Rekordní sraz transplantovaných: Od koho máme srdce, se nikdo neptá

Výjimečná událost, při které si všichni pacienti připomenou své „druhé narozeniny", se rozrostla tak, že překonala tuzemský rekord.

Na první sraz před třemi lety dorazilo sedm pacientů, o rok později o šest více.

Letos si sem našlo během zářijového víkendu cestu třicet dva lidí s transplantovaným srdcem.

„Jedná se o rekord v rámci Česka," ujistila ředitelka lázní Irena Vašicová.

Někteří pacienti sem přijeli už v pátek, aby se seznámili, ještě než se k nim v sobotu připojí lékaři.

„Je tu spousta zajímavých příběhů. Máme tady například matku a její pětadvacetiletou dceru, obě za sebou mají transplantaci," přiblížil František Kmínek, který sám prošel před pěti lety složitou operací.

Právě jemu a jeho „kolegovi" Zdeňku Peckovi, se nápad na pravidelná setkání zrodil v hlavě. Oba získali nová srdce zhruba ve stejné době.

S novým srdcem jako se starým

„Moje srdce bylo příliš velké, proto nemohlo pracovat tak, jak by mělo. A zdravotní problémy se stále zhoršovaly," popisuje sedmašedesátilet Zdeněk Pecka z Vysokých Popovic na Brněnsku.

Nejdříve dostal kardiostiulátor, zdravotní stav se ale nelepšil.

Špatně fungující srdce v jeho případě  s sebou neslo spoustu dalších potíží jako otoky nohou, špatnou funkci ledvin nebo nesnadné dýchání.

Lékaři rozhodli, že mu to těla voperují čerpadlo, záhy se však objevil vhodný dárce na transplantaci.

„Když jsem se po operaci probudil, podíval jsem se na strop. A vzápětí jsem zažil úžasný pocit. Nadechl jsem se a ono to šlo," vzpomíná vysloužilý zemědělský inženýr na činnost, která se zdá většina lidí samozřejmá, na dýchání.

Žádnou bolest bezprostředně po probuzení necítil.

Časem začal hloubat nad tím, co to vlastně znamená mít v hrudi jiné srdce než to, se kterým se narodil.

„Zkoušel jsem poznat sám sebe, hledal jsem nějakou sebemenší odchylku od toho, jak jsem žil se svým srdcem. Ale žádnou změnu jsem neobjevil," připouští.

Stále musí brát léky

Zdeňka Pecku samozřejmě mnohokrát provázely i myšlenky týkající se osoby člověka, kterému vděčí za svůj život možná vůbec nejvíc, uvažoval o svém dárci.

Ty se obvykle příjemci nikdy nedozvědí. Toto opatření existuje jako ochrana obou stran a jejich blízkých.

„Na to, od koho srdce máme, se nikdo z nás neptá, neříká se to. Já jsem se později dozvěděl, že mám srdce jednadvacetiletého muže," prozrazuje starší vitální pán.

Přestože operace jemu a dalším stovkám lidí v Česku zachránila život, nefunguje to tak, že by jedinou památkou, jediným šrámem byla jizva uprostřed hrudi.

„Transplantace srdce není zadarmo. Pořád musím brát léky, objevila se u mě cukrovka, kterou trpí spousta transplantovaných pacientů," uznává Zdeněk Pecka.

Lékaři jsou jedničky

Na programu byly během soboty procedury v lázních, odpoledne se neslo ve sportovním duchu, konal se volejbalový turnaj.

Jeden tým vytvořili lékaři, kteří zápasy odehráli v tričkách se symbolickou číslicí jedna. Pro své pacienty jsou totiž jedničky.

„Jejich přístup byl vždycky špičkový," uznale podotkl František Kmínek.

Jejich soupeři, kterým v minulosti zachránili životy, navlékli dresy s nejrůznějšími číslicemi. Každé z nich představovalo pořadí, v němž získali nové srdce.

„Nejnižší má pan Brabec, a to třicet jedna. Příští rok oslaví osmdesátku. Operován byl před dvaceti lety," podotkla kardioložka Lenka Špinarová, přednostka 1. interní kardioangiologické kliniky Fakultní nemocnice u svaté Anny v Brně, jež se letos účastnila už druhého setkání.

Její klinika velmi úzce spolupracuje s Centrem kardiovaskulární a transplantační chirurgie Brno, kde v dubnu provedli jubilejní pětistou transplantaci srdce.

Autor: Alena Hesová