Jak se svěřila Deníku, Bohouš nevyžaduje speciální péči, ale hlavně se nemusí venčit. Lenochod si sám zajde na záchod.

Bohoušova matka po porodu potomka odmítala. Nejenže se o mládě nezajímala, ale ještě ho kousla.

„Zkoušeli jsme to, ale bezvýsledně. Jedinou šancí pro malého lenochoda, který byl geneticky cenným jedincem a díky němuž mohla olomoucká zoo získat řadu zkušeností s chovem, byl umělý odchov, se kterým však v té době v Česku nebyly žádné zkušenosti,“ vzpomínala ošetřovatelka na chvíle, kdy se z Bohouše stal „sirotek“.

Vzít si domů novorozeného lenochoda dvouprstého znamenalo nejen nespočet probdělých nocí. Co dvě hodiny vstávat a krmit. Ale čím?

„Zkoušeli jsme několik variant. Psí mléko vypadalo nadějně, ale nesedlo mu. Měl po něm průjem. Nasadili jsme nutrilon se sójovou bílkovinou pro nedonošené děti. Byla to trefa. Bohouš konečně začal přibývat na váze. Zhruba v půl roce jsem zkusila první příkrm v podobě vařené zeleniny. Nejprve stříkačkou a pak krájenou na malé kousky,“ ohlížela se obětavá ošetřovatelka za prvními měsíci života adoptovaného lenochoda.

Soužití v zoo by nemusel přežít

Z nedonošeného Bohouše je dnes statný lenochodí samec v nejlepších letech. Je geneticky cenný, protože jeho rodiče nebyli odchování v zoo, ale pocházejí přímo z Jižní Ameriky z divoké přírody.

Zdědil pozoruhodně výrazné zbarvení srsti, která mu, stejně jako všem lenochodům, roste opačným směrem. Lenochody to ochraňuje před tropickými dešti - voda jim po těle stéká od břicha ke hřbetu.

Do lenochodí „rodiny“ v olomoucké zoo se už Bohouš nevrátil. Nepřijala by ho. Jako další samec by pokus o soužití s ostatními svého druhu nemusel přežít. Navíc veterinář zjistil, že má nemocné srdce. Kvůli tomuto ohrožujícímu hendikepu potřebuje zvíře zvýšenou péči.

„A tak zůstal u nás doma. Však vidíte, jak se nám zde zabydlel. Má tady i tropické klima: teplota v místnosti neklesne pod 22 stupňů a udržujeme potřebnou vlhkost vzduchu,“ vysvětlovala Hana Dostálová. Lenochodi se pohybují rychlostí až tři kilometry za hodinu.

Zlobí? Pomůže zasyčení

Bohouš je spíše samotářský tvor, ostatně jako každý lenochod. V prostorném obýváku s krbem má svůj kout. Je to jeho teritorium, které si hlídá. To mu většinou nestačí.

Neomezuje se ani na dřevěnou konstrukci, kterou mu „pěstouni“ vyrobili, aby se mohl zavěsit do své přirozené polohy – tato zvířata tráví většinu života v pozici hlavou dolů a mají kvůli tomu i netypicky uloženy orgány v těle.

Bohouše manželé Dostálovi mají rádi. Když však exotický svěřenec zlobí, důrazně mu připomenou vymezené hranice.

„Ano, vypadá jako neviňátko, ale umí i pěkně zlobit. Jak na něj? Lenochodi, když jsou na sebe naštvaní, syčí. Tak na něj zasyčím. On pochopí, že sranda skončila a nemůže zase úplně všechno,“ líčila výchovu představitele živočichů, jejichž gigantičtí příbuzní žili na Zemi již před 50 miliony lety.

"Venčí se" sám

Základem stravy lenochodů jsou zelenina, ovoce a pochutná si i na vařeném vejci. Venčení? V tomto ohledu je Bohouš dokonalý. „Zajde si na wc. Opravdu. Chodí na záchod,“ zopakovala Hana Dostálová.

Lenochodi se vzhledem ke zpomalenému metabolizmu nevyprazdňují denně. V přírodě slezou ze stromu vykonat potřebu jednou za týden či dva. Bohouš vyrazí na velkou jedou za dva tři dny. Samozřejmě v noci.

„Většinou je to po půlnoci. Klepe drápem na dveře a to už vím, že jde na záchod,“ chválila čistotné zvíře.

Stříhání drápů na prstech však nemá rád. Podstoupit ho ale musí. Drápy slouží lenochodům jako háčky při zavěšování na stromech – v případě Bohouše na dřevěném žebříku či stromě na zahradě, kam chodí hlavně v létě na procházku.

Lenochod patří do skupiny chudozubých. Má 20 zubů.

„Má velké špičáky, které jsou ostré. Nekousne jako pes, ale způsobí tržnou ránu, pokud by se mu něco hodně nelíbilo,“ popisovala Hana Dostálová, zkušená ošetřovatelka lenochodů a dalších obyvatel Jihoamerického pavilonu v Zoo Olomouc.

Doma má kromě adoptovaného lenochoda ještě psa, kočku, papouška a koně.