Jaderné rakety na Libavé? Důkazy chybí

Reportéři Olomouckého deníku se proto alespoň vydali pozůstatky základny prozkoumat.

Na Libavé počátkem osmdesátých let byla celkem tři palebná postavení využívaná sovětskou raketovou brigádou. Velení vojenského prostoru Libavá nám tento týden umožnilo propátrat tehdejší palebnou pozici „Sever“.

Zveřejnit trasu k úkrytům a jejich místo si ale velitel nepřál. „Nechceme, aby se tam vydávali dobrodruzi a turisté. Není to bezpečné,“ vysvětlil velitel vojenského prostoru Vladimír Kubisa.

O tom, že pro obyvatele Libavé a zaměstnance újezdního úřadu je působení sovětské armády zapomenutou minulostí, dosvědčil i průvodce, který nás měl k úkrytům a troskám zázemí raketového oddílu zavézt. Několikrát jsme místo přejeli.

Nakonec jsme dorazili k opuštěným troskám stanoviště jednotky a odtud k našemu hlavnímu cíli: raketovým krytům.

Na mýtině, kde pracovníci soukromé firmy zrovna zpracovávali poražené stromy, jsme zahrnuté zeminou a porostlé dřevinami uviděli první z rozměrných, železobetonových krytů. Jeho pancéřová vrata už někdo odvezl.

Neprůjezdný prostor dlouhý přes dvě desítky metrů byl prázdný a útroby zrezivělé. Pár desítek metrů od něj jsme našli druhý a zhruba sto metrů naproti v lese třetí bunkr, sověty tehdy nazývaný „granit“.

Po delším pátrání se nám nakonec podařilo vypátrat a zadokumentovat i čtvrtý, speciální kryt, který jediný byl průjezdný, s pancéřovými dveřmi na obou koncích.

Co se tehdy dělo na libavské základně, odkud mohla v době studené války vzlétnout sovětská raketa s jadernou hlavicí směrem na stát Severoatlanické aliance, to už nikoho z místních nezajímá.

„Jsem tady pět let, ale k čemu ty kryty sloužili, to jsem nezjišťoval. Je to minulost,“ poznamenal jeden z dřevorubců, kteří v poledním slunci řezali objemné kmeny přímo u vjezdu do jednoho z bunkrů.