„Tento chovný pár je velkou nadějí olomoucké zoo. Věříme, že tak startuje další úspěšná éra jejich chovu,“ uvedla zooložka Jitka Vokurková.

Česká republika měla v chovu mandžuských levhartů výjimečné postavení.

„V zoologické zahradě v Praze se ve své době nacházelo nejvíce čistokrevných zakladatelů mimo území Ruska. Jako druhá s jejich chovem v roce 2001 začala právě Zoo Olomouc, v níž se se doposud odchovalo dvanáct jedinců,“ informovala mluvčí olomoucké zahrady Iveta Gronská.

Počty těchto šelem v zajetí několikanásobně převyšují jejich počet v přírodě. Za poslední léta se stavy zvýšily až na 100 zvířat, která byla spočítána v roce 2017 pomocí fotopastí. Původní monitoring v 70. letech minulého století zjistil pouze 32 jedinců - za využití stop zanechaných ve sněhu.

Vážnou hrozbou pro levharty je pytláctví, ale i lesní požáry, nebo těžba dřeva a nerostných surovin.

„Populaci v přírodě bude muset podpořit populace ze zoologických zahrad, tak aby se docílilo dostatečné genetické diverzity,“ sdělila mluvčí zoo.

V přírodě se levhart mandžuský vyskytuje pouze na Dálném východě, kde obývá nedotčené lesy. Jedná se o velkou formu levharta skvrnitého, nejseverněji žijící poddruh. Jako jediný druh levharta dokáže přežít jak v extrémním horku, tak extrémní zimě – jeho srst měří v zimě až 7,5 centimetru. V jeho domovině v zimním období klesají teploty hluboko pod bod mrazu (-30 °C).

Zbarvení má světlejší s velkými rozetami. K dalším rozpoznávacím znakům patří dlouhý, hustě osrstěný ocas a šedě zbarvené oči. Na lov se vydávají obvykle v noci. Kořist odnáší na skryté místo, někdy s ní vylézá i na stromy.

Ruské zoo v čele se zoo v Novosibirsku podnikají veškeré kroky pro takzvanou reintrodukci, vypouštění zvířat zpět do přírody. „Olomoucká zoo se do ní zapojila v roce 2005 poskytnutím jednoho levharta,“ připomněla úspěch Iveta Gronská.