O státním vyznamenání, šedesátých letech i olomoucké plecharéně se tato mimořádná žena rozpovídala v rozhovoru pro regionální Deník, který poskytla během návštěvy rodné Olomouce, kde je v těchto dnech čestným hostem mezinárodního závodu v tancích na ledě, memoriálu Pavla Romana.

Překvapila vás pozvánka na 28. října na Pražský hrad?
Nesmírně! Zrovna jsem přišla z tenisu a zvonil telefon. Ozvalo se: tady je Tomáš Pernický z protokolu Kanceláře prezidenta. Sdělil mi, že jsem byla vybrána na státní vyznamenání. Protože jsem tomu nevěřila, řekla jsem, že nevím, jestli budu mít čas. Skutečně jsem si myslela, že je to fór.

A nebyl…
Za čtrnáct dní pan Pernický volal znovu. Byla jsem mile překvapena. Samozřejmě, že bych si našla čas, sdělila jsem mu.

Ředitel společnosti Aquapark Olomouc Dalibor Přikryl ukazuje parcelu, kde by měl vzniknout nový krytý bazén
Tady vyroste nový bazén v Olomouci. Jak má fungovat a co nabídne

Jaký to byl pocit? Vzpomněli si na vás po tolika letech…
Pomyslela jsem v tu chvíli na bratra, že Pavel tady není… Samozřejmě, že mě ta pocta dojala. Je to přes šedesát let… Bylo to asi stejné překvapení a stejně krásné pocity, jaké jsem zažívala na prvním mistrovství světa.

Eva Graham Romanová, rodačka z Olomouce, patří mezi nejúspěšnější české krasobruslařky v historii. Na snímku s Medailí Za zásluhy, kterou obdržela od prezidenta republiky Petra Pavla při příležitosti svátku vzniku samostatného Československa.Eva Graham Romanová, rodačka z Olomouce, patří mezi nejúspěšnější české krasobruslařky v historii. Na snímku s Medailí Za zásluhy, kterou obdržela od prezidenta republiky Petra Pavla při příležitosti svátku vzniku samostatného Československa.Zdroj: Deník/Daniela Tauberová

Vzpomínám a tečou mi slzy

V roce 1962. A hned zlato!
To jsme taky nečekali. Velice si ocenění od pana prezidenta Pavla vážím. I tehdy, v roce 1962, jsem se setkala s panem prezidentem: My jsme samozřejmě vůbec nečekali, že vyhrajeme mistrovství světa. Byla jsem z toho psychicky úplně vedle. Takže když nás zavedli hned po vítězství do lóže, kde byl pan prezident Novotný s chotí, věděla jsem, že je mi ten pán povědomý. Když jsem se pak vrátila dolů, šla jsem za maminkou a ptala se jí, kdo to byl, že ho přece znám. Musely jsme se tomu zasmát. Tak to bylo moje první setkání s prezidentem. (úsměv)

Vzpomínáte často na šedesátá léta?
Dost často. Když se dívám na nějaké závody, soutěže, tečou mi slzy. Zůstalo to ve mně hluboko. To jsou vzpomínky, které se nedají zapomenout.

1967. Sourozenci Eva a Pavel Romanovi, mistři světa v tancích na ledě, při vystoupení na Mistrovství světa v Dortmundu.
Krasobruslařská hvězda Eva Romanová slaví 70. Podívejte se na FOTKY

Jakého titulu si ceníte nejvíce? Praha 1962?
Ano. To bylo naše první mistrovství světa. Většinou to trvá, než se něco takového podaří. My jsme tehdy ještě nebyli ani mistři Evropy.

Váš bratr tragicky zahynul v roce 1972. Pochován je v Česku, v Praze?
Máme sice hrob v Praze, ale Pavel je v Tennessee, kde to miloval a chtěl by tam být… (Milovník rychlých aut Pavel Roman zahynul ve svých 29 letech při autonehodě ve Smoky Mountains v Tennessee).

Poslední bruslení? 1986

Vy žijete v Anglii. Kde přesně? Můžete popsat svůj domov? Jak nejraději trávíte čas?
Bydlím na severozápadě Anglie, blízko Atlantiku. Mám rodinný domek a hlavně velkou zahradu. Práce bohatě, což já ráda.

Sportujete?
Když zemřel manžel, před osmi lety, řekla jsem si, že nemohu jen chodit do zahrady… Po padesáti letech jsem vstoupila do tenisového klubu a každý den, mimo neděle, hraji tenis. A každé ráno, pětkrát týdně, chodím plavat – od půl sedmé do osmi.

Na bruslích si zajezdíte?
Naposledy jsem bruslila na ledě v roce 1986, když nám v Texasu zamrznul rybník.

Zdena Mašínová, sestra protikomunistických odbojářů Ctirada a Josefa, při loňském otevření Památníku tří odbojů
Nevzdat se, to je naše heslo, říká Zdena Mašínová. Po útěku bratrů prožila peklo

Nechce se vám?
Víte, už bych se cítila jako začátečník. To už by z toho nebyla ta radost. Tak s jednou kamarádkou chodíme bruslit na in-linech. Na pobřeží máme dráhu.

Oslovili vás později, abyste trénovala? V Americe, kam jste odešli s bratrem do lední revue, jste přece trénovala.
Nerada komukoliv říkám, co má anebo nemá dělat. Trénování samotné, to by bylo ještě OK, ale s rodiči… Často jsou velice ambiciózní, speciálně v Americe. Přivedou vám dítě, které má čtyři roky, a ptají se, zda je to talent na mistra světa, protože šéf chce mít plný kluziště, tak se má říkat, co rodiče chtějí slyšet. To mi nejde.

Domov pro seniory, pak bydlení v autobuse

Do Česka jste se na stálo nechtěla vrátit?
Když jsme se vzali s Jackem, tak to nešlo. Tady byl komunismus. Mimo to jsme ještě cestovali s revue. Bydleli jsme v Anglii, kde jsme měli domov pro seniory, což byla sice náročná, ale nesmírně zajímavá práce.

Domov pro seniory?
Koupili jsme tehdy velký dům v jižní Anglii, ve kterém majitelé měli pět starších lidí. Podmínkou prodeje bylo, že se o ně budeme starat. Souhlasili jsme. Asi měsíc poté, začal platit zákon, že když s vámi bydlí někdo na stálo ve věku přes 60 let, a není to rodina, musíte nemovitost registrovat jako penzionát. To jsme udělali. Ve finále jsme měli 25 lidí, bylo tam 25 pokojů.

To bylo v sedmdesátých letech?
Domovů pro seniory tehdy nebylo moc. Vedli jsme to však jako jejich domov, mohli si vzít svůj nábytek, pejska, kočku. Jediné, co jsem jim říkala, že kdyby se jim nechtělo do jídelny, že jim oběd nebo večeři přineseme. Hledali jsme pak nějaké manažery, někoho, kdo by nás vystřídal, ale nenašli. Jak klienti stárli, bylo to náročnější a náročnější. Nechtěli jsme, aby se museli stěhovat někam jinam, byla jsem i v noci v pohotovosti, pokud by něco potřebovali.

Hana Vařeková otevřela v Nákle obchůdek, kde hospodyňky najdou téměř vše, co zrovna chybí v domácnosti. Na podzim přidala teplé ponožky a čepice. Nelíbí se barva? Ušije na přání.
Kreativní obchodnice se trefila. V Nákle nabízí nitě i sešity, její taška je hit

Nakonec jste se vrátili do Texasu.
Kde je teplo, nám se tam líbilo. Chtěli jsme na pár roků – a byli jsme tam dvacet let. Měli jsme šestihektarový rybník, hodně pozemků, takový park. Bylo to dost práce, až jsme si řekli, proč se tak dřeme, a koupili jsme si pojízdný autobus.

Pojízdný autobus?
Kompletně vybavený. Pět let jsme cestovali po Americe. Maminka za námi pravidelně jezdila na pár měsíců. Když už jí bylo osmdesát let, nastal čas se vrátit - v roce 2000. Maminka byla v Praze. My jsme bydleli v Anglii (manžel byl Angličan) a dvakrát v roce jsme jezdili s maminkou. Pak jsme si koupili statek u Spáleného Poříčí, abychom byli blíže mamince. Když v roce 2005 maminka zemřela, vrátili jsme se do Anglie.

Do České republiky byste se tedy už nechtěla vrátit?
Mně se tady moc líbí, ale zvykla jsem si v Anglii. Odešla jsem z domu ve svých devatenácti letech. Taky z praktických důvodů, kvůli zdravotní péči, důchodu, všechno jsme platili v Anglii.

Obdivuji olomoucké parky

Do Olomouce jezdíte pravidelně. Jak se vám město libí, jeho proměny?
Jezdím sem každý listopad, když se koná memoriál. Olomouc je ze všech měst v České republice, kde jsem byla, jedno z nejhezčích. Obdivuji parky, kde se teď procházíme, Horní náměstí, Dolní náměstí, všechny ty architektonické styly.

Jen plecharéna zůstává…
Říkám, že je jako stará plechovka.

Vizualizace areny pro hokej v projektu Nová Velkomoravská
Olomouc nový zimák neodhlasovala. Jde hledat investora areny i jinde

Sledujete, jak politici řeší, co se zimákem? Jestli jeho přestavbu nebo arénu ve Velkomoravské?
Vnímám, že každé čtyři roky se téma objeví, pak to usne. Vím, že teď jsou nějaké tři návrhy. Tak snad se Olomouc dočká krásné haly – jestli nové nebo vylepšené staré je jedno. Olomouc si to zaslouží. Máte dobré hokejisty, i ti si to zaslouží.

Až přijede příště na memoriál, třeba bude viditelná změna…
Tak to by byla fantastická věc.