Jen během března prošlo olomouckým KACPU více než 4 100 uprchlíků z Ukrajiny. Z tohoto množství bylo 1 700 dětí. Pomoc tamních psychologů již využilo 120 uprchlíků, které bylo nutné po psychické stránce stabilizovat a poskytnout jim posttraumatickou péči.
„Nechali na sebe kontakt na našem stanovišti a my se jim snažíme postupně zajistit péči,“ sdělil dlouholetý zkušený psycholog hasičů David Dohnal, který v asistenčním centru koordinuje psychosociální podporu.
Speciální tým odborníků tvoří výjezdoví hasiči proškolení pro poskytování posttraumatické péče, policejní interventi, pracovníci Střediska sociální prevence v Olomouci, lidé z organizací Člověk v tísni, Maltézská pomoc, Český červený kříž a dobrovolníci z Univerzity Palackého. Celkem se v uprchlických centrech v Olomouci a Šumperku střídá čtyřiapadesát odborníků.
„Jde o velkou skupinu lidí z různých organizací, ale z předchozích let jsme zvyklí spolupracovat, takže jsme se velmi rychle sladili. Hasiči mají zkušenosti z mnoha traumatizujících událostí a zásahů, takže i když to není standardní situace, velice rychle se jí přizpůsobili,“ vysvětlil David Dohnal.
Desítkám válečných uprchlíků už v centru pomohl dlouholetý člen posttraumatického týmu hasičů Martin Daniš, který se teď snaží „oprášit“ základy ruštiny. Podle něj je nutné uprchlíky nejdříve stabilizovat a ujistit, že jsou v bezpečí a už jim nic nehrozí. Je potřeba je takzvaně vrátit do reality, aby vnímali tady a teď a aby si uvědomili, že musí myslet na budoucnost kvůli dětem.
„Mnozí prožili velké utrpení, strach, mají v sobě rozličná traumata. Jsem rád, že v centru pracují tlumočníci. Přece jen jsem si jistější, když vím, že mám vedle sebe někoho, kdo mluví plynně a nedochází k nedorozuměním. Pár ruských vět jsem využil například při rozhovoru s osmiletou dívenkou. Byla překvapená, když jsem na ni začal mluvit v ruštině, ale ´chytila se´ a stydlivě odpovídala. Když jsem jí předal plyšového pejska, rozzářily se jí oči, ´lapla´ jej pod paži a spokojeně s maminkou odcházela. Taková drobnost v tom všem smutku, ale pro mě nezapomenutelný okamžik,“ přiznal Martin Daniš.
Psychologickou pomoc přitom potřebují nejen lidé prchající před válkou, ale také tlumočníci a dobrovolníci, kteří jim v KACPU pomáhají. Ti jsou denně vystaveni všem emocím, traumatům a válečným zkušenostem.
„Po náročné dvanáctihodinové směně je potřeba, aby ze sebe vše setřepali, opustili svou pracovní bublinu a uvědomili se, že normální život běží dál. A s tím se jim snažíme pomáhat. Potřebujeme, aby se všichni, kdo v centru pracují, udrželi co nejdéle v psychické pohodě, i když jsou zde vystaveni velkému stresu,“ konstatoval David Dohnal.
