Dobrodružství v přírodě v té nejčistší podobě, které podstoupilo pětatřicet běžců z různých koutů země, odstartovalo v dunách Elsen Tasarkhai.
Když jste byli na letišti v Praze, a domlouvali jsme před odletem tento rozhovor, poznamenal jste: „pokud mě nedovezou mrtvého v pytli…“. Cítili jste před závodem velký respekt?
Nevěděli jsme přesně, do čeho jdeme. Jak moc to bude těžké, jaké bude počasí. Mysleli jsme si, že to bude trochu jednodušší…
Z čeho jste měli největší obavu? Že vás někde osamělé pohltí rozlehlá step?
Hlavně se neztratit. Nebylo nás tolik na trati. Běželi jsme skoro pořád sami. Co padesát metrů byl praporek. Obavy byly i z toho, aby se nám na trati něco nestalo - stačí šlápnout do díry, která je skrytá ve vysoké trávě…
Jaké byly parametry závodu, který jste zvolili?
Bylo celkem šest etap. Maratonská část (170 kilometrů) a půlmaratonská (90 kilometrů).
Zapsali jste se na těžší?
Ano, původně jsme byli přihlášení na delší, ale nakonec jsme to ještě přehodili. Běželi jsme 90, a udělali jsme dobře.
close
info
Zdroj: Archiv Františka Lorence
zoom_in
Mongolia Trail Run 2024, na snímku František Lorenc.
Úroveň organizace? Jaké vám Španělé, kteří akci pořádali, připravili zázemí, nocleh, stravování? A bezpečnost? Logistika v rozlehlé a rozmanité divočině Mongolska fungovala dobře?
Organizace byla perfektní. Promyšlené do detailu. S každou etapou jel konvoj, kde byl doktor, vybavená kuchyně, samozřejmě měřiči a lidi, kteří nám značili trať. Každý závodník musel mít GPSku v telefonu a litr vody, taky bundu.
Kdyby se ztratil?
Ano. Byly velké teplotní rozdíly: přes den 27 a v noci 12 stupňů. Kontrolovali nám před startem, jestli máme v batohu předepsané věci.
Start závodu byl pro představu jak daleko od hlavního města Ulánbátaru?
První etapa byla ve vzdálenosti 350 kilometrů. Vybrali nejkrásnější místa. Každý den se přejíždělo jinam: počkalo se na posledního závodníka, poobědvali jsme, další cca dvě hodiny jsme pak jeli na další místo. Přesuny a režim byly celkem náročné, jako na vojně, ale jinak to nešlo – museli jsme zvládnout šest etap.
Vlk, velbloudi, pavouci
Objevovali jste každý den jinou krajinu? Co všechno jste zdolávali?
Skalnaté hory, poušť, step. Doběh byl na nádvoří buddhistického kláštera v Karakorum.
Terén musel být dosti náročný…
Lezli jsme na skalnatou horu, bořili se v písečných dunách, brodili se vodou… V rámci předposlední, královské etapy, jsme běželi tři čtvrtě metru vysokými rostlinami, které nás i přes podkolenky, které byly povinné, píchaly. Bylo to opravdu rozmanité. Hrábli jsme si…
Vládla rivalita?
Absolutně ne. Byli jsme skvělá parta.
V jaké nadmořské výšce jste se pohybovali?
Mezi 1700 až 2000. Někdy se docela špatně se dýchalo.
Bylo to v nějaký moment hodně nebezpečné? Na setkání se zvířaty na trati taky došlo?
Manželka se ve dvou tisících nad mořem setkala s nějakým vlkem nebo divokým psem, ale dopadlo to dobře (úsměv). Potkali jsme divoké koně, velbloudy, kroužili nad námi draví ptáci. Taky jsme trochu bojovali s pavouky ve stanu. Bylo to dobrodružství: naposledy jsem spal ve stanu na táboře jako kluk, byl to jeden zážitek za druhým.
close
info
Zdroj: Archiv Františka Lorence
zoom_in
Mongolia Trail Run 2024, na snímku Ivana Lorencová.
Už jste toho zcestovali a naběhali opravdu hodně. Bylo to zatím nejvíc, co jste absolvovali?
Jezdíme už dlouho na závody, ale šest dní po sobě, to jsme ještě nedali. Byla to pecka. Máme nádherné zážitky.
Pivo v Ulanbátáru jak u Drápala
Na to, aby člověk poznal mongolský lid, to byla moc krátká doba, ale přece jen… Oslovila vás tamní kultura a lidé? Údajně organizátoři nabídli možnost pobýt v rodině, využili jste toho?
Lidé nebyli vůbec odtažití. Byli jsme u nomádů v rodině na návštěvě a jejich souznění s přírodou a zvířaty, to bylo úžasné. Děti měly závody na ponících, tak jsme se byli podívali. Máme procestovanou půlku světa, ale na tuto akci, Mongolsko budeme rádi vzpomínat. Vytvořila se tam přátelství, pán z Austrálie – 71 let, závod dostal od dětí k narozeninám - přijede příští rok i s manželkou. Pozvali jsme je do Olomouce na půlmaraton, taky do Prahy. A na české pivo…
Málem bych zapomněla: Co pivo? Ochutnali jste v Ulánbátaru?
Tomu nebudete věřit! Narazili jsme před odletem na irskou restauraci, kde čepovali Plzeň.
A jak ji natočili profesionálovi? Kritizujte!
Jak? Výborně!
Skoro jako tady, u Drápala?
No ne, opravdu. Chutnalo nám, krásně orosené, mám vyfocené, to musíte vidět (úsměv).
I když to byl závod hlavně o zážitcích, jak to nakonec dopadlo v cíli? Byl jste na „bedně“?
Třetí.
Blahopřeji.
Děkuji.
Tady doma, u Drápala, zvládají to bez šéfa, který jim pořád někde běhá?
Jasně. Máme super tým. I když zrovna v Mongolsku byly možnosti omezené, nebyl signál, volali jsme si, pokud to bylo zapotřebí.
Co plánujete do konce roku?
Mám už na Vánoce překvapení pro manželku, ale zatím nebudu prozrazovat. Posledního října se už chystáme na sever, do Finska, kde to máme moc rádi. Začíná nám sezona na běžkách.
