. Naučit se základy rumunštiny mi ale netrvalo dlouho,“ říká a uvádí příklady slov, která žádnou námahu nedala. Papuče jsou papuč, šunka šunka.

„Rumunština je docela chytlavá, Rumunsko pěkná země a Rumunky jsou pěkné holky,“ končí Vojta Mrňka svoje vyprávění.

Foto popis| RUMUN MI USTŘIHL VĚŽ. „Zrovna jsem mu říkal, hlavně ať je tam vidět ta radniční věž,“ vysvětluje pozadí vzniku fotky z rumunského Brašova Vojtěch Mrňka.