Že jde o tak trochu jinou kavárnu, není pochyb.

„Slyšela jsem od hostů, že už znají internetové kavárny, ale modlící se ne. Nabízíme přístup do kaple, kde je ticho a každý z hostů si tam může sám, podle své chuti zajít. Najdou tam i knihovnu, kde mohou posedět a číst si,“ vysvětluje sestra Vojtěcha.

Estonské Õde, znamená v českém překladu sestra a spojitost s touto nejsevernější z Pobaltských zemí není náhodná.

Sestra Vojtěcha tam strávila deset let života, sestra Hyacinta se vrátila zpět až letos v létě.

„Historie našeho působení v Estonsku je dlouhá, začíná před druhou světovou válkou, kdy u nás pro sestry nebylo tolik práce, takže odcházely ven na misie. Nejdříve šly do Jižní Ameriky a pak v roce 1936 na sever do Estonska. Ale už v roce 1940 bylo Estonsko obsazeno Sovětskými vojsky a musely odejít,“ popisuje sestra Vojtěcha historii řádu.

Tou dobou bylo v pobaltské zemi dvanáct sester, které byly jako cizinky vykázané, tajně tam však tři zůstaly.

Po letech strávených v zahraničí se sestra Vojtěcha vrátila v roce 2007 zpět do Česka.

Před třemi lety se pak sestry přestěhovaly do domu v Hrnčířské ulici, kde v přízemí už kdysi restaurace a později čajovna fungovala.

„Tehdy nás napadlo, že otevřeme kavárnu. Velké věci lidem nabídnout nemůžeme, je nás málo a sílou jsou slabé. To co ale dnešní doba potřebuje je, najít nějaké místo, kde se dá ztišit a dát si přitom třeba dobrou kávu, popovídat si. Neděláme to kvůli výdělku, skrze kavárnu jsme chtěly podpořit sestry na misiích, proto přišlo i estonské jméno a propojení s touto zemí,“ říká.

Dezerty z tvarohu

Estonsko však není obsažené jen v názvu podniku, na hosty čeká i malá ochutnávka tamních tradičních specialit.

„Říkali jsme si, že musíme nabídnout národní jídlo nebo pití. Takže připravujeme z kefíru Kamu, kterou zná každý Estonec a je na ni hrdý. Patří do zdravé výživy. Dalším pokrmem je Kohuke, což v překladu znamená dezert z tvarohu. Estonci mají tvaroh a mléčné výrobky obecně velmi rádi. A letos jsme přidali typický dezert, který v Česku nikde nenajdete a to je Leivavaht. Ale nemůžu prozradit oč jde, kdo si jej dá, měl by uhodnout z čeho je připravený,“ usmívá se sestra řádu Františkánek, jejíž cesta k Bohu se začala už v dětství.

Po gymnáziu nastoupila na studium odborné fyziky, ale ještě před sametovou revolucí se přihlásila k sestrám.

V devadesátém roce se rozhodla odejít natrvalo do kláštera a o dva roky později pak nastoupila na studia teologie v Olomouci.

Těsně po absolutoriu v roce 1997 složila doživotní slib a odjela do Estonska.

Krvavá jelítka na Štědrý den

Kavárna Õde ale nenabízí jen pochutiny, od listopadu to budou i literární večery nebo výstava ikon.

I přesto, že je sestra Vojtěcha už nějaký čas zpět v Česku, na Vánoce si svůj zahraniční pobyt každoročně připomíná.

Na slavnostní večeři tak určitě nebude chybět ani tradiční estonské vánoční jídlo.

„Když jsme přišli do Estonska, tak jsme první svátky bojovaly s tím, jestli se podřídíme místním zvykům a budeme mít krvavá jelítka, brambory a zelí, ale koupily jsme si rybu. Druhé Vánoce to samé. Trvalo asi opět let než jsme udělaly kompromis a vařily jsme obě jídla. A tak to zůstalo i po návratu, takže myslím, že i letos zůstaneme věrné rybě a jelítkům,“ doplňuje řeholní sestra.