Tam se totiž poznali jako potomci přistěhovalců, kteří odešli v 19. století ze Slovenska. „My jsme už jako děti spolu chodili do školy, ale blíž jsme se seznámili až tady, v tehdejším Československu,“ říká Alžběta Brenkusová, pro kterou je rodnou zemí Rumunsko.

Její manžel se dokonce narodil až v daleké Brazílii. „Mí rodiče v roce 1925 odcestovali kvůli velké nezaměstnanosti do Brazílie, kde jsem se pak o rok později narodil. Po pěti letech jsme se ale vrátili zpět do Rumunska, protože maminka byla tehdy dlouho nemocná. Byly mi sice tři roky, ale na ta léta si dodnes pamatuji,“ vypráví Jan Brenkus a pokračuje: „Pak po válce nás vyzývali, abychom se vrátili do vlasti. A tak jsme přijeli zpět do Československa.“ V roce 1946 se přistěhovali ke Kružberské přehradě, kde se pak i poznali. „O rok později jsme se vzali a za další rok bylo miminko. Máme dvě děti, syna a dceru. Teď se těšíme ze dvou vnoučat a už i dvou pravnoučat,“ usmívá se Alžběta Brenkusová. Pro lidi, kteří se pídí po receptu na letité šťastné manželství, mají jednoduché rady: „Recept musíme mít každý sám v sobě. Musíme být jeden k druhému tolerantní, mít pochopení. Přijdou mračna, poprší, ale zase bude svítit sluníčko. Ale musíme si jeden druhému odpouštět,“ radí Alžběta Brenkusová.

Její muž ještě doplňuje: „Já mám moc dobrý recept – hodně práce. Neměli jsme čas na hlouposti, věnovali jsme se práci. Byli jsme chudí a chtěli jsme něco mít. Kdybych se ženil, zase bych si ji vzal, protože je poctivá, pracovitá a hospodařivá. Lepší bych nikdy nenašel,“ říká Brenkus. „Čím je člověk starší, tím víc si toho druhého váží. Protože se vzájemně podporujeme, je to teď potřeba víc, než když jsme byli mladí,“ dodává Jan Brenkus.