Vegetují tu. Někteří pouze přes den, jidní zde i přespávají. Jejich osudy jsou různé, spojuje je však jedno. Ulice.

Na místě jsme potkali vysokoškoláka, mladý pár, čekatele na vazbu i starého veterána. V současné době mají hlavní problém – jak přečkat mrazy.

Hledá práci každý den

U ohniště byly nejprve tři osoby. V plastové židli seděl padesátiletý Peter a kousek od „domácího krbu“ postával mladý pár Helena a František, kteří právě sekali kus dřeva.

Po krátkém seznámení a malém dárku v podobě krabičky cigaret a plácačky pálenky se dal do řeči padesátiletý Peter.

„Na ulici jsem dva měsíce, před tou dobou by mě nenapadlo, že budu tady v takovýchto šatech a pít takovéto víno,“ odmlčel se, aby se napil červeného z plastu.

„Mám vysokou školu a dělal jsem ve stavebnictví. Stavěl jsem mosty. Několik zákazníků nám nezaplatilo a už to jelo. Dluhy. Až jsem skončil tady,“ vyprávěl dále Peter v ošuntělých džínách a potrhané bundě, který se podle svých slov snaží hledat práci každý den.

Mezitím se Helena s Františkem starali o oheň. „Chodíme spolu a sem jezdíme navštěvovat kamarády,“ řekl šestadvacetiletý Franta, který pochází z Přerova.

„Na ulici jsem z vlastní blbosti, jako každý. Hodně za to mohl alkohol a taky rozbroje v rodině,“ popisuje mladík, který se svou devatenáctiletou přítelkyní Helenou jezdí do Olomouce z Ostravy.

„Tam jsme ve výměnku. Taková jednopokojová budova, kde jsou trubky a je tam teplo,“ vysvětluje Helena koktavým a zadrhávajícím se hlasem. Vypráví také o rodinných nesrovnalostech, o matce alkoholičce, o bývalém příteli, dítěti a adopci.

Včera jsem byl pod parou

Neuběhlo ani dvacet minut a na místo přicházela další postava. S francouzskými berlemi se dobelhal nejstarší člen klanu.

Jednasedmdesátiletý muž, kterému nikdo neřekne jinak než Dědek. Na jeho vzhledu se osud podepsal asi nejhůře.

Nikdo z nich nebyl oblečený a upravený jako ze žurnálu, ale Dědkovy zanedbané ruce s dlouhými nehty, které se po letech přeměnily ve zrohovatělé paznehty, upoutávaly asi největší pozornost.

„Copak tu potřebujete? Já jsem včera byl pěkně pod parou,“ pozdraví a posadí se. Chvíli po něm doplnil kruh u ohně již zmíněný Indián.

„Uvaříme si kafe, ne?“ otázal se tmavovousý italský typ s kulichem a František už dával kovovou mříž na oheň, na niž postavil rendlík s vodou. Indián balil cigarety i pro ostatní. Jaká idylka.

Ale co všichni dělali a kde byli, když bylo venku minus dvacet? „Tak různě. Spali jsme pod mostem, tam je parovodní potrubí, takže je tam teplo,“ vyprávěl Indián.

„No, když si na něj dám ráno kuře, tak večer ho mám úplně upečený, masíčko jde krásně od kosti,“ vstoupil do hovoru Dědek a začal se smát.

„Musíte ho brát takového, jaký je. Kdo Dědka zná, tak ví,“ zadíval se hluboko do očí Indián a pokračoval, že se zdržují například na nádražích, u supermarketů, u tržnice.

„No jak jsme měli přečkat ty mrazy? Normálně, musíte,“ poznamenal Indián, který má zákaz vstupu do azylového domu.

Sto tisíc ročně

„I do charity a SOSky chodíme pro věci a tak,“ potvrdil František.

„Chodí sem jeden muž, podnikatel, co má dnes restauraci, kdysi byl taky na ulici. Nosí sem pečivo, kávu, každému něco přispěje do kapsy. Když jsem to počítal, tak za rok sem může donést tak sto tisíc,“ podotknul Peter, který na rozdíl od ostatních vykazoval chuť vrátit se do běžného života.

„Bývají tu ještě asi dva nebo tři mladíci, tak dvacet pět až třicet let. A ti spávají tady v těch stanech. Jak byly ty mrazy, omrzly jim nohy,“ mluvil dále Peter.

Do nemocnice prý nešli a ani obecně nechodí. „Ke každému bezdomovci se chovají stejně. S odporem,“ shodli se všichni, až na Indiána, který zavzpomínal na svou zkušenost před časem, při které málem uhořel, když mu někdo ve spánku zapálil spacák.

Jaký osud pak na všechny čeká? „Kdo ví. Nevíme, kde budem za pět deset let. Těžko říct,“ odpověděli Franta s Helenou. „A Dědek? Ten nás na světě přežije všechny,“ uzavřel Indián.