„Na štědrovečerní večeři jsme mívali polévku, kapra i bramborový salát, vánočku a punč. Stromeček vždycky nazdobil napřed Ježíšek a pak jsem ho zdobila sama se sestrou. Dávaly jsme na něj všelijaké cukroví a ovoce,“ vzpomíná seniorka, která coby dítě s maminkou o adventu navštěvovala i ranní mše, takzvané roráty.

„Chodila jsem tam ráda. Kostel už byl nazdobený a líbila se mi ta atmosféra,“ vzpomíná žena, jejímž původním domovem byl Vranov nad Dyjí u Znojma.

Ne všechny její vzpomínky jsou však příjemné.

„Dokud jsem byla doma s rodinou, tak byly Vánoce hezké. Jenže když mi bylo dvanáct let, naši rodinu rozprášili Němci. Přišla jsem do německého hotelu a pracovala tam jako umývačka nádobí, uklízela jsem. Chodila jsem do německé měšťanky, vstávala jsem každý den v pět hodin ráno a pracovala jsem i na Štědrý den,“ říká.

O šest let starší Jarmila Prokšová pochází z nedalekých Dolan. Také ona teď bydlí v Domově důchodců ve Chválkovicích.

„Kapra jsme nikdy neměli, spíš nějakou kyselou rybičku, vánočku s medem a čaj. Pamatuji si i na dárečky. Ráda jsem četla, tak mi rodiče už od první třídy kupovali časopis, Mladého čtenáře. Ještě jsem tehdy ani neuměla číst, babička mi četla,“ vypráví žena.

„Dopisy jsme tehdy Ježíškovi nepsali, ale uměla jsem vánoční básničky. Na stromeček jsme věšeli z lineckého těsta udělané hvězdičky, oříšky jsme balili do staniolu a ještě jsme ho zdobili malými červenými jablíčky,“ vysvětluje.

„Jednou jsem dostala i pannu. Byla spíš hadrová, ale i za to jsem byla vděčná,“ dodává Jarmila Prokšová.

Spolubydlící obou žen – jedenaosmdesátiletý František Osička – je rodák ze Zlína, dlouhá léta však žil ve Šternberku.

„Vánoce byly nejlepšími svátky v roce. Jsem z devíti dětí, čtyři holky a pět kluků. Stromeček jsme měli vždycky velký, plný kolekcí. Vzpomínám si, že jsem jednou dostal štípačku na lístky. Takovou, jakou mívali ve vlaku průvodčí,“ vzpomíná.

Jako děti pak k večeru na Štědrý den chodili koledovat. „Zazpívali jsme pěknou písničku a od každého jsme něco dostali. Cukroví, někdo nám dal peníz. Tehdy koledníků chodilo hodně, dneska se to už ale nevidí,“ vysvětluje.

Čekání na Ježíška si pak krátil výrobou betlému.

„Z tvrdého papíru jsem betlém vystřihnul a nalepil ho na tenkou překližku a vyřezal. Dalo to trochu práce, ale zase mě to zaměstnalo a měl jsem z toho radost,“ dodává.