Co prožil Antonin Taczek? Docent Šaradín odkrývá nové hanácké tajemství

Docentu Pavlovi Šaradínovi z olomoucké univerzity nestačily kusé informace, které se o Antoninu Taczekovi dozvěděl, a tak se rozhodl, že toho vypátrá více.

Začal obcházet pamětníky v obci, historiky, navštívil archiv arcibiskupství a během pár neděl získal další informace, doplňující příběhy a několik fotografií z doby Taczekova mládí.

Dozvěděl se například, že Taczekova žena se jmenovala Hildegarda a že dala Antonínovi tři děti. Dcery Hildu a Josefínu a syna Jana.

Velké hanácké pátrání: kdo je Antonin Taczek?

V Olomouci i samotném Hněvotíně se mísil český, německý i židovský prvek.

Hněvotín byl centrem tvarůžkářství, naprosto špičkového v rámci českých zemí. V Meixnerově domě je doposud řada cenných písemností, jak jsme uvedli minule. Pokud si je spojíme s tím, co koluje v archivech a mezi lidmi, začne se skládat zajímavá mozaika. Nejen o obci, ale i Antoninu Taczekovi.

Důležité bylo svědectví Karla Blocha, pravnuka Abraháma Blocha. Ten byl významným židovským obchodníkem, ale také otcem Taczekovi ženy Hildegardy. Karel Bloch tedy zavzpomínal na pradědečkovy příběhy, ve kterých mu živě popisoval vyprávění své dcery.

Zažil běsnění první války

Antonin podle dostupných informací bojoval ve 21. pluku Československé pěší brigády, pod velením podplukovníka Gillaina. Toho si Antonín velice vážil jako velitele i jako člověka pro jeho statečnost a cílevědomost, ale také pro jeho lidskost.

Ráno 18. října roku 1918 se zdálo, že to bude snadno získané vítězství, protože Němců bylo méně než Čechů.

A skutečně, během tří dnů se Československé pěší brigádě, jejíž byl Taczek součástí, podařilo obsadit vesnici a proniknout až k německé obraně. Avšak dne 21. října podnikli Němci několik protiútoků za použití veškeré techniky, a to včetně yperitových granátů.

Antonin při prvních dvou protiútocích unikal zranění a statečně bojoval po boku svých přátel. Při třetím protiútoku byl však střelen do nohy, což mu pravděpodobně zachránilo život. Zásluhou toho, že zůstal pozadu a neúčastnil se plně boje, unikl před yperitovými granáty.

Přátelé z jeho družstva však takové štěstí neměli. Ještě několik let po válce se Antonin budil ze spaní s křikem, kdy volal své mrtvé kamarády. Říkal, že je to, jako by tam znovu byl, slyšel je křičet a viděl umírat.

Nejvíce Antonina pronásledoval obraz jeho blízkého kamaráda Josefa, jak s loupajícími se cáry kůže a kašlaje krev prosí, aby ho nenechal umřít.

Hildegarda prý  často říkala, že ta bitva Antonina změnila. Válku zvládal statečně, ale ta bezmoc ve chvíli, kdy mu v bolestech umíral nejlepší přítel a on mu nedokázal pomoci, byla podle Hildegardy příliš.

Pátrání vede k pivu

K válečným zážitkům se ještě vrátíme později. Důležité je nyní to, co jsme zmínili v předchozí části. A to jsou počátky pivovarnictví v Hněvotíně. Prameny ukazují, že část zkrachovalého olomouckého pivovaru Taczek koupil a převezl do obce.

Na podzim 1914 začal pivovar skládat a také zkoušel jeho funkčnost. To znamená, že ještě předtím, než narukoval, se mu podařilo uvařit první pivo. Svědčí o tom recept nalezený v Meixnerově vile. Je pravděpodobné, že pokud by nezačala světová válka, mohl být Hněvotín jedno z center hanáckého pivovarnictví. Taczekův pivovar by dnes slavil zhruba stoleté výročí své existence. Taczek však v roce 1915 narukoval.

O první várky piva se Taczek dělil po večerech s přáteli a je pravděpodobné, že se neprodávaly. Na korespondenčním lístku z roku 1916 Taczek píše o vynikající symbióze jeho piva a pravých hněvotínských tvarůžků.

Jak jsme již zmiňovali, docent Šaradín se od pana Karla Blocha dověděl také mnoho o osobnosti Antonína Taczka a jeho strastech. Ačkoliv se již během První světové války začaly objevovat spekulace o vlivu prožitých traumat na psychiku, diagnóza posttraumatické stresové poruchy (PTSD) jako takové zatím neexistovala.

Z vypravování Karla Blocha je však zřejmé, že Antonin PTSD trpěl. Nasvědčují tomu zejména velice živé sny a obrazy umírajícího kamaráda, které Antonína pronásledovali, tzv. flashbacky.  Další příznaky popisoval jeho pradědeček, zmiňovaná zapomětlivost, lekavost a vznětlivost jsou pro PTSD typické.

Průběh Antonínových potíží také svědčí pro tuto diagnózu. Vzpomněl si také na to, jak mu dědeček líčil Hildegardino vypravování o tom, že Antonín se s útrapami války vypořádával po celou dobu velmi dobře, avšak bezmoc a pohled na hroznou smrt blízkého přítele vyvolali trauma, které Antonín nedokázal zpracovat.

Také nástup potíží až nějakou dobu po události samotné a ne ihned svědčí pro PTSD. Antonínovi potíže začali ustupovat až ve chvíli, kde se svěřil své ženě.

Patrně díky ní, její trpělivosti a naslouchání se Antonín z nemoci po několika letech vzpamatoval i přesto, že v té době, ještě nebyl vypracován terapeutický postup k práci s pacientem trpícím PTSD.

Když ležel se zraněnou nohou v nemocnici, bylo prý vše v pořádku, ale po návratu domů se podle Hildegardy Antonín stal zapomětlivým, uzavřeným, mrzutým a velmi vznětlivým, což vůbec neodpovídalo jeho dřívější veselé povaze.

Přestal hrát šachy a s Hildegardou se často hádal. Trvalo několik měsíců, než se své ženě s otřesným zážitkem svěřil. Nálada se mu prý začala zlepšovat až měsíce po návratu domů a do normálu se mu vrátila až po narození třetího dítěte.

A teď cesta za vnukem

Docent Šaradín však z vyprávění zjistit úžasnou věc! Jediný vnuk Antonina Taczka – syn Jana Věnceslav – žije v ČR!

Poté už nic nebránilo tomu, aby pan docent Šaradín s panem Karlem Blochem jeli navštívit jediného vnuka Hildegardy a Antonína Táczekových – Janova syna Věnceslava, který krátce před Mnichovskou dohodou emigroval do Jižní Ameriky, odkud se vrátil zpět do vlasti po roce 1989.

Petr Hoxa
Autor je badatelem a spolupracovníkem redakce