VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Na Moravu se ráda vracím, říká Vera Fusek

OLOMOUC - Komunisté připravili o majetek její rodinu, musela emigrovat, ale zase si zahrála s Jiřím Voskovcem. Přes všechny životní přemety se pětasedmdesátiletá Vera Fusek-Peters ráda vrací z Aljašky na rodnou Moravu.

24.5.2007
SDÍLEJ:

Archiv svého otce, který zaznamenával válečné udavače, předá Vera Fusek–Peters olomoucké univerzitě.Foto: DENÍK/Pavel Konečný

Matka Věry Fuskové pocházela z Čáslavi. Dědeček byl muzikant, jeden z posledních žáků Antonína Dvořáka. Otec pocházel z Valašských Klobouků a byl poslancem posledního demokratického parlamentu před komunistickým převratem. „Já mám domovský list ve Valašských Kloboukách, k Moravě mám blízko,“ tvrdí dnes Čechoameričanka Vera Fusek, která prožila život v exilu a posledních 15 let bydlí na Aljašce. „Otec měl za války podplacené gestapáky, kteří mu dávali z kartoték informace o udavačích. On si to v noci přepsal na stroji a druhý den zase odevzdal zpátky. Měl vždy tři kopie.

Po válce dal jednu na ministerstvo spravedlnosti, jednu na vnitro a třetí si nechal. Po převratu v osmačtyřicátém po něm šli. Zpravidla šlo o komunisty, kteří likvidovali svoji vlastní vnitřní opozici,“ vzpomíná v olomoucké kavárně Vera Fusek. Archiv jejího otce se po letech vrátil z Ameriky. V Masarykově ústavu jej studuje Jiří Pehe a pak definitivně skončí na Univerzitě Palackého u profesora Miloše Trapla, odborníka na dějiny 20. století. Otec Eduard Fusek vyšel z rodiny, která zchudla. Ale byl šikovný, vynalézal praktické věci a některé i vyráběl, třeba pojistky. „Když si přišel pro ruku své ženy, tak mu dědeček, dobře situovaný učitel hudby v Čáslavi řekl: „Ty máš hedvábné ponožky a auto. Ale kolik máš peněz v bance? Protože žádné neměl, musel si pro mamičku přijít až za dva roky, kdy už měl obchod na Václavském náměstí a elektro továrničku. Vedoucím jeho obchodu byl tehdy otec moderátora Jana Krause.“

Do emigrace na lyžích

V únoru 1948 byla mladá Věra na anglické škole ve Švýcarsku. Díky tomu se stala záchranou rodiny. „Rodiče se setrou přejeli přes hranice na lyžích, hned první den po únorovém převratu. Mamička to moc neuměla. Najednou mě zavolali k telefonu a já slyšela tatíčka, který mi říkal, že už nemůžeme domů… To bylo strašný. Věděla jsem, že už nikoho z blízkých nebo kamarádek neuvidím.“ „V exilu na nás nikdo nečekal. Evropa byla po válce rozbitá, kdo by chtěl chudý uprchlíky. Táta se sice pojistil, ale malý obchod ve Švýcarsku byl napsán na společníka, který mu jeho podíl zapřel. Museli jsme hledat zemi, která nás vezme. Nakonec to bylo Irsko. Tam si nechal táta patentovat akumulační kamna,“ pokračovala ve vzpomínkách Věra Fusková. „Jenže sestra tehdy dostala leukémii. Jediná nemocnice, která to léčila, byla v Anglii. Pustili nás tam, ale sestra za pár dní umřela.“ Angličané rodinu nevyhnali. Čtyři roky tam čekali na americká víza.

Domů po 50 letech

Život přichystal Věře Fuskové i další tragédie. Po šesti letech manželství ovdověla. Žila ve Státech, Německu a Anglii. Trvalo to více než padesát let, než se mohla podívat zpět do vlasti. „V devětaosmdesátým jsem měla starý rodiče, kteří pomalu umírali, a velice nemocného syna, který také umíral. Proto jsem poprvé přijela až v roce 1990,“ říká. Potom zase jezdila až čtyřikrát do roka. „Snažila jsem se, aby otec dostal svůj majetek nazpátek. Nedostali jsme nic. Jen kousek lesa ve Valašských Kloboukách, mrňavoulinkou parcelku v Hrdlořezích a dva čtvereční metry privátní silnice před vilou mé babičky, kterou jí tatíček koupil v Luhačovicích,“ popsala. Vilu zpátky nedostali. Eduard Fusek ji koupil své matce, když se mu začalo dařit. „Komunisti ji znárodnili. Pak ji někdo nějak koupil, a prý se to už nedá vrátit,“ krčí rameny Vera Fusek.

Teprve letos navštívila hrob rodičů a sestry na rodném Valašsku, kam je nechala převézt. Přáli si to. Také navštěvuje rodinu svého druhého manžela Rudy Krejčího. Vzájemně se ještě neviděli. „Je to pro nás taková vzpomínková cesta, ukazujeme si své dětství a mládí, taková sentimental journey jako v té písničce…“ Nyní se chystá napsat paměti a vydat je vlastním nákladem. Pár kusů pro přátele.

 

*

Herečkou jsem se stala proti své vůli, ale pak mě chytlo

Za sebou má kariéru divadelní a filmové herečky. Její osudová hra je Deník Anny Frankové. Hrála v ní po boku Jiřího Voskovce. S herectvím definitivně skončila v roce 1982 a nestýská se jí. Věnuje se psychologii a filozofii. „Když jste hercem, tak se lidé na ulici dívají na vás. Já se přitom daleko radši dívám na ně,“ tvrdí pětasedmdesátiletá Čechoameričanka Vera Fusek.

 

* Jak jste se dostala k divadlu?

To bylo v Anglii. Mamička začala dělat uklizečku, aby měli pro mě na školu. Chtěli, abych studovala hudbu, aby ze mě byla operní zpěvačka. Ale na hudebním oboru královská akademie nedávala žádná stipendia. Abych ho získala, musela jsem na herectví. Zrovna měli zkoušky, tak jsem se přihlásila. Stálo to libru, což byly pro nás neskutečné peníze. Ale vzali mě. Tím jsem se stala herečkou proti své vůli. Divadlo mě nezajímalo. Předtím. Pak se to změnilo.

* Nikdy jste o kariéře herečky nesnila?

Ne. To sestra měla ve skříni fotografie Högera a dalších hvězd, Já se jí smála, stejně jako když si malovala nehty nebo rty.

* Jak jste se dostala k divadlu?

Později v New Yorku jsem se jako cizinka nemohla dostat do herecké unie. Proto jsem měla zakázáno pracovat na Broadwayi. Ale mohla jsem při zájezdech alternovat. Nakonec jsem při jednom představení v Bostonu musela zaskočit za Dianu Barymoore, která se opila. Byla chudák alkoholička, dokonce se pokusila o sebevraždu. Tak o mě začaly psát noviny.

* A stala jste se slavná…

Naopak. Šetřila jsem každý dolar, abych se mohla vrátit do Anglie. Přijela jsem na Banana Boat, jak se říká laciné nákladní lodi a hned jsem dostala hlavní roli ve filmu.

* Jak to tedy bylo s tím Voskovcem?

Ještě na Broadwayi, když jsem se snažila prorazit v Americe, jsem jednou šla za Voskovcem. Hrál v jedné komedii Petra Ustinova. Zaklepala jsem na jeho šatnu a říkám: „Pane Voskovec, já jsem mladá česká herečka. Potřebovala bych, abyste mi nějak poradil, co dělat.“ On mě ale odbyl. Díval se na mě, co si to dovoluju. „No to si musíte najít agenta,“ řekl mi Voskovec.

* Ale pak jste spolu hráli?

O dva roky později v Anglii. Než jsem dostala roli maminky v Deníku Anny Frankové, vymínil si autor, že musím dostat šanci na zkoušku. Tehdy jsem si koupila dobové šaty, nalíčila se jako pětačtyřicetiletá a jednu scénu před producentem a režisérem zahrála. Vzali mě. Ještě na první zkoušce Voskovec nevěděl, kdo bude hrát jeho ženu. Myslím, že si nevzpomněl, kdo jsem. Divil se jen, že ji bude hrát tak mladá herečka. Trošku mu spadl obličej. Všechny noviny se chytly historky, že mladá holka hraje starou. Já byla pro ně senzace a on ne. Tehdy byl slavný, ale na konci své kariéry. A nikdy nedocílil toho, co tady zažil s Werichem.

* Vy jste mu nepřipomněla to první setkání?

Když jsem mu ho připomněla, myslím, že ho to mírně štvalo. Ale nakonec jsme byli k sobě civilní. Přátelé se z nás nikdy nestali. Byl pro mě vždy pan Voskovec. Ani společný osud exulanta nás nikdy nespojil.

 

24.5.2007 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Tomáš Chorý
18

Chorý: Moje budoucnost? Je to ještě daleko

Test olomouckých taxíků. Ilustrační foto.
3

Test olomouckých taxíků: vypnutý taxametr, černý pasažér a svatý místo ceníku

Auta stála na D35 kvůli nehodě, vletěla do nich řidička z levého pruhu

Dvojitá havárie se stala na dálnici kousek za Olomoucí. 

Školačce na ulici ukradli mobil z ruky. "Nejsi na něj malá?" řekl zloděj

„Nejsi moc malá na takový telefon?“ S těmito slovy vytrhl neznámý zloděj z ruky mobilní telefon teprve desetileté dívce.

Opilý šofér mercedesu svištěl Olomoucí skoro 140 km/h

Pořádně šlápnul na plyn šofér mercedesu, který se v olomouckých ulicích na nějakou povolenou padesátku rozhodně neohlížel. Před tím si navíc také řádně přihnul.

Zemřela Jana Novotná, součást tenisových šampionů z Hané

FOTOGALERIE / Jako blesk z čistého nebe zapůsobila zpráva o úmrtí Jany Novotné. Wimbledonská vítězka z roku 1998 podlehla v neděli 19. listopadu 2017 těžké nemoci ve 49 letech.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT