Jedním z těch, kdo v neděli na řemeslném jarmarku v hanáckém skanzenu v Příkazech na Olomoucku předváděl u stánku své umění, byl i kovář Jan Vlk.

Do svých třiceti si kováním, které zdědil po otci, vydělával na živobytí. Dnes už to má spíše jako přivýdělek k důchodu.

„Kdysi byl kovář spolu s učitelem a farářem nejváženější občan. Já už akorát předvádím staré řemeslo, protože uživit se tím jde jen těžko. Když stroj vytlačil koně, udělal jsem si školu a pracoval jako mechanizátor v družstvu," řekl Jan Vlk s tím, že více práce pro kováře se dnes hledá těžko.

„Koně nejsou. V celých Příkazích jsou teď, myslím, dva koně. Když jsem se vyučil, bylo jich tu šedesát. Každé dva měsíce se to muselo překovávat, takže podkovářské práce bylo hodně. Posledního koňa, co jsem kul, to už je tak třicet let," vzpomněl na dřívější časy. Od doby, co se začal věnovat opravování zemědělských strojů, už dělal jen doma drobné práce pro lidi jako ostření motyk, krompáčů, seker či různé zámečnické práce. Ačkoli dnes už má kovařinu jen jako koníček, stále v jeho výhni a na kovadlině vznikají funkční věci.

„Skoby, klínky, motyky, hřebíky, zvonky. Pouze malé podkovičky jsou jen pro štěstí," vyjmenoval namátkou kovář, který v Příkazech dělal dlouhá léta starostu. (oz)