V pozdním jaru 1622 se v malém městečku Jeseník stalo několik zvláštních událostí. Těsně po sobě vypukly dva požáry, uhynulo také podezřele mnoho krav. Ve stejné době byla vlastním manželem udána místní obyvatelka Barbora Schmiedová, že ho trávila a způsobila mu škodlivým kouzlem nemoc. Muž krátce nato zemřel.

O Barboře Schmiedové není známo téměř nic, její stáří ani kolik měla dětí. Patrně neměla ani školní vzdělání.

„Byla nazývána Stará pastýřka. Její muž, pastýř Kryštof, se staral o dobytek pasoucí se na výše položených loukách. Ona samotná byla v manželství nešťastná, do sňatku s Kryštofem ji přinutili její rodiče. Brala však svůj úděl s pokorou a byla svému muži dobrou ženou,“ píše v aktuálně vydané publikaci věnované prvnímu čarodějnickému procesu na Jesenicku historička Michaela Neubauerová. Problematice čarodějnických procesů na Jesenicku se věnuje dlouhodobě.

Kladivo na čarodějnice - výstava na zámku ve Velkých Losinách
Před 50 lety se v Losinách točilo Kladivo na čarodějnice. Film připomíná výstava

Všechny stupně mučení

21. května 1622 stanula žena před konšelským soudem v Nyse. U prvního výslechu sice všechna obvinění popřela, následně však prošla všemi stupni mučení, byla pálena ohněm a nakonec podlehla.

Její přiznání tvořila směs znalostí místního bylinkářství a dobové medicíny a představ o čarodějnicích a kouzelnících.

Doznala, že zapálila jeden z domů, svému manželovi podala otrávený tvarohový koláč, lidem očarovala dobytek, z vody v potoce stloukala čarodějnické máslo, svému muži způsobila čarodějnickým ústřelem nemocný prst na pravé ruce.

Přiznala také, že se účastnila čarodějnických sabatů. A jmenovala další ženy, které se podle jejího doznání schůzek účastnily.

„Bylo jich hlavních šest, jež s ní byly při zaříkávání krav, které s ní v podobě koček nepozorovaně kravám odebíraly mléko, se kterými vyrážela na sabaty na vozech. Všechny pomazané na celém těle kouzelnou mastí vyrobenou z rozemletých ropuch. Svými kouzly ničily a škodily,“ vylíčila v publikaci Michaela Neubauerová doznání pastýřovy ženy.

Proces se skupinou žen trval po zbytek roku 1622 a z Barbory se vlivem pobytu v chladném vězení po několikerém mučení stala lidská troska na pokraji šílenství. Přála si už jen zemřít, aby unikla dalším mukám. První obětí tohoto případu se však stala Marta Wezelová. Našli ji v půli července v její kobce mrtvou se zlomeným vazem.

Inkvizitor Boblig v podání Vladimíra Šmerala ve filmu Otakara Vávry Kladivo na čarodějnice z roku 1969
Inkvizitor Boblig měl v Olomouci hospodu. Před 330 lety upálil kněze

Udávaly i vlastní matky a sestry

Při neustálých konfrontacích získávali soudci od šestice žen další jména, ženy dokonce začaly udávat vlastní matky nebo sestry. Okruh podezřelých se tak rozšiřoval na další nevinné lidi. Vyšetřováno a vyslýcháno bylo v tomto případu nakonec 23 osob.

Jak proces skončil a kolik lidí bylo popraveno, se neví. Žádný rozsudek se nedochoval. Jednalo se však jen o začátek šedesát let trvajících procesů.

Jejich nejsilnější vlna nastala v letech 1651 až 1652. Na jejím začátku stála výpověď teprve třináctiletého Martina Schirna ze Širokého Brodu, který z čarodějnictví obvinil několik svých sousedů.

Obsese místního šlechtice

Okruh obviněných se rychle rozšiřoval a lavina obvinění, mučení a upalování se rozrostla do obludných rozměrů.

Ve Zlatých Horách bylo jen do začátku října 1651 sťato a spáleno nebo upáleno zaživa třicet tři lidí, v Jeseníku a okolí jednaosmdesát, v Mikulovicích šestnáct.

Již v červenci byl počet popravených tak vysoký, že vratislavský biskup dovolil za finanční náhradu pokácet dřevo na upalování čarodějnic v biskupských lesích, ovšem jen natolik, aby se „dřevem neplýtvalo“.

Hlavním pronásledovatelem čarodějnic na Jesenicku se stal šlechtic Jiří Maxmilián z Hodic a Wolframic.

„Jeho snaha o vymýcení ďábelské sekty přerostla až v naprostou obsesi a uspokojení nad příkladným a záslužným dílem,“ uvedla Michaela Neubauerová v knize Čarodějnické procesy na Jesenicku.

Expozice čarodějnických procesů ve Vodní tvrzi v Jeseníku
Čarodějnické běsnění. Inkvizitorské procesy končily krutou smrtí na hranici

Děsivá bilance a "stopka" od biskupa

Rostoucí počet popravených i náklady související s procesy však vyvolávaly nespokojenost u vratislavského biskupa. Ten nakonec v březnu 1652 rozkázal, aby Hodic další osoby již nezatýkal a probíhající případy do Velikonoc uzavřel.

I tak byla bilance děsivá. Během pouhého roku a půl bylo na Jesenicku podle různých dokumentů vězněno a pravděpodobně i popraveno 165 až 220 lidí. Celkově bylo za éru čarodějnických procesů na Jesenicku zatčeno, vězněno a vesměs popraveno 246 až 314 lidí.

„Pokud bychom srovnali čarodějnické procesy na šumperské a jesenické straně, na Jesenicku byly nepochybně závažnější. Konaly se dříve a na měly i více obětí,“ konstatoval ředitel Vlastivědného muzea Jesenicka Pavel Rušar.

Odlehlost a hledání obětního beránka

Proč k čarodějnickému běsnění na Jesenicku došlo? Podle Michaely Neubauerové splňoval region hned několik podmínek. Patří k nim jeho geografická uzavřenost a odlehlost od správního centra ve Vratislavi a také fakt, že jde o nepříliš úrodnou oblast. Především to ale byla ekononomická a demografická situace, která vyústila v největší masový hon na čarodějnice v celém Slezsku.

„Třicetiletá válka, pustošení a drancování oblasti, neúroda, epidemie moru a hladomoru. Doba velkých útrap a úbytku obyvatel, sociální a morální krize, to vše vyústilo v hledání obětního beránka, zosobněného zla a nepřítele společnosti: čarodějnic. Pronásledování ale překročilo hranice, zvedl se odpor měšťanstva i vrchnosti a vlna pronásledování byla zásahem vzdělaného biskupa z královské rodiny zastavena,“ uzavírá svou knihu.

Publikace provází po šumperských procesech

Čarodějnické procesy v Šumperku přibližuje nová publikace Odsouzeni ke spáse. Zaměřuje se na příběhy jednotlivých pachatelů i obětí a sloužit může i jako průvodce městem.

Publikace Odsouzeni ke spáse vydaná Městem Šumperk.Publikace Odsouzeni ke spáse vydaná Městem Šumperk.Zdroj: Deník/Petr Krňávek

Celobarevná brožura má formu komixu. Autorka ilustrací Hana Maulerová dala obětem procesů konkrétní podobu, i když se ve skutečnosti nedochovaly.

„Chtěli jsme je návštěvníkům Šumperku přiblížit jako skutečné lidské bytosti, které potkal krutý osud. Byli to lidé s povahami podobnými těm, které prožíváme v současnosti i my. V každé společnosti je někdo, kdo jde s proudem, má strach, nebo se naopak postaví nespravedlnosti,“ řekla spoluautorka publikace Ivana Doležalová, podle níž je publikace i formou pocty obětem procesů.

Autoři při tvorbě publikace vycházeli ze skutečných příběhů obětí, jak se dochovaly v soudních zápisech. Čerpali přitom z knihy Drahomíra Polácha Zpráva o nevíře. Publikace může sloužit i jako průvodce historickým centrem města. Její součástí je mapa s vyznačením domů, v nichž osobnosti zmíněné v brožuře žily.