V roce 1999 zasahoval i při zemětřesení v Turecku. Jak ale říká, podobných akcí v terénu není bohužel mnoho.

„Výjezdů máme málo. V Přerově jsem například před pár lety hledal jednoho utonulého člověka, ale takových případů je minimum. Například nás mrzelo, že jsme nebyli pozváni k té události, když tehdy vypadl malý chlapec z vlaku. Jezdím na Prahu dost často a znám to tam,“ řekl šestašedesátiletý Štibora, který má tři psy. Labradora a fenku vlčáka, která teď máštěně.

Podle něj je možné vycvičit téměř všechna plemena. „Pracovat se dá jak s ovčákem, labradorem, zlatým retrívrem tak třeba i s kníračem. Pes nemusí mít ani průkaz původu. Psa totiž před výcvikem testujeme a je důležité, aby měl dobrý nos a chuť do práce. Protože jsou i leniví psi, stejně jako lidé. Loudají se a sledují, co kde lítá. Výcvik psa pak trvá dva až tři roky,“ pokračoval kynolog.

Ve znaku Záchranné brigády Olomouckého kraje jsou čtyři symboly, které říkají, v čem jsou psovodi schopni zasahovat.

„Jde o plošné vyhledávání, průzkum v sutinách, vodní vyhledávání utonulých a lavinové vyhledávání. Neobejdeme ani bez znalosti topografie (vědní obor o tvarech zemského povrchu, pozn. red.),“ uvedl psovod.

Nejsilnějším zážitkem je však pro Štibora zásah po zemětřesení v Turecku z roku 1999.

„Na to mám hrozné vzpomínky. Jsem však rád, že jsem to mohl zažít a že jako instruktor díky tomu nevyužívám jen teorii. Byli jsme přímo v místě, kde bylo epicentrum. Prohledávali jsme vrstvu sutin. Nic tam nebylo. Najednou přijely bagry, vše odházeli a my začali znova. Tehdy jsme nikoho živého nenašli, jen mrtvé. Ale i tak bylo potřeba všechny lidi najít. Byly tam i děti a jejich rodiny na ně čekaly,“ řekl Štibora.