A nezbláznit se, když s vypětím posledních sil zjistíme, že rybáři prodali poslední kapří hlavu do štědrovečerní polévky?

„Nikoho neuděláte šťastným jen proto, že jsou Vánoce. Sebekrásnější dárek přece nenahradí nedostatek pozornosti, citů a úcty, které bychom si měli projevovat celý rok," poukazuje v rozhovoru pro regionální Deník ředitelka Psychiatrické léčebny Šternberk Hana Kučerová.

Jak zvládáte předvánoční shon? Máte recept na to, jak se z Vánoc nezbláznit?
Předvánočnímu shonu se poddávám tak nějak přiměřeně. Hroutit se ve snaze o perfektní dárky, úklid, cukroví? K tomu přece není důvod. Pro všechny, kteří jsou nespokojeni a ženou se za dokonalostí, nebo dohánějí, co kvůli pracovním povinnostem nestihli, by mělo být osvobozující uvědomění si toho, že Vánoce budou, i když doma zůstalo nevyžehlené prádlo nebo trocha prachu za skříní. A Vánocům to opravdu nijak neublíží! Už jsem to vyzkoušela (úsměv).

Jde přece jen o tři dny v roce…
Těch pár dnů vždy moc rychle uteče. Mělo by do nich být koncentrováno něco jiného než špičkové výkony hospodyněk. Často jsou to naše očekávání, snaha o dokonalost, které nám mohou sváteční dny pokazit. Stačí pak přece tak málo k nespokojenosti, k pocitu, že se pokazilo něco, čemu jsme přikládali (a zbytečně) důležitost. A když se k tomu přidá pocit selhání, nedostatečného ocenění za všechen ten shon, a když koktejl doplníme rozjitřenými svátečními emocemi, vznikne opravdu výbušná směs.

Jak udělat blízkého šťastným? Vánoce jsou (v konzumním smyslu slova) o dárcích, snaze plnit druhému jeho přání. To je štěstí?
Nikoho neuděláte šťastným jen proto, že jsou Vánoce. Sebekrásnější dárek přece nenahradí nedostatek pozornosti, citů a úcty, které bychom si měli projevovat celý rok. I dítě pozná, když něco „nehraje", cítí to. A tak bychom neměli pěstování hezkých vztahů nechávat na Vánoce. Ta velká očekávání, že o svátcích propukne souznění a štěstí, jsou vůči nim dost nespravedlivá.

Umíme prožít Vánoce? V pojetí potřebného zklidnění a rozjímání?
Doufám, že ano. Máme možnost udělat si Vánoce takové, jaké je chceme, i když nám to současné trendy příliš neusnadňují. Měli bychom umět odolat nákupním horečkám, hromadění potravin.

Většině se to nedaří, obávám se při pohledu na zaplněná parkoviště..
Někomu se to daří lépe, někdo nakonec podlehne a zaplatí nervozitou, stresem. O Vánocích jsme vnímavější k náladám, pocitům, k druhým lidem. Ne každý to ale dobře snáší, pro někoho i tento stav může být zdrojem stresu, protože s ním neumí nakládat. Spousta lidí nedokáže svým emocím porozumět, stydí se za ně, jsou zaskočeni. A Vánoce jsou krásným prostorem pro duchovnější přístup, kdy bychom mohli našemu vnitřnímu životu dát nový impuls.

Máme chytré brýle, mluvící tablety, ale umíme si vůbec plně užívat života? Nejen výjimečného času vánočního..
Technické vymoženosti patří k době, nelámala bych hůl nad jejich uživateli. V jednotlivých situacích je zahlcení technikou často mrzuté, ale věřím tomu, že lidé půjdou i dál cestou, která zachová mezilidské vztahy,city, morálku, úctu.. Že užívání si života nebude znamenat jen jeho využívání.

Nomofobie - úzkost z absence mobilu

Když jsem zmínila tablety.. Jak se jako psychiatr díváte na sdílení „životů" na sociálních sítích? Někdy mám pocit, že dětem nejde o rodinný výlet, o společné chvíle a zážitky, ale o „vylepení" fotky ze zdolání kopce na FB. Pod stromečkem se jistě objeví nejnovější mobily a tablety…
To, že nejsem žádný velký fanoušek sociálních sítí a výkonné komunikační techniky v rukou dětí, vyplývá nejen z toho, že jsem psychiatr. Souvisí to jistě i s mým věkem, s mou snižující se schopností učit se a propadat trendům, ale také s tím, že i já mám děti. A tak se je snažím vést podle pravidla „dobrý sluha, špatný pán". Nepřála bych si, aby propadly paralelnímu životu na sociálních sítích, aby události jejich života měly hodnotu je tehdy, kdy je budou sdílet a lajkovat. Vždyť mezi odborníky se už objevuje termín „nomofobie" – tedy porucha s úzkostnými stavy vyvolanými absencí mobilního telefonu.

Jak působit na děti, abychom je pokud možno „uchránili"?
Zní to jako klišé, ale domnívám se, že velký vliv na to, jaká bude nová generace (a nejen na sítích), má to, co jim společnost, rodiče, my sami nabídneme, jaké hodnoty, zásady, pravidla. Jistě je nepřijmou, neztotožní se s nimi, nebudou jako my. Ale budou mít možnost volby a doufám i schopnost dobře volit.

Narůstají v regionu počty lidí závislých na chytrých telefonech a sociálních sítích? Děti ve škole utíkají (jako) na wc, aby si mohly něco vyřídit v mobilu.. Začíná to být problém?
Z odborného hlediska nedokážu říct, jaké jsou počty závislých na telefonech a mobilních sítích. Zatím taková diagnostická kategorie neexistuje. Spíš se pohybujeme ve sféře sociálních projevů, poruch chování. Problém je to tehdy, když chování vede k potížím v činnostech, které by jinak dotyčný zvládal a měl zvládat. Když mizí koníčky, kontakt s okolím, zanedbává se běžná sebeobsluha, hygiena, jídlo, když se rozbíjí denní rytmus, vypouštějí povinnosti – školní docházka apod.

Materiální podmínky se zlepšují. Jsme štastnější? 

Máte pocit, že je kolem nás více šťastných lidí? Kvalita života se zvyšuje, ale souvisí to s tím? Se štěstím?
To je otázka pro sociologa – filozofa. Je zřejmé, že se v našem geografickém prostoru zlepšují materiální podmínky k životu. A že s tím souvisí řada faktorů, které činí náš život kvalitnějším – zdravotní péče, stravování, doprava, zásobování, komunikace, koníčky… Ale nemyslím si, že to přímo úměrně souvisí s individuálními prožitky štěstí. Nad tím se musí každý zamyslet sám, co ho dělá šťastným. A je zřejmé, že to vůbec nemusí být nízký počet kilometrů do nejbližší nemocnice. Ale taky může…

Dá se hovořit o nárůstu počtu lidí, kteří trpí psychickým onemocněním?
Stále více lidí vyhledává pomoc psychiatrů nebo psychoterapeutů. Ale počet závažných duševních onemocnění (psychóz, těžkých depresivních onemocnění) v populaci zůstává stejný. Narůstá však počet lidí ochotných svěřit se odborníkovi s potížemi vyvolanými stresem, požívání alkoholu nebo jiných návykových látek.

Čím je to dáno?
Roste nejen jejich ochota, ale i absolutní počet, protože stresu je stále více a zvládat ho se většinou teprve učíme.

Neoodělovat psychické a tělesné síly, vrátí se to

Prospěšná je jistě duševní hygiena. Umíme ji? Poradíte lidem, jak si ulevit a nabrat psychických sil?
Spousta lidí ani neví, že něco takového existuje. Až se cítíme nedobře, začneme pátrat po příčinách a možnostech nápravy. A často nás upozorní spíš tělesné obtíže než ty psychické, o kterých zatím moc neumíme nebo nechceme mluvit. Zřejmě to souvisí s tím, že naše populace nedokáže popisovat emoce, pracovat s psychickými stavy. Vždyť stále říkáme „leží mi v žaludku", když se na někoho zlobíme, „bolí mě z toho srdce", když jsme smutní, „vzkypěla mu žluč", když se někdo rozčílí. A tak bychom mohli pokračovat dál. Vyjádření tělesné bolesti je pro nás snazší a společensky přijatelnější. Ale neměli bychom oddělovat tělesné a psychické síly. Jsou to spojené nádoby, které musíme opečovávat současně. Všechno se nám vrátí.

Co byste lidem popřála k Vánocům?
Aby si dopřáli klid. A mysleli na to, že o Vánocích máme mít rádi své blízké, že k tomu potřebujeme mít dobrý pocit i sami ze sebe a že s tou láskou k bližním bychom neměli přestat s rozbalením dárků. Rok má přece 365 dní.