Oporou byli místním nejen fungující krizový štáb, ale i kněz Miroslav Bambuch, na kterého se obraceli s otázkami a svěřovali se strachem.

„Musím je pochválit. Velmi rychle začala většina dodržovat vládní opatření o rouškách, rozestupech, mytí rukou. Úžasná ohleduplnost jednoho ke druhému. Horší to bylo s psychikou, tam se projevovala skutečná pandemie strachu a u seniorů i strach z koronaviru,“ popisuje v rozhovoru pro Deník.

V letošních „zvláštních“ Velikonocích však vidí příležitost prožít největší křesťanské svátky opravdověji.

„Je potřeba podívat se svým srdcem, pochopit podstatu a tu naplnit,“ zamýšlí se farář.

Velikonoce jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem, oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Pro kněze jsou vrcholem roku. Jak se v tomto ohledu nyní cítíte? Bezradný?
Ano, Velikonoce jsou podstatou křesťanské víry, kdy si více uvědomujeme, že Ježíš vzal na sebe naše selhání v lásce vůči sobě, druhým i Bohu, a tento náš velký dluh zaplatil svou krví na kříži, aby nám otevřel možnost pochopit, že to učinil jen z lásky ke každému z nás. A že od této chvíle nemusím dál žít podle svého sobectví, ale můžu žít v lásce, která přináší pravou svobodu mně, druhým ve mně i v Bohu.
A tím vším chci říct, že se vůbec necítím bezradný.

Je toto období nyní pro kněze hodně těžké?
Těžké by bylo, kdybych brečel za tím, že nemohu slavit Velikonoce tak, jak jsem byl zvyklý. Ale každá situace má svá východiska a možnosti. Je tedy potřeba podívat se svým srdcem, pochopit podstatu a tu naplnit.
Třeba Zelený čtvrtek. Podstatou je slavení Poslední večeře Ježíše se svými učedníky. To může být třeba společná večeře v rodině s kouskem Písma. A pak Ježíš vyjde do Getsemanské zahrady, aby se zde s učedníky modlil. To může být večerní procházka s nejbližší rodinou třeba do přírody. V tichu, mlčení.
Velký pátek, den ukřižování našeho Pána. Ten si připomínáme hlubokým klaněním se ke kříži. Kolem nás je tolik křížů, božích muk a otevřených kostelů. Stačí zajít k nějakému kříži, srdcem se poklonit a položit květinu. Za dar našeho života i života těch, co pro nás svůj život riskují jako i projev soustrasti těm, kteří v těchto dnech přišli o někoho milovaného. Takto může být spoustu božích muk i křížů obsypáno květy.
A nakonec Vigílie Bílé soboty, den Zmrtvýchvstání Páně. Je nesena žehnáním ohně, průvodem se svící a jejím chvalozpěvem. Bohatou bohoslužbou slova. Žehnáním křestní vody, litaniemi a bohoslužbou oběti. I zde si rodina může udělat svou bohoslužbu vedenou otcem. Spolu ještě před svítáním si zapálí svíci, poděkují za dar světla, přečtou si kousek Písma a budou se dívat, jak venku svítá. Cítit, jak světlo vstupuje do nového dne, jako když Bůh vstupuje do našeho života. Chce být světlem, žádnou tmou, polopravdou či lží. Jen tím, kdo vlévá naději a touží žít v lásce. Pak se všichni doma obejmou a políbí, poděkují si za vzájemnou lásku a nakonec usednou k bohaté snídani.

Nejtěžší to měli lidé v paneláku

Kostel je zcela prázdný? Přicházejí lidé?
Kostel není nikdy prázdný, to jen my můžeme cítit prázdnotu. A náš kostel stojí na úžasné křižovatce školních cest i cest k lékaři a do zaměstnání. A naše otevřené dveře kostela k tomu denně vybízejí.

V Litovli, kde se v rámci Olomouckého kraje objevili první nakažení a oblast se stala ohniskem nákazy, nesměli lidé během karantény do kostela…
Náš kostel, vyjma prvních třech dnů, byl po celou karanténu otevřen a je i nadále. Takže i ti, co šli jen za nutnou cestou do práce, na nákup či do lékárny, měli možnost na pár minut se zastavit.

Byl jste s věřícími, farníky v kontaktu?
První týden karantény volali hlavně všichni zvenčí. Chtěli vědět, co se tu stalo a jak se žije v karanténě. Denně jsme mnozí museli odpovídat na sms a telefony. Svým způsobem to bylo hodně vyčerpávající. Teprve až v tom druhém týdnu jsem měl žádost o svátost smíření od svých farníků a taky vyřizování třech pohřbů a realizace pohřbů v karanténním režimu. Pro farníky jsem dostupný neustále na telefonu.

Jak situaci zvládali? Co je nejvíce trápilo?
Musím je pochválit. Velmi rychle začala většina dodržovat vládní opatření o rouškách, rozestupech, mytí rukou. Úžasná ohleduplnost jednoho ke druhému. Horší to bylo s psychikou, tam se projevovala skutečná pandemie strachu a u seniorů i strach z koronaviru.
Nejtěžší to měli lidé v panelákovém bytě. Zvláště maminky s malými dětmi. Nebylo jednoduché je celý den udržet v bytě a venku museli nést podezíravé pohledy, jestli se třeba nezbláznili, když své děti vystavují riziku nákazy při krátké procházce.

Každý den sloužím mši svatou

Jak jste karanténu zvládal vy? Jak jste trávil dva týdny izolace?
Jsem člověk činorodý. Svou karanténu jsem strávil modlitbou a prací. Za první týden, jako mnozí z nás, jsme dohnali spoustu restů. Večer byl vždy uzavřen soukromou mší svatou v našem kostele sv. Marka. A jak jsem řekl i výš, nebyla to pravá izolace někde na samotce. Neustále jsem komunikoval s okolním světem a i s tím naším mikrosvětem v karanténní zóně.

O co v posledních dnech prosíte Boha nejčastěji?
Aby lidé neztráceli naději. Aby věřili Bohu i sobě, že jim dal Bůh vše potřebné zvládnout i tuto zkoušku, a že mnohé prostředky jsou v nich samých. Neboť když je lidské srdce smířeno se sebou i se svým okolím, je i připravené na boj s případnou nemocí. A tak prosím, aby lidé v rodinách k sobě měli opravdověji blíž.

Velikonoční bohoslužby budete sloužit sám? S ministranty?
Každý den sloužím mši svatou. Někdy sám, někdy s přisluhujícím.

V roušce…?
Rouška je potřebná na veřejnosti, ne při soukromé mši svaté. Ale i tak přemýšlím, jak to budu dělat až bude možné opět sloužit mše s účastí lidu. Hledám si nová pravidla, která by minimalizovala riziko nákazy. Třeba u oltáře budu mít palu, malý bílý čtvereček, nejen na kalichu, ale i na misce s hostiemi. Těsně před rozdáváním svatého přijímání si umyji ruce dezinfekcí. A podávat budu samozřejmě v roušce. Pozdravení pokoje si předáme úklonou hlavy a pohledem do očí.

Větší nebezpečí je strach

Co je v současné situaci nejnebezpečnější? Před čím byste varoval? Abychom se nenechali zcela ovládnout strachem?
Koronavirus je nebezpečný, ale tam nám celkem účinně pomáhají doporučení krajských hygieniků. Větším nebezpečím je však strach, který může vést k naprosté izolaci či útokům, třeba na sociálních sítích na ty, kteří sem epidemii zavlekli nebo byli v karanténní zóně jako my. Lidé mimo zónu se nás bojí a přitom jejich nebezpečí je větší, neboť se mnohem více pohybují mezi sebou a nejsou k sobě tak ohleduplní, některé věci zveličují, jiné bagatelizují. A přitom je lepší naslouchat těm, kteří si tím již prošli a co dělali, aby se nákaza nešířila tak rychle.

Zvládáme strach?
Strach je dobrý, vede nás k určité ostražitosti a opatrnosti. Nesmí však přerůst náš zralý úsudek a jistotu srdce. Když dělám všechny nařízené opatření s rozvahou a vnitřní pozorností, minimalizuji riziko a chráním tak sebe i druhé. A zároveň si musím dát pozor, abych pro druhé byl světlem a ne tmou. Je lepší vlévat naději než se nechat pohltit pesimismem. Každý přece v této vypjaté době děláme, co můžeme a zároveň se dopouštíme chyb, ale když si je uvědomíme, můžeme je vzápětí napravit.

Čas vrátit do života solidaritu a naslouchání

Jako společnost, lidé v Česku, si zatím stojíme dobře v této krizi? Z čeho máte radost?
Myslím si, že na nějaké hodnocení je příliš brzy. Učíme se všichni žít v této nové situaci, a protože je nová, děláme mnoho chyb. A i když přijdeme na to, co bychom měli dělat, nemusí s tím druzí hned souhlasit, nemusí být vše, co k tomu potřebujeme k dispozici. Mám zde na mysli ochranné pomůcky a dezinfekci.
To co nás teprve čeká, je naučit se opět žít ve skupinách. Ať už v rodině, mezigeneračně, tak na pracovišti a rovněž děti ve škole. Naučit se to tak, abychom pokud bychom byli infekční a nevěděli o tom, nakazili co nejméně lidí.
Bude to čas vzájemné ohleduplnosti, respektu, naslouchání a zvažování společných cest. Rovněž to bude čas hluboké důvěry mluvit o svých kontaktech i aktivitách, abychom společně vyhodnocovali míru rizika. A také to bude doba rozlišování důležitého od nedůležitého.

Je to zkouška? Pro každého z nás?
Zkouška? Spíše bych řekl: je to možnost objevit své limity i možnosti. Je to čas vrátit do svého života solidaritu, nezištnost, službu zdarma. Je to čas naslouchání druhým i svému srdci, které skutečně ví, co nás učiní šťastnými. A nakonec je to odpověď na náš dosavadní styl života, který se možná zredukoval na maximalizaci zisku a na co nejefektivnější využití či užití si získaných prostředků. Rozhodně nám stačí míň a víc potřebujeme to, co se koupit nedá. Jsou to naše zralé vztahy, opravdová přátelství, služby druhým i pokorné nesení těch, kteří jsou jiní než já.

Boží trest? Nikoliv

Velikonoce by se měly slavit zejména v rodině. Současná situace na to přímo klade důraz. Mnoho rodin nebylo takto pohromadě hodně dlouho a někde to zvládají velmi dobře, jinde vůbec. Je to podle vás příležitost?
Ano, je to příležitost pochopit, že Velikonoce nejsou jen tradice pletení pomlázek, šlehačka, polévání děvčat, návštěva široké rodiny a mnoha známých končící často kocovinou a bolestí hlavy. Je to především čas pozvednout svou mysl ke Kristu, vidět jeho přátelství i zradu od nejbližších. Vychloubání Petrovo i jeho zapírání, ale také odvahu žen, sílu jeho matky Marie, která vidí rozhodnutí svého Syna zemřít za lid a jeho hřích a také vidí krutost mučitelů. Je to čas pochopit, jak my sami v rodině, jeden vůči druhému, stojíme. Jak se opíráme o jistá očekávání, které máme na ty druhé, aniž bychom vyslovili nevyslovené, naslouchali pravdivému. Respektovali odlišnost, lépe řečeno originalitu každého z nás. Velikonoce jsou časem vyznání i smíření, rozhodnutí se pro společnou cestu ve světle k pravdě, ke společným krokům. Je to čas, kdy se rozhoduji jít proti svému sobectví a začínám žít z lásky toho, který se mi dává za předpokladu, že já sám se mu odevzdám. A ve chvíli, kdy se tak stane, už nežijeme pro sebe, ale pro druhé.

Lze vnímat současnou pandemii jako Boží trest? Je to Boží trest? Možná jsme si to zasloužili…
Boží trest od Boha, který je našim Otcem? Který otec nemiluje svého syna víc než sám sebe? Který otec pro své děti neudělá maximum? Že by to tedy měl být Boží trest? Nikoliv. Mým Bohem je milující Otec.
Současná pandemie je jen průnikem našich možností volně se pohybovat a cestovat po celém světě, střetávání různých typů ras a národů, jež jsou různě vyzbrojeny na své místní nemoci a vlivy svého domácího prostředí. Je také důsledkem nadužívání země a sobectvím bohatších národů, jenž drancují chudší země, přinášející svou evropskou kulturu smrti, opírající se jen konzum a také ničící kulturu jednodušších, chudších národů opřenou o sílu lidského ducha a o své místní náboženství a zvyklosti.
Je to zrcadlo každému z nás, které odhalilo naše slabiny a nedostatky a je jen na mě, jestli přijmu případnou změnu svého smýšlení.

Kde věda už nestačí, nastupuje víra

Jste připraven být na blízku umírajícímu člověku s infekcí Covid-19? V Itálii zemřely desítky kněží, kteří neutekli…
Ano, tato otázka mě napadla již třetí den, co jsem byl karanténě a postupně dozrával do určitých konkrétních podob, jak to provést a pokud možno se nenakazit. Je to totiž dost reálné, že mě někdo o to poprosí. Když na to přijde tak půjdu, bude-li mi to umožněno i ze strany zdravotníků. Případné moje nakažení a prodělání nemoci Covid-19 ze mě sejme tíhu „časované pumy“, tedy možnost, že se nakazím třeba o půl roku později, budu mít bezpříznakový průběh a ve své službě, ke které patří pravidelně navštěvovat domovy důchodců aspoň jednou za měsíc, tak mohu nakazit další. Pak by mě tížilo víc mé svědomí, že jsem jim tam nemoc zavlekl a někdo třeba i zemřel. Vím, že toto si uvědomuje mnoho lékařů, zdravotních sester, sociálních a charitních pracovníků, a přesto za svými klienty jdou, neboť bez jejich pomoci se neobejdou. Umírající má právo na svého duchovního, byť svatý otec pro všechny tyto případy udělil plnomocné odpustky všem umírajícím. Škoda je, že stát nás do první linie nepočítá a potřebné ochranné věci nám nedodá. A přesto víme, že kde už lékařská věda přes všechen svůj pokrok a mnohé zkušenosti lékařů nestačí, tam nastupuje víra a duchovní. Jsem rád, že tuto úctu cítím u mnoha lékařů a sester na ARU i IP.

Zapomněli jsme na smrt? Že je součástí života? A že smrtí nic nekončí, i když důkaz nemáme. Jen naději…
Ani nezapomněli. Spíše jsme myšlenku na naši smrt vytěsnili za obzor našeho života. Tak nějak s ní nepočítáme, a když se ozve v podobě narůstajících zdravotních obtíží našich nejbližších a nejstarších, snažíme se co nejvíc vyhýbat tomuto tématu a místo toho dáváme odcházejícímu falešnou nadějí, že přece všechno bude jako dřív, že se určitě uzdraví a on nám přitom chce říct, že ho mnohé věcí mrzí, chce poprosit za odpuštění, má touhu vyslovit svá přání kolem svého skonu i odchodu a my to nedovedeme snést. Jak lehčeji by se jim odcházelo a byli by šťastní. Mnohým umírajícím je dopřáno poznat, že ta či ona nemoc už není k životu, ale ke smrti. Velmi si vážím různých forem paliativní péče i hospicových hnutí. Jsou opravdu neskutečně lidští, pozorní a umí to jak s odcházejícím, tak i s rodinou, která právě někoho ztrácí. Stojí za to si přečíst knihu „Průvodce smrti“ od Ondřeje Nezbedy.

Díky vám je svět lidštější

Až epidemie skončí, jako že vše jednou skončí, věříte, že z ní vyjdeme jiní? Lepší?
Ano, vše jednou skončí i tato epidemie, ale může přijít i něco dalšího, nového a možná i silnějšího. To jestli skutečně budeme jiní, jak říkáte lepší, záleží jen osobně na každém z nás. Po uvolnění restrikcí budeme mít tendenci vrátit se do starých kolejí a dělat stejné věcí jako předtím se všemi svými návyky i zlozvyky. Ale nemusí tomu tak být. Opravdu záleží na tom, jak se kdo sám za sebe v této době zastaví a zamyslí.

Co byste vzkázal nemocným, lékařům, všem zdravotníkům, kteří se o pacienty starají?
Máte můj obdiv a úctu, neboť neriskujete jen své zdraví, ale mnohé věci musíte dělat s vypětím všech sil na úkor svých rodin, milovaných partnerů, vašich drahých dětí. Všech těch, které nosíte ve svém srdci, na kterých vám záleží, se kterými chcete také sdílet mnohé a žít normální život. To vše a mnohé jiné přinášíte jako oběť těm, o které se staráte.
Posílám vám své požehnání s přáním z celého svého srdce, abyste každý den zakoušeli kapičky lásky od svých nejbližších a také, aby přišel den, kdy vám „zdravotnictví“ dopřeje velký odpočinek třeba celý měsíc, kdy s těmi, které máte rádi, budete dělat všechno to, po čem upřímně toužíte.
Díky vám je svět lidštější. Ještě jednou upřímné díky.