Prvenství v Pekingu si v závodu zajistila hned prvním hodem, ještě v kvalifikaci. Ve finále, se pak při posledním hodu s mírou 6,73 metru, stala světovou rekordmankou.

Když ve tři hodiny ráno našeho času 8. září závodila, sledoval ji téměř plný stadion. Osmdesáti tisícový kotel fanoušků jí naháněl hrůzu, i když se ho snažila nevnímat.

„Závod to byl docela náročný, měla jsem strašnou trému. Hodně mi však pomohlo to, co mi řekla den předtím trenérka: že nezáleží na tom, jak se umístím, že bude spokojená s čímkoli. To mi pomohlo. Šla jsem tam s tím, že udělám maximum a trochu jsem byla naštvaná, že jsem otevírala závod. Nerada vrhám první,“ vysvětlila třiačtyřicetiletá žena, která je hájí barvy olomouckého Atletického klubu.

Hned první pokusem se jí však podařilo vrhnout osobní maximum, což je 6,59 metru.

„Je to zároveň i český rekord a tehdy jsem se uklidnila. Odvrhala jsem, a pak když jsem zjistila, že jako první vstupuji do finále s padesáti bodovým náskokem oproti ostatním, tak jsem z toho byla lehce šokovaná a překvapená. Jela jsem do Pekingu s tím, že skončím do pátého místa,“ pokračovala česká reprezentantka, která je dvanáct let na vozíku.

„Nejdřív jsem strašně brečela, nedokázala jsem to nějak zpracovat. Byly to pocity nevýslovného štěstí. Nepočítala jsem s tím, nečekala jsem takovýhle výkon,“ zavzpomínala Kacanu, která se už před čtyřmi lety stala držitelkou stříbrné medaile na paralympiádě v Aténách.

Kromě toho se může pochlubit tituly z Mistrovství republiky, Evropy a přede dvěma lety se pak stala Mistryní světa. S atletikou přitom začala v roce 1997.

Mám temperamentní krev

„Jsem po rodičích Řekyně, mám jižní temperamentní krev, takže musím stále něco dělat. Potom, co jsem skončila na vozíku, jsem hledala něco, co bych mohla dělat. Líbil se mi tenis, zkoušela jsem ho, ale nebyl zrovna tím pravým. Pak mi jeden kluk řekl, zkus atletiku. Tak jsem to zkusila a šlo to,“ vysvětlila Eva Kacanu.

I přesto, že se jí disciplína vrh koulí ze začátku moc nelíbila, nakonec u ní skončila.

„V roce 1997 jsem byla na svých prvních závodech, kdy mi dali nářadí do ruky a řekli, co mám dělat. Například s diskem jsem se do dneška nespřátelila. O pár let později, v roce 2001 mě pak oslovili, jestli bych to nechtěla zkusit dělat pořádně. Začátky byly kruté, nebyla to už zábava. Získala jsem trenérku, která si se mnou užila. Měla jsem totiž pocit, že to co dělám, dělám nejlíp,“ svěřila se se svými začátky s úsměvem.

Ještě tento týden v sobotu pak na ni čeká v Praze poslední závod Českého poháru atletiky vozíčkářů.

„Můj hlavní cíl je však rozvoj atletiky v klubu. Chtěli bychom se zaměřit na tělesně postižené děti a mládež,“ doplnila.