„Líbí se mi duše indiána, jeho pokorný přístup kživotu a jeho soužití spřírodou ilidmi. Chtějí druhému udělat radost a přemýšlejí nad tím, jak mu pomoci,“ říká osmačtyřicetiletá Olga Vilímková, která vyučuje na pražské Vysoké škole ekonomické španělštinu a reálie Latinské Ameriky.

Oosudy původních obyvatel Peru se zajímá už od dětství, ale poprvé jej navštívila až vroce 1993. „Apřed sedmi lety jsem tam byla celý rok. Učila jsem jako dobrovolná učitelka vjedné vesnici na základní škole vjednotřídce.

Bydlela jsem vindiánské rodině a když jsem se pak vrátila zpět, všechno se mi rozleželo v hlavě a založila jsem nadaci,“ vzpomíná cestovatelka, která je předsedkyní Nadačního fondu Inka. Ten podporuje nadané děti zhorských vesnic ve studiu, sbírá peníze na vybavení škol a je také prostředníkem vkorespondenci mezi žáky zčeských a peruánskýchškol.

„Byla jsem pro ně zvláštní– učitelka sbarevnýma očima. Oni mají černé vlasy, hnědé oči a já jsem byla bílá se zelenomodrýma očima. Nejdřív jim přišlo divné, že jsme se s dětmi učili oindiánech, protože to dřív nebylo ve školních osnovách. Vyprávěli jsme si také opůvodním andském náboženství, což rodiče zírali. Dělali jsme sdětmi obřady, kterými tam stále žijí,“ popisuje svůj učitelskýrok.

Nejvíc ji tehdy ovlivnil způsob života vtamních drsných podmínkách. „Tehdy to pro mě byl obrovský rozdíl. Bydlela jsem vždycky ve městě a luxusu, jako je teplá voda, jídlo třikrát denně a suchá postel. Tohle vPeru není. Byla jsem ráda, že se moje dcera narodila tady. Strašně jsem chtěla indiánům pomoct, aby měli šanci žít lépe,“ pokračuježena.

Peru nepovažuje za chudou zemi, ale vjednotlivých částech jsou velké rozdíly. „Například mezi pobřežím a Limou jsou moderní rezidenční čtvrti. Naopak vhorských indiánských vesnicích je zima, lidé se snaží okopávat každý kousek země, která se dá nějak využít. Všichni se modlí za to, aby nepřišly kroupy, nezmrzla úroda. Jsou zoufalí, když mají nemocné děti, protože jsou oblasti, kde není doktor. Ikdyby tam náhodou byl, tak lidé nemají peníze na léky. Strašně by chtěli dát děti do školy, ale ty tam nejsou. Mají starosti, které jsou opravdu zásadní,“ dodává.