Silné zastoupení mezi demonstrujícími měla právě místní křesťanská komunita, která jak vzpomínal pro Paměť národa Oldřich Kučera zapojený společenství katolíků v Olomouci: „Hodně jsem se navlékl. Bral jsem si vatové pracovní oblečení pod kabát. Počítal jsem s tím, že nás tam zmlátí. Nebylo jasné, jak se to bude vyvíjet. Tak jsem tam byl první den. Druhý den už jsem vzal kytaru a začal jsem tam hrát písničky,“ vzpomíná Oldřich Kučera. I když k zákroku bezpečnostních složek proti demonstrantům v Olomouci nedošlo, hrozba byla stále přítomná.

Náměstí plné lidí

V den generální stávky 27. listopadu přišlo na Horní náměstí v Olomouci podle odhadů organizátorů 50 tisíc lidí.

„Náměstí i přilehlé ulice byly narvané lidmi. Moderátoři chroptěli z nadšení. ‚To je neskutečné! Vy to nevidíte. My to tady vidíme všechno! To je prostě neskutečné! ‘Už ani nemohli mluvit.“ vzpomíná Marián Jahoda, který se v 80. letech účastnil se aktivit na podporu nespravedlivě stíhaných lidí včetně veřejné modlitby za Augustina Navrátila v prosinci 1988.

Překvapení z rychlosti pádu režimu

Další z bojovníků za Augustina Navrátila a jeden z nejvíce Státní bezpečností sledovaných disidentů v Olomouci Vít Pelikán byl překvapený rychlostí pádu komunistického režimu: „Netušili jsme, že to půjde tak rychle a spontánně. To nikdo z nás nevěděl. Pořád jsme žili v domnění, že komunisté se budou za každou cenu snažit udržet. Oni prostě padli sami od sebe. Sami od sebe, neorganizovaně, protože věděli, že už na to nemají,“ vysvětluje Vít Pelikán. Zpočátku se angažoval v Občanském fóru a při prvních komunálních volbách se dostal do městského zastupitelstva, z politiky ale záhy odešel.

 Ani další předlistopadoví bojovníci za propuštění Augustina Navrátila se do politiky nehrnuli. Nešlo jim totiž o převzetí moci, ale o konec totalitního režimu a nastolení demokratické společnosti, ve které budou moci žít svobodně, svobodně praktikovat svoji víru, svobodně vychovávat děti, svobodně umělecky tvořit.

Křesťan kverulant

Augustin Navrátil byl propuštěn z psychiatrické léčebny v únoru 1989, tedy dva měsíce po olomouckém shromáždění na jeho podporu. Po sametovém převratu se nechal vyšetřit Geneva Initiative on Psychiatrie, nadací bojující proti zneužívání psychiatrie, která ho prohlásila za mentálně zcela zdravého.

Do psychiatrické léčebny zavřeli komunisté Augustina Navrátila z Lutopecen u Kroměříže třikrát na základě psychiatrické diagnózy „paranoia kverulans“, kterou stanovili psychiatři jen proto, že se snažil se vymoci si svá zákonem daná práva. V roce 1977 podepsal Chartu 77 a napsal také vlastní petici za náboženskou svobodu. Vrchol Navrátilových aktivit přišel v roce 1988, kdy sepsal petici s 31 body oficiálně nazvanou Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů v ČSSR, které se přezdívalo Moravská výzva. Šířila se napříč celým Československem a podepsalo se pod ni na 600 tisíc lidí. Reakcí komunistického aparátu bylo, že soud v říjnu 1988 potřetí poslal Augustina Navrátila do psychiatrické léčebny.

Omluvil se Boris Mrňa

Po sametové revoluci někteří psychiatři podílející se na jeho perzekuci tvrdili, že vlastně rozhodovali v jeho prospěch, že ho uchránili od kriminálu. Jeho rodině a samotnému „kverulantovi“ se omluvil jediný z lékařů: Boris Mrňa z olomoucké kliniky.

Vzpomínky pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum a která předá v Den boje za svobodu a demokracii Ceny Paměti národa pěti osobnostem, které prokázaly výjimečnou statečnost. Sledujte 17. listopadu od 20 hodin na ČT2 nebo poslouchejte na Českém rozhlasu Plus.

(Připraveno projektem sbírky Paměť národa)