Z Kyjeva se rozhodla Marina Gotovkina odjet hned v prvních dnech války. S manželem a dcerou žije v bytě přímo v centru města, situace se tam ale neustále zhoršovala.

„Pořád houkaly sirény a tak jsme strávili několik dnů ve sklepě našeho domu. Neměli jsme s sebou žádné vybavení, lidé jen v rychlosti doma popadli nějaké jídlo a oblečení a běželi do úkrytu. Byla tam spousta malých dětí a žen. Všichni jsme se báli, co s námi bude,“ vzpomněla na poslední dny v Kyjevě Marina Gotovkina.

Náročná a dlouhá cesta

Na dlouhou cestu do bezpečí se vydala jen se svojí dcerkou, sestrou a malým synovcem. Jejich muži museli zůstat na Ukrajině.

„Cesta pro nás byla hodně náročná a dlouhá. Postupně jsem se dostali do Lvova a pak přes hranice do Polska, tam se nás ujali neznámí lidé. Přijali nás velmi srdečně, jako vzácnou návštěvu, a ochotně nám poskytli jídlo, pití, deky a možnost pár dnů zůstat a odpočinout si. Potkali jsme tam dobrovolníky, kteří nás přivezli do Olomouce, kde jsme díky zdejší Charitě získali bezplatné ubytování v tomto krásném penzionu,“ popsala vstřícnost na české i polské straně maminka malé Varvary.

Olomouc je krásné město

Postupně si vyřizuje potřebné dokumenty a má podané žádosti o vízum takzvaného strpění i zdravotní pojištění. Společně s dcerkou, která koncem března oslaví šesté narozeniny, zatím poznává hanáckou metropoli.

„Olomouc je krásné město. Chodíme s dětmi na procházky do parku, aby měly pohyb na čerstvém vzduchu. Už jsme s nimi byly na prohlídce zoologické zahrady, děti jsou z olomoucké zoo nadšené. Lidé nás tady přijali s otevřeným srdcem, hodně nám už pomohli a dál pomáhají. Jsme za všechno moc vděční. Trápí mě, že jim za jejich pomoc nemám co dát, nemáme z domova ani žádné suvenýry. Vzaly jsme si v rychlosti jen pár věcí. V tom zmatku jsme ani moc nepřemýšlely, co do kufru vlastně ´házíme´, všechno to bylo strašně narychlo,“ řekla paní Marina.

Ceníme si toho, že jsme v bezpečí

Velmi vděčná je sestrám Františkánkám Marie Immaculaty, které jim zdarma poskytly ubytování v penzionu Tõde.

„Máme tady k dispozici podkrovní pokoj s koupelnou, v kuchyňce v přízemí si můžeme uvařit. Za ubytování bychom se sestřičkám chtěly odvděčit alespoň výpomocí s různými pracemi v penzionu, třeba úklidem nebo tím, co zrovna bude potřeba. Chceme tady být prospěšní. Veškeré pomoci, která se nám dostalo, si velmi vážíme. Nejvíc si ceníme toho, že jsme konečně v bezpečí a naše děti už neděsí neustálé houkání sirén,“ popsala žena, která v rodné zemi pracovala jako projektová manažerka.

Před válkou utíká už podruhé

Dokud bylo na Ukrajině bezpečno, nikdy ani na chvíli neuvažovala o tom, že by ji opustila. Válečný konflikt přitom zažívá už podruhé v životě. Před osmi lety prchla před válkou z Doněcka do Kyjeva a nyní našla azyl až v Olomouci.

„Moji rodiče stále žijí v Doněcku. Pořád myslíme se sestrou na naše muže, kteří museli zůstat v Kyjevě. Mnozí muži se stali součástí domobrany, jiní pracují jako dobrovolníci. Třídí potraviny, léky a ostatní věci, které přicházejí ze zahraničí. Rozvážejí je potřebným i když samozřejmě riskují životy. Také vaří jídlo našim vojákům nebo se zbraní v ruce hlídají v ulicích. Naši lidé se spojili, jsou vlastenci a mají velkou sílu. Všichni věříme, že to společně vyhrajeme a válka brzy skončí, abychom se mohli co nejdřív vrátit domů na Ukrajinu,“ doufá Marina Gotovkina.