„Prezident tehdy projížděl záplavami postižené obce a zastavil se v Bochoři. Navštívil bytovku vybudovanou pro obyvatele, kterým voda vzala střechu nad hlavou,“ vzpomínala Jarmila Kubíková, dcera čtyřiaosmdesátileté stařenky.

„Když maminku během prohlídky obce navštívil, podivil se, že nemá na stěnách žádné obrazy. Vysvětlovala mu, že o všechno přišla při povodni a nové obrazy si z důchodu pořídit nemůže,“ uvedla.

Václav Havel neznámé penzistce slíbil, že jí nějaké obrázky pošle a odjel navštívit další místo, kde obrovská přívalová vlna bořila stavení a vzala několik životů.

„Nebrali jsme to nějak zásadně vážně a po chvíli na to zapomněli. Maminka byla mile překvapena, když asi po třech měsících zazvonili pracovníci kanceláře prezidenta a přivezli dva krásné obrazy japonských mistrů,“ popisovala chvíli, na kterou její maminka vzpomíná doteď. „Napsali jsme na prezidentskou kancelář poděkování. Velmi jsme si vážili a vážíme toho, jak se tehdejší prezident zachoval, že nezapomněl,“ dodala.

Obrazy malované na hedvábí chráněné sklem visí stařence nad sedačkou v jejím bytě 1+1 a ona i její nejbližší je považují za „rodinné stříbro“. „Nikdy je neprodáme, ale půjdou z generace na generaci. Jsou s nimi spojené jednak strašné povodně, které jsme tehdy zažili, ale také vzpomínka na prezidenta a člověka Václava Havla,“ uvedla Jarmila Kubíková.

V Bochoři tehdy přišly kromě Jarmily Zbořilové o střechu nad hlavou desítky místních obyvatel. Obec pro ně postavila pět domů s 38 jednopoko­jovými byty a dům s pečovatelskou službou pro nejstarší obyvatele vsi. Od povodní se hodně změnilo. Vyrostla řada nových staveb. Ani místo, kde stál dům stařenky už taky není prázdné. Na kořeny rodiny navázal její vnuk, a vybudoval bydlení pro svoji rodinu. (tau)