Vzpomenete si na vaše úplně první pracovní dny v této funkci?
První akce spočívala v tom, že jsem vytáhl pět set korun ze soukromé peněženky a poslal dotyčného úředníka založit účet. Začínali jsme se dvěma služebními auty, která nám byla přidělena. Jedno z nich byl peugeot, který zažil povodně a měl vevnitř na čalounění plíseň. Vzpomínám si, že jsem na čerpací stanici přibral do auta kolegu hejtmana ze Zlína, který měl alergii na plísně. Po příjezdu do Prahy měl oči jako angorský králík. Mně naštěstí plísně nevadily.

Bylo těžké nastartovat rozjezd tak velkého úřadu?
Já jsem měl tu výhodu, že jsem byl zároveň přednostou Okresního úřadu Olomouc pověřený zajištěním základních věcí a jakési prvotní zázemí nám zajišťovaly právě okresní úřady. Museli jsme si budovat finanční prostor. Peníze a pravomoci postupně přicházeli od centrální vlády, která tehdy byla politicky opačně pólovaná a pochopitelně měla zájem nám předat co nejvíce pravomocí a co nejméně peněz, takže to byly bohatýrské časy.

Dá se říci, že jste s tehdejší vládou sváděli boje?
Ano. Na druhou stranu ale musím říci, že jednání s tehdejším premiérem Zemanem nepostrádalo jistou velkorysost. Vzpomínám na něj jako na člověka, se kterým se dalo domluvit.

Vznik krajů měla tehdy „pod palcem“ náměstkyně ministra vitra Yvonne Štreková. Jak hodnotíte její roli?
Byla to velmi pozoruhodná dáma, která byla přes svůj pokročilý věk velmi duševně čilá. A nejen duševně – vydržela debatovat o reformě veřejné správy u sklenice vína do pozdních nočních hodin a dokázala tak „zničit“ i otrlé matadory, na to velmi rád vzpomínám. Bohužel své dílo nedokončila, takže zatímco byla reformovaná veřejná správa na úrovni obcí a krajů, tak se zatím nikdo nedotkl centrální státní správy a její reformy. Což je jeden z hlavních nešvarů tohoto státu dodnes.

Vznik krajů předurčovala ústava. Přesto v období, kdy vznikaly, se živě debatovalo o tom, zda vůbec mají smysl. Byly z dnešního pohledu tyto instituce opravdu tak potřebné?
Taková zkrátka byla výchozí situace. Stát se rozhodl státní správu prováděnou pomocí státních úřadů převést na spojený model státní správy a samosprávy na krajské úrovni. Bylo to politické rozhodnutí, kterému se dalo jen přizpůsobit. A zda to bylo horší, či lepší? Záleží, kterou oblast konkrétně posuzujeme. Osobně si myslím, že nezávislý pozorovatel, který naprosto nepostrádá paměť, si například musí všimnout rozdílu ve stavu komunikací, které spadají pod správu kraje, před a po roce dva tisíce. Tam došlo jednoznačně k obrovskému pokroku. Užitečné bylo také přenesení pravomocí na obce s rozšířenou působností.

Kterým dalším záležitostem kromě dopravy podle vás kraj prospěl? Čeho si vy osobně nejvíce ceníte z věcí, které se udělaly za „vaší“ éry?
Společně se Zlínským krajem jsme nastartovali a vybudovali podmínky pro čerpání ze strukturálních fondů. To jsme museli tvrdě prosazovat, protože pánové z Prahy nás původně chtěli přidělit k Ostravě a Zlín k Brnu. Jak to tak bývá, někdo zaseje, a jiný sklidí, ale to je v pořádku – hlavní je, že se to děje ve prospěch kraje. Důležité bylo zkvalitnění integrovaného záchranného systému a personální vybavení úřadů. Myslím, že se nemám za co stydět, i když samozřejmě jsou věci, které bych s odstupem udělal jinak.

Co byste tedy udělal lépe?
Lépe…možná na to nebyl čas, ale kraj je hospodářsky velmi slabý. Ekonomika je na takovém stupni rozvoje, že ač mnohé strany měly odvážná hesla, bohužel se s tím nepohnulo, a to ani v jednom politickém seskupení, které zatím na Kraji působilo.

Jak hodnotíte v tomto smyslu počínání vašich dvou nástupců?
Myslím, že není na mě a na mých nástupcích, abychom se vzájemně hodnotili, to musí udělat lidé. Domnívám se, že každý dělal, co uměl a mohl. Jen říkám, že zbývá obrovská práce na hospodářském vývoji kraje. Na stavu, který v této oblasti panuje, máme všichni do jisté míry „spoluvinu“. A tím nemyslím jen hejtmany a veřejné instituce. Prostě a jednoduše: v dnešních ekonomických podmínkách se musíme začít jinak otáčet.

Kraj existuje už deset let. Například soustava soudů tomu ale neodpovídá, krajský soud sídlí stále v Ostravě. Jak to hodnotíte?
Samozřejmě by bylo lépe, kdyby byl každý kraj kompletně vybaven institucemi se stejným systémem. Je to důležité, ale přesto bych před těmito záležitostmi dal raději přednost desetiprocentnímu nárůstu HDP. Hospodářský rozvoj je teď myslím tou nejvyšší prioritou.

Mezi lidmi často slýcháváme stížnosti na to, že nová instituce jim toho moc nepřinesla. Že i dnes mnozí musejí za úřady dojíždět a někdy se i potýkat s byrokracií…
Část těchto stížností je třeba přičíst vrozenému kverulantství našeho národa. Druhá část, která je oprávněná, spočívá v tom, že mnohde při reformě nebylo využito příležitosti postavit veřejnou správu takovým způsobem, aby se stala pro lidi skutečným servisem. Tedy aby člověk pocítil, že je klientem nějaké služby, které veřejná správa poskytuje. Je pravdou, že namnoze ještě stále přežívají vrchnostenské přístupy, ze kterých člověk pochopitelně nemůže být nadšený. Lidem, kteří služby občanům poskytují, se musí neustále opakovat a zdůrazňovat, aby opětovně nenabývali dojmu, že jsou pány nad lidskými a veřejnými osudy.

Když se na Olomoucký kraj zabírá územně velkou plochu. Můžeme slýchat hlasy, zda mají opravdu lidé například z Jeseníku patřit pod stejný celek s těmi z „jihu“. Nejsou kraje územně příliš rozlehlé?
Tlak z institucí Evropské unie nás vedl k tomu, abychom tvořili větší celky, což je důležité například z hlediska fungování strukturálních fondů. Další věcí bylo, že se vycházelo ze socialistických krajů, které se upravovaly. To nebylo dobře, protože kdysi existoval Olomoucký kraj v naprosto jiné podobě. Ale pravdou je, že pozice obcí vzhledem ke krajům se vyvíjí – například k Olomouckému kraji se připojilo Moravskoberounsko. Tento proces asi ještě není završený.