Když v létě 1914 začala mobilizace, bylo mému pradědečkovi sedmadvacet let. Nechal doma ženu a dcery, dvě malé holčičky.

Nevím, jak to tehdy vnímal on, ale dnes bychom řekli, že měl ve válce štěstí. Na rozdíl od deseti milionů vojáků, kteří v ní padli, se vrátil domů.

S československými legiemi neputoval, bojoval na východní frontě do listopadu 1914, kdy byl zajat.

Zbývající válečné roky pak prožil v Rusku, dva tisíce kilometrů od svých blízkých. V rodině se traduje, že jej osud přivedl na statek, kde zastupoval hospodáře, jenž narukoval do války.

Když se po bezmála pěti letech vrátil k rodině, nebyla to zpočátku idyla. Čas lidskými životy zamíchal.

Jan Kakáč pak nicméně provozoval v Prostějově úspěšnou firmu na střešní krytinu, postavil dva domy a stal se také krasickým starostou.

Kakáčovo válečné štěstí spočívalo v tom, že po čtyřech měsících upadl do zajetí. Ve svém deníku stačil ovšem popsat řadu dramatických okamžiků na haličské frontě, kam byl se svým IV. praporem vyslán.

Inkoustová tužka na zažloutlých stránkách vydává svědectví o tom, co Jan Kakáč, ročník 1887, zažíval od prvního dne mobilizace až po chvíle v ruském zajetí.

Pro naši generaci sugestivní čtení, on však válečnou vřavu líčí ve svém deníku střízlivě a jaksi nezaujatě. Na vojenský život nežehrá.

Ve srovnání s pozdějším životem v zajetí, které nazývá „psím životem“, se dokonce ukazuje, že plnění vojenské povinnosti mladého Moravana v rakousko-uherské armádě spojoval s lidskou ctí jako takovou.

Ruská vojska měla ovšem na haličské frontě navrch. Historikové píší, že Rusové při bitvě o Halič pronikli až za Karpaty na území východního Slovenska. Bylo to v listopadu 1914.

V neděli 1. listopadu 1914 si můj pradědeček zaznamenal:

„Ráno o 8 h. střílíme na nepřátelskou hlídku. Jest děsná mlha. Surový vítr vane. Po poledni rozpoutal se boj. O 4.30 jsme částečně nepřítelem obstoupeni a nuceni ustoupit. Jelikož jsme ztratili spojení, jsme zaskočeni a zajati…“

Ale přečtěte si, jak to všechno začalo:

Deník Jana Kakáče z 1. světové války - srpen 1914

Těším manželku a děti, všichni se k Bohu modlíme, o ochranu jeho a svatou trpělivost prosíme…

Sobota 1. VIII. První mobilizační den. O ½ 4 h. odpoledne odjíždím do Olomouce, v 5 h. se po prezentaci…

Neděle 2. VIII. … o ½ 4 ráno odchází, akt. mužstvo na dráhu odtud jede do Osvěnčíma (Osvětim v Polsku, tehdy v západní Haliči)

Pondělí 3. VIII. Končí se naše vyzbrojování

Úterý 4. VIII. Cvičíme na Anvelopje (bývalé vojenské cvičiště u vojenského soudu v Olomouci, dnes Envelopa) ráno i odpoledne

Středa 5. VIII. Ráno jedu domů, odpoledne zpět, pak opět domů, kde nocuji. Těším manželku a děti, všichni se k Bohu modlíme, o ochranu jeho a svatou trpělivost prosíme

Čtvrtek 6. VIII. Béřu moje kolo sebou, o 5 h. ranní odjíždím, neboť musím doraziti na polní mši svatou. Odpoledne doplňujem torby, chystáme se na odchod.

Pátek 7. VIII. 7.30 h. ráno odcházíme všichni záložníci na dráhu, za stálého provolávání obecenstva odtud (nádraží v Olomouci) o 10.15 h. odjíždíme ku Přerovu, zde obědváme, asi po 1 hodině odjíždíme do Osvěnčíma (Osvětim v Polsku, tehdy v západní Haliči), kde o 10 večer jdem do kláštera, kde jest náš IV. prapor ubytován.

Sobota 8. VIII. Ráno o 8 h. shromažďují se naše 3 prapory, kde náš p. plukovník Rada vítá nás, včera přibyvší záložníky. Kratičké cvičení a jdem opět do našich bytů. Zde jsme ubytováni až do 12 tého. 10 pohřeb pluk. pol. setníka Penku.

Středa 12. VIII. O 7 h. ranní odjíždíme přes Tarnov (Tarnów, dnes Polsko), Ržezov (Rzeszów, dnes Polsko) do Rozvadova (Rozvadiv, dnes Ukrajina, město ležící několik kilometrů na jih od Lvova).

Čtvrtek 13. VIII. O ½ 2 h. ranní vysedáme z vlaku, jdem do městečka, zde jest náš prapor ubytován. Já a kolega Dvořák jedem na kolách praporních k velitelství divisnímu, zde zůstáváme jako ordonanc (vojenská spojka, v rakousko-uherské armádě poddůstojník u štábu velitele, který zajišťoval předávání rozkazů).

Pátek 14. VIII. O 11 h. dopoledne odjíždíme odtud ke svému práporu, k řece Sánu (San, dnes zčásti hraniční řeka Polska a Ukrajiny), kde se dovídáme, že se náš p. praporní velitel Obrlt. (obrlajtnant) Petrtil postřelil. (Mohlo se jednat o nešťastnou náhodu, ale také záměrný pokus o sebevraždu. Ty nebyly mezi vojáky zejména na začátku první světové války nijak výjimečné. Psychický tlak byl enormní a obavy z budoucnosti velké…)

O 1 h. odpolední nastupujem pochod k ruským hranicícm, které o 3 h. překračujem. Zažíváme první obtíže s kolama. (Jízdní kola patřila k výstroji rakousko-uherské armády, existovaly speciální cyklistické oddíly. Podle některých odhadů bylo nasazeno v první světové válce dohromady asi čtvrt milionu vojáků-cyklistů.)

O 8 h. večer strhla se krátká, avšak prudká střelba u Zaklikova (Zaklików, dnes Polsko). Všechno nedorozumění.

Pokračování příště…

Deník Jana Kakáče z 1. světové války - všechny dosud vyšlé díly