Každé lidské sídlo v naší zemi mívalo už od dávných časů středověku svého svatého patrona, k němuž v náboženských obřadech obyvatelé vzhlíželi s prosbami o ochranu před válkami, požáry, nemocemi, neúrodou a jinými pohromami považovanými za Boží trest. Patronu, jenž se měl u Boha přimlouvat za zmírnění seslaného neštěstí, býval zpravidla zasvěcen místní kostel.

Platilo to ovšem i v Olomouci, zde pouze s tou výjimkou, že se vzývaným patronem nestal třeba svatý Mořic, jemuž lidé už zasvětili hlavní městský chrám, nebo svatý Václav, patron hlavní svatyně celé olomoucké diecéze, ani chrabrý „vůdce nebeského rytířstva“ archanděl Michael z dominikánského kostela na nejvyšším místě městského území.

Olomoučané si za nejváženějšího přímluvce na nebesích vybrali svatou Pavlínu.

Sv. Pavlína zastavila mor

Malou část kosterních pozůstatků této světice, mladé dívky umučené v Římě tři sta let po Kristu pro křesťanskou víru, získali pro svůj kostel (dnes u Marie Sněžné) olomoučtí jezuité v roce 1622, o rok později svaté Pavlíně připsali zásluhu o zastavení morové epidemie a shodli se s městskou radou, že Olomouci tím přímo Boží vůle přiřkla mocnou orodovnici a ochránkyni.

O tom, jaké divy při „panenské“ ochraně města vykonala jeho patronka, existuje celá literatura s důkazy dnes samozřejmě už neuvěřitelnými. Zdá se však, že vypjaté zanícení pro tuto světici nepřežilo celé 18. století.

Přispělo k tomu nepochybně zrušení jezuitského řádu (1773) a také pozdější nařízení císaře Josefa II., snad i jiné důvody.

Arcibiskup jan Graubner s ostatky svaté Pavlíny v průvodu v červnu 2009. DENÍK/Jiří Kopáč

Ponuré a přísné slavnosti

V Olomouci se začalo na svatou Pavlínu zapomínat. Snad ne s přílišnou lítostí. Vždyť oslavy městské patronky bývaly barokně ponuré a přísné obřady, po kterých se asi Olomoučanům moc nestýskalo.

Ani benefice k poctě dávné orodovnice obnovené v Olomouci po více než dvou stoletích roku 1995 (a od toho roku každoročně opakované – naposledy o minulém víkendu) se k přísně náboženskému pojetí oslav nijak nehlásí.

Nabízí právě to, čeho se už dávno zapomenutým obřadům nedostávalo: sváteční pohodu ve veselejším pohledu na svět, jaký kdysi slušel každým moravským hodům či českému posvícení i v nejmenších vsích a osadách. V Olomouci si lidé se svou patronkou mnoho legrace neužili.

Patronka pro další století

Snad ještě v čase, kdy se zbožní Olomoučané a Olomoučanky ku cti a chvále svaté Pavlíny vydávali vždy čtvrtou neděli po svatém Duchu z chrámu sv. Mořice po mši svaté na procesí do kostela Panny Marie Sněžné a po slavném Te deum laudamus zase zpět, zářila na nebi přízně všech vrstev obyvatel města jiná světice: panovnice Marie Terezie.

Markraběnka moravská

Marii Terezii nazývali císařovnou, ač jí tento titul nepříslušel. Císařem byl její manžel František Štěpán z rodu Lotrinského (od roku 1765 pak její syn Josef II.), ona tedy mohla být nanejvýš „paní čísařovou“.

Ale byla, zase na rozdíl od svého císařského manžela, korunovanou královnou uherskou, českou, dalmatskou, chorvatskou, arcikněžnou rakouskou, kněžnou lucemburskou, slezskou etc., etc., a také ovšem markraběnkou Moravskou.

Tedy i bez císařské koruny byla v letech svého panování 1740 –1780 nejvyšší státní představitelkou i pro obyvatele královského hlavního města Olomouce.

Její nesmírná popularita však v Olomouci nepramenila (pouze) z tohoto vysokého společenského postavení.

Snad ani ta výjimečnost, že mocnému soustátí na Dunaji vládla poprvé v dějinách žena, nemusela být základem nějak výjimečné úcty. Proti staletým zvyklostem to sice bylo velice zvláštní, ale ne docela neobvyklé.

Švédská královna: žádný důvod k uctívání

Dokonce v časech vlády Marie Terezie panovala nad nesmírnou říší ruskou carevna Alžběta I. (1741-1761), hned po ní (1762-1796) ještě mocnější Kateřina II., s nimiž naše Marie Terezie čile jednala o spojenectví, byť jen skrze své vyslance a jiné diplomaty.

V historii ještě starší bychom našli podobných příkladů víc. Vždyť i Olomouc už jednou byla pod vládou ženské panovnice.

Byla jí švédská královna Kristina. Její poddaní vojáci, kteří v letech 1642 –1650 v tehdejším hlavním městě Moravy v jejím jménu „hospodařili“, zdůraznili moc své panovnice nad městem zasazením kamene s vytesaným erbem se známými třemi korunkami, letopočtem 1647 a monogramem C.R.S. (Christiana Regina Sueciae) do zdiva dočasně zazděné Dolní brány na konci dnešní Lafayettovy ulice.

Ale tehdejší Olomoučané, pokud ještě trvale neopustili vypálené domy či nepomřeli od hladu a nemocí, asi neměli důvod Kristinu, královnu švédskou, nijak velebit.

Matičku Olomoučané milovali

Svou Mütterchen-matičku Marii Terezii však Olomoučané milovali proto, že se s ní „osobně“ znali. Při dvou jejích návštěvách si na ni mohli takřka sáhnout.

Mluvila k nim v jejich (německé) řeči, což v 18. století ještě nebylo běžné, viděli ji jako matku mnoha dětí a tušili, že má mnoho stejných starostí jako oni sami. Nebyla tedy žádnou chimérickou světicí, ale ženou z masa a kostí. Byla prostě jejich.

Do Olomouce přivedl Marii Terezii především její mimořádný zájem o armádu. Byl to zájem vynucený okolnostmi a potřebami z několika stran vojensky ohrožované říše, nikoliv záliba ve švarných oficírech, jak se jí to v hospodských řečech dlouho (ba dodneška) nezdvořile podsouvalo.

Matce šestnácti dětí, které tato velice zbožná žena přivedla na svět mezi dvacátým a devětatřicátým rokem svého věku, jistě bohatě stačil její manžel. Ten ji také doprovázel na cestách po monarchii, mimo jiné i za obou návštěv hanácké metropole.

První návštěva Olomouce

Poprvé se Marie Terezie s manželem zastavila v Olomouci na tři dny, od 17. do 20. června 1748.

Asi se zajímala, jak se plní její šest let staré nařízení o přestavbě města na velkou moderní pevnost, jenže v létě roku 1748 mohly být k vidění jen rozsáhlé zemní práce; se stavbami pevnostních valů s bastiony se teprve začínalo.

Ale i tak byl zájem panovnice věnován především vojenským záležitostem, v tomto případě návštěvě polních ležení ruských vojsk vyslaných carevnou Alžbětou na pomoc ohrožené říši.

Hanácká opera pro císařský pár

Císařskému páru se dostalo nejvyšších vojenských poct v ruském táboře u Olšan a další den v polích u Chválkovic.

Nadšené uvítání však své královně připravili také obyvatelé Olomouce, když kočár – s císařem vpravo a Marií Terezií vlevo – projížděl od Kateřinské brány městem.

Rádi se však přidali i venkované: již před vjezdem do města na Nových Sadech, později v Pavlovičkách, Chválkovicích i jinde. Hanáci z Olšan provázeli s hudbou na čtyřech selských vozech průvod vzácných hostí ze své obce celým městem až na Klášterní Hradisko, kde hosté našli dočasný domov.

Tam byli 18. června večer přítomni také představení hanácké opery, kterou na počest císařského páru složil cisterciácký mnich z Velehradu Alanus.

Marii Terezii s manželem a dalšími vysokými činiteli přivítali o den později také premonstráti z Hradiska spolu s davy věřících na Svatém Kopečku, kam si hosté odskočili při návštěvě ruského ležení u Chválkovic.

Proč Terezská brána?

Druhá návštěva milované královny-císařovny byla stručnější. Došlo k ní po šesti letech za její delší okružní cesty rakouskými zeměmi, Čechami a Moravou 9. září 1754.

Zase se schylovalo k válce, kterou pak proti Rakousku po sedm let vedl Friedrich II., a Marii Terezii zajímalo, jak je její říše na ni připravena.

V Olomouci si tedy mohla jistě s uspokojením prohlédnout již dokončenou mocnou pevnost, do které vjela novou branou vystavěnou po způsobu triumfálních oblouků známých už z dávných časů Říše římské.

Od té doby se bráně říká „Terezská“, stejně jak byla nazvána ulice vedoucí odtud k radnici, dnešní Pavelčákova.

Zúčastnila se však také slavnostního vysvěcení právě dokončené olomoucké pýchy – Sloupu Nejsvětější trojice – o čemž do dnešních dnů podává svědectví mramorová pamětní deska nad vchodem do vnitřní kapličky.

Že byla Marie Terezie se svým manželem i tentokrát v Olomouci uvítána s nesmírným nadšením, není třeba pochybovat. Dokonce se dá věřit, že se její popularita znovu zvýšila.

Ale daleko vyšší hodnoty dosáhla ještě později, ač už její cesty do Olomouce nikdy nevedly. Když jí 4. července 1758 rychlé poselstvo ve Vídni sdělilo, že se před dvěma dny pevnost Olomouc ubránila pruskému vetřelci, neznala její radost mezí.

Na místě povýšila všechny své statečné generály, šestnáct členů městské rady olomoucké povýšila na šlechtice a věrnému městu zvláštním privilegiem polepšila na věčné časy jeho znak štítkem s iniciálami F.M.T. (Franciscus - Maria Theresia) na prsou tradiční šachované orlice.

Portrét na orloji

Rozhodla také uhradit měšťanům více než 25 tisíc zlatých za škody způsobené nepřátelským obléháním a zvláštním ustanovením nařídila vyplácet Olomoučanům ze státní pokladny 800 zlatých při každoročních oslavách se střeleckým zápolením měšťanského ozbrojeného sboru vždy první neděli po 2. červenci.

Olomoučané tuto přízeň spláceli nejen názvem ulice (později i náměstí před Terezskou bránou), ale také třeba portrétem, který Jan Kryštof Handke vytvořil již v roce 1747 na nejčestnějším místě proslulého radničního orloje.

Je sice pravda, že při obnově této olomoucké památkové výjimečnosti v letech 1810-1811 zde Marii Terezii nahradil portrét jejího vnuka císaře Františka I., ale za další rekonstrukce před rokem 1898 vymaloval vídeňský malíř Bitterlich na přání městské rady na stejné místo opět podobu již dávno zesnulé panovnice, v Olomouci však stále vděčně vzpomínané patronky Marie Terezie.

Republika Marii Terezii vymazala

Po pravdě řečeno, v čase, kdy už bylo veřejné mínění v Olomouci nesmiřitelně rozděleno na dva národnostní tábory, byla památka na Marii Terezii živější mezi těmi, co mluvili německy, počítaje v to především čistě německé obecní zastupitelstvo.

Když pak po státním převratu v roce 1918 zvítězil český živel, snaha odčinit „národní pokoření pod třistaletou vládou Habsburků“ postihla i dávný kult Marie Terezie.

Ještě dříve, než k tomu vyzýval dokonce zákon, byl už v roce 1918 odstraněn štítek s iniciálami F.M.T. z městského znaku a Terezská ulice dostala název Havlíčkova.

V roce 1925 malíř Jano Köhler nahradil také císařovnin portrét na znovu opravovaném orloji alegorickou postavou ženy v hermelínovém plášti a s markraběcí korunou na hlavě - symbolem Moravy.

A „císařské hody“ o první červencové neděli se slavily naposled, už když vypukla I. světová válka. Na památku nám zůstala jen Terezská brána.

Milan Tichák