Kamarádka užovka

První šok přišel hned u vstupu do výstavního sálu. Nakráčela jsem dovnitř s úsměvem na rtech a rychlým krokem věčně spěchající novinářky. A ztuhla. Hned za dveřmi stál chlapec, kterému se kolem těla obtáčel živý (!) had. Kdyby tu chvíli někdo filmoval, měli by později diváci pocit, že jim pár sekund někdo pustil pozadu. Stále s úsměvem (protože z toho šoku mi ani nestačily povadnout koutky) a svižným tempem jsem zacouvala zpátky na chodbu.

Teprve z bezpečné vzdálenosti jsem usoudila, že chlapec neumírá ani není nikým požírán, a že z chodby se mi asi reportáž z výstavy bude dělat špatně. Pomalu jsem proto vstoupila dovnitř a pokusila se navázat s jediným dvounohým tvorem v mém zorném poli nějaký kontakt. „Co to máš za hada?“ otázala jsem se a vzápětí velmi rychle (a maličko hystericky) dodala: „Nepřibližuj se ke mně!“

Mladý chovatel vypadal značně pobaveně. Brzo jsem zjistila, že dvanáctiletý Tom Neplech má kromě užovky doma i další havěť. „Krevety, kraba, rybičky, achatiny, a venku voliéru a andulky, korely, zebřičky a rýžovníky,“ jmenoval.

„A taky máme psa a dvě kočky,“ dodal jen tak pro úplnost. Starost o malou zoo znamená prý pro Toma hoďku času denně. Vůbec první tvor, kterého si pořídil, byl velký šnek. Achatina reticulata, jak mě poučuje.

„Už dvakrát nakladly vajíčka,“ chlubí se svými chovatelskými úspěchy, zatímco já se snažím ignorovat skutečnost, že se kolem něj ovíjí užovka. Většinu soustředění věnuji dodržování půlmetrové vzdálenosti mezi sebou a užovkou, takže vám, milí čtenáři, nemohu teď dost dobře popsat, v čem spočívá péče o achatiny. Pamatuji si jen to, že citrony a pomeranče se jim dávat nesmí, aby se jim nerozpustila ulita. Jinak zhltnou kdejaké ovoce, zeleninu a listy.

Ambrožek je macek

Za chvíli moji pozornost zaujme žena, která si fotí jakousi rostlinu. Zpozorním a zjistím, že horní část rostliny je chameleon. Ludmila Pivarníková vyrazila na výstavu s mužem i mladší dcerou. Doma prý mají psa a fretku, na expozice terarijních zvířat prý ale jezdí pravidelně.

„Mě to fascinuje, ale manžel by mě s tím vyhodil. Tak se chodím aspoň dívat pokaždé, když je ta možnost,“ říká mi. Narozdíl ode mě se živých tvorů na druhé straně skla nebojí. „Minule jsem měla na ruce štíra,“ líčí mi nadšeně. To už se k nám blíží vystavovatel Martin Rokos. Na přání Ludmily vyndává z terárka Ambrožka a já mizím za ohrádku s želvami. Ambrožek je docela macek, má pětadvacet kilo a tři a půl metru. A je to kobra. Ludmila si ho aranžuje kolem krku jako boá a já zpoza želví ohrádky kontroluji, zda Ambrožek neutíká ke mně.

„Neutíká, nemá nohy,“ snaží se mě uklidnit Martin Rokos. Nechci v té hadomilné společnosti vypadat jako zbabělec, takže se pomalu blížím s odhodláním se Ambrožka dotknout. „Já jsem si taky dřív myslela, že had je slizkej, ale není. Je to příjemný,“ říká mi Ludmila. K mému překvapení je hadí tělo vyhřáté a teplé.

„Jestli se vám zdá vlhký, tak se vám potí dlaně,“ odhaduje mě úplně přesně pan vystavovatel. Domácím miláčkům typu Ambrožek k obědu myšky nestačí. Potřebuje si smlsnout na něčem větším. Chovatelé mu proto musí opatřovat morčata a králíky. S hrůzou si představuji, jak Ambrožkovi mizí v chřtánu můj kocour. Zachraňuje mě naštěstí má fantazie, která mi představuje mého šedého a mírně obézního kocoura jako mistra kung-fu, který několika bleskurychlými sekanci předními drápy nakrájí Ambrožka na kolečka.

Falešný sklípkan

Přemísťuji se do bezpečnější části místnosti, mezi myšky, ježky a žáby.

Zaujal mě skokan hrabavý. Jeho domovem je prý střední a jižní Afrika a dorůstá až pětadvaceti centimetrů. Tomu vystavenému k takové velikosti zaplať pánbůh ještě dost chybělo, takže byl ušetřen mého hysterického záchvatu poté, co ho pan Rokos vyndal z terárka. Tahle žabička se prý ráda krmí potravou, která je velká jako ona sama. „Občas dělají ve zverimexech chybu, že dají dvě žáby do jednoho terária. Ráno pak najdou jenom jednu. Tu, co byla hladovější,“ líčí vystavovatel.

Odvážně se přemisťuji mezi další postavy nočních můr. Tedy, slovo postavy není zrovna nejpřesnější, mám totiž na mysli tvory osminohé. „Jé, tenhle vypadá jako mrtvej,“ ukazuji do terárka ne bez jisté dávky úlevy.

„To není on,“ zasměje se Rokos, ťukne do skleněné stěny a uvnitř prudce vyskočí skutečný pavouk, který se už někdy dřív celý svlékl a bývalou část svého těla za sebou pohodil jak špinavé ponožky. Dozvídám se, že vystavené osminohé potvůrky umí spřádat více vláken na ráz. Ne ale proto, aby si do nich chytali potravu. Povléknou jimi zem.

„Aby se zpevnila a jim se lépe běhalo. Vlastně si tím usnadňují život,“ vysvětluje mi chovatel. Lehkou arachnofobii si na konci výstavy léčím u zasklených (a bezpečně mrtvých) brouků, motýlů i pavouků.

Z výstavy odcházím s pýchou, že jsem to všechno přežila. A taky s poznáním, že má láska ke zvířatům má své mezery. Každopádně umění překonat strach a dovědět se něco nového o rozmanitosti přírody je příjemný pocit. Kromě mě ho o den dříve zažila na výstavě zřejmě i japonská rodinka, která do druhého patra muzea zabloudila vlastně omylem.

„Chtěli odejít, ale když už byli tady, přemluvil jsem je, ať se aspoň podívají. A skončilo to tak, že si žena nechala dát Ambrožka kolem krku a její muž vzal fotoaparát a už cvakal jeden snímek za druhým,“ usmívá se Rokos.