„Táhne mě to zpátky, i když lítám po celém světě,“ říká pětatřicetiletá pouliční umělkyně s pseudonymem Terez Wrau. Potkávat ji lze především na rohu Horního náměstí a ulice 28. října, kde s kytarou v ruce hraje a zpívá kolemjdoucím.

Kdy a proč se z Terezy Tothové stala Terez Wrau
Na moje 24. narozeniny kamarádky pokreslily a popsaly boty, které mi pak věnovaly jako dárek. Na jedné z nich bylo napsané „wrau“ – jako zvuk, který vydává šelma. Takhle prý kamarádka cítí moji energii. Následně jsem si změnila jméno na Facebooku a nechala si ho i jako svůj umělecký pseudonym.

Jak se rodilá Plzeňačka ocitla v Olomouci?
Do Olomouce jsem přišla díky prvnímu příteli už v patnácti letech. Později jsem se přistěhovala ze studijních důvodů. Zůstala jsem a na tohle místo nedám dopustit. Od první chvíle pro mě bylo domovem. Táhne mě to zpátky, i když lítám po celém světě. Znamená pro mě rodinu a kořeny.

Co jste vystudovala?
Speciální pedagogiku a hudební výchovu na Univerzitě Palackého. Chvíli jsem učila, potom mě chytla vášeň pro kafe a přes deset let jsem se aktivně věnovala baristice. Nejsem typem klasické učitelky. Myslím, že jsou k tomu způsobilé úplně jiné typy lidí.

Takže se neplánujete k učitelství vrátit?
Sama svůj přínos vnímám spíše v projektech a workshopech nejen pro handicapované lidi, ale i v práci s přírodními medicínami. Nebo ve spolupráci s mobilním hospicem či stacionáři pro seniory, kde je velmi účinná muzikoterapie.

Teď se však věnujete hlavně buskingu neboli pouličnímu umění. Zpíváte, hrajete na kytaru. Dá se tím uživit?
Znám spoustu muzikantů z celého světa, kteří se buskingem živí. Jeden, kterého jsem poznala v Bath v Anglii, hraje na ulici přes třicet let. Ale víc než o penězích je to pro mě o interakci s lidmi a s energií města, ve kterém právě jsem. Zároveň je to nádherný, pro mě rozhodně návykový koníček.

Kde se ve vás vzala touha zpívat a hrát na hudební nástroj?
Od malička hraji na housle, ke kterým se po dlouhé odmlce vracím a postupně je zase začínám zapojovat do své tvorby. Už jako malá jsem chodila u babičky po vesnici, hrála na foukací harmoniku a zpívala Holku modrookou. Sousedi mi za to dávali bonbóny a lízátka. Tam asi započala moje dráha pouliční umělkyně. (smích)

Ovlivnili vás v tomto směru nějak i rodiče?
Určitě. Maminka byla hudebně nadaná a často jsem v dětství poslouchala její hluboký hlas, když si zpívala se Zuzanou Navarovou nebo starými šansony u gramofonu. Taky po tátovi mám hodně talentu. Ten hraje na kytaru, basu a zpíval s různými kapelami na Plzeňsku.

Když se řekne dívka s kytarou a pěkným hlasem, mnohým se jistě vybaví třeba Lenka Filipová. Jaké máte hudební vzory?
Díky mamince jsem vyrůstala na Zuzaně Navarové, Nerezech. Díky tátovi na bluegrassové muzice. V mém přístupu k hudbě se odrážejí moje vzpomínky na čundry s rodiči. Raději mám hloubku textů a autentické sdělení, proto mnou dost rezonuje již zmíněná Navarová a ze současných kapel mám v oblibě Longital, Zrní. Zároveň jsem vždycky milovala Gypsy Kings nebo třeba romskou, slovanskou i keltskou muziku.

Odráží se to i na vašem repertoáru, který zahrnuje jak převzaté písně, tak vlastní tvorbu?
Je pro mě celkem přirozené zpívat anglicky, španělsky, portugalsky a francouzsky. Ze slovanských jazyků se v mém repertoáru objevuje ukrajinština, běloruština, polština, slovenština a samozřejmě čeština. Jako milovnice keltské muziky zpívám všemi gaelskými jazyky ze starého Skotska, Irska a ostrova Man. Několik písniček jsem si přitáhla ze Skandinávie a obzvlášť nádherná je laponština. Nově jsem si oblíbila jazyky brazilských indiánských kmenů Huni Kuin a Shawanawa.

S tím souvisí i vaše časté cestování. Taky koníček, nebo spíš nezbytná nutnost?
Díky buskování jsem musela začít cestovat, protože moje první veřejné vystoupení bylo ve skotském Edinburghu. Zjistila jsem, že mám docela toulavé boty. Od té doby je to vášeň. Ale zároveň miluji Moravu a vůbec Českou republiku, takže jsme ráda i doma. Nejlepší je oboje v rozumné míře kombinovat.

Kam se ráda vracíte?
Do Skotska a Walesu, protože to jsou ohromně silová místa, kde dobiji baterky, kdykoliv vkročím na britskou půdu. Také do Izraele za přáteli, na Costa Ricu na kávové plantáže a do Indonésie, která otevírá srdce. Jsou to země, ve kterých mám vazby na místní lidi, s nimiž vznikají přátelství na celý život.

Vystupování na ulici jistě vyžaduje dávku sebevědomí i pevné nervy.
Jako dospívající žena jsem nebyla vůbec sebevědomá, což mi dalo hodně témat k překonávání. V životě i v uměleckém vyjádření jsem čelila mnoha výzvám. Naučila jsem se nenechat se ochromit, jít s kůží na trh a prostě dělat to, co mě moc baví. Hrát pro lidi. Strach a nejistota patří k běžnému životu.

Kromě toho jste už vydala dvě studiová alba. Jak byste je popsala?
To první bylo takovým vstupem do tvořivosti. Že i něco, co bylo psané původně do šuplíku, najednou může být songem a hrát třeba v rádiu. Druhé je souborem písní poskládaných z mých cest a zkušeností. Vlastní tvorba je odrazem mojí cesty za svobodou a k lásce, zároveň jde o vzpomínku na maminku, která před rokem a půl odešla. V nahrávacím studiu Martina Horáčka v Chlístovicích na statku teď vzniká třetí album.

V čem se bude od těch předchozích lišit?
Půjde o propojení všech mých přátel, které jsem na své buskovací cestě poznala. Vznikne dvanáct songů s muzikanty z nejrůznějších zemí celého světa. Těším se.

Už jste se zmínila o muzikoterapii. Ráda pomáháte hudbou?
Ano. Harmonizuje mě už jen to, když se postavím na ulici a hraji písně, které mně samotné dělají dobře. A z reakcí lidí vnímám, že i oni se rádi zastaví ve vyčerpávajícím dni a na chvíli skrze hudbu zrelaxují. Navíc z každého prodaného CD dávám polovinu stranou pro mobilní hospic Nejste sami. Vzniká společný projekt, kdy bychom rádi nabídli klientům a jejich pečujícím domácí koncerty, nebo i koncerty veřejné.

A jak relaxujete vy?
Čtu, miluji vodu a sluníčko. Nejvíc si přeji mít někde stranou u lesa statek nebo chalupu, velkou zahradu, u potoka potní chýši a velké ohniště, aby za mnou a mojí rodinou mohli přijíždět přátelé a známí, u ohně se hrálo… O tomhle je pro mě život! Probíhající léto je konečně plné vláhy a zeleně, takže si užívám lesa a vody či návštěv u přátel. Kromě toho mám ale celkem nabitý program až do října a čeká mě několik koncertů a malých festivalů po celé republice.

Potěšíte i svoje příznivce v Olomouci?
Určitě se objevím na svém oblíbeném rohu Horního náměstí a taky na několika akcích pořádaných městem, některé už proběhly. V září se uskuteční koncert pro pozůstalé klientů hospice Nejste sami i pro veřejnost, aby se lidé propojovali, dělili o pocity a mohli třeba ulevit svým srdcím skrze hudbu.