Už pětadvacet let letos uplyne od chvíle, kdy se Ital Kvido Sandroni rozhodl s rodinou usadit v Olomouci. Dlouhá léta vyučuje italštinu v kurzech pro veřejnost a věnuje se také tlumočení a překladům. Olomouc mu za tu dobu natolik přirostla k srdci, že o návratu do Itálie vůbec neuvažuje.

Kvido Sandroni vyrůstal ve smíšeném manželství, otec byl Ital a maminka Češka. Po roce života v Praze se rodina odstěhovala do Florencie, kde později absolvoval základní školu a gymnázium.

„Vystudoval jsem němčinu a angličtinu na Filozofické fakultě Florentské univerzity a také dva semestry češtiny pro cizince na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V Praze jsem se seznámil s manželkou a nějaké době jsme se rozhodli usadit v Olomouci. Vybrali jsme si toto město také proto, že je tady Univerzita Palackého a pracovní příležitosti pro mě a rovněž kvůli olomoucké Fakultní nemocnici, kde tehdy našla práci manželka,“ vzpomněl Kvido Sandroni.

Dělám práci, která mě naplňuje

Začít nový život v jiném městě pro něj nebylo snadné i s ohledem na to, že je od dětství nevidomý. Dnes pracuje střídavě z olomoucké kanceláře i ze svého domova v nedalekém Lutíně.

Věnuje se překladům, tlumočení a vyřizuje telefonáty a korespondenci pro různé firmy. Třikrát v týdnu vyučuje v Olomouci italštinu v kurzech pro veřejnost, které pořádá zdejší pobočka Společnosti přátel Itálie.

Při práci využívá učebnice přepsané do Braillova písma a speciální aplikace pro nevidomé.

„Někdo si italštinu zvolí kvůli tomu, že má v Itálii příbuzné, další se chce domluvit v létě u moře nebo v zimě na horách. Mí žáci jsou schopní se po roce až dvou letech výuky už docela dobře v Itálii domluvit. Jsem moc rád, že tady mohu dělat práci, která mě baví a naplňuje. Oblíbil jsem si Olomouc i nedaleký Lutín, kde s rodinou bydlíme a už bych neměnil,“ vysvětlil pedagog a zároveň dlouholetý předseda olomoucké pobočky Společnosti přátel Itálie.

Raději těstoviny než knedlík

K italštině vedl od dětství také dceru Františku. Až do jejích šesti let s ní mluvil výhradně italsky a manželka pouze česky.

„Šli jsme na to systematicky, dcera si brzy zvykla a brala to jako samozřejmost. Jakmile nastoupila do základní školy, začal jsem na ni mluvit také česky. Dnes studuje už třetím rokem ve Florencii, ale po dokončení školy je rozhodnutá vrátit se do České republiky. Do Itálie jezdíme dvakrát i třikrát do roka,“ poznamenal Kvido Sandroni.

Dodnes si podle svých slov příliš nezvykl na tradiční českou kuchyni, která mu přijde poměrně těžká. Když má na výběr mezi knedlíkem a těstovinami, je pro něj volba jasná.

„Italská kuchyně u mě vždycky vyhraje. Naštěstí manželka je velmi tolerantní a často připravuje italské pokrmy. Když vaří česká jídla, tak je kvůli mně dělá ´odlehčená´ a místo sádla používá olivový olej. V Olomouci chodím moc rád na kávu do Caffé Trieste, na pizzu si společně zajdeme do restaurace U Kristýna. Kromě sluníčka v zimě mi tady nic nechybí. Po tolika letech si nedovedu představit, že bych se natrvalo vrátil do Itálie, protože kořeny jsem už dávno zapustil tady,“ dodal Kvido Sandroni.