Zde jej vedl doyen československého boxu Alexander Bögi, po velkém průšvihu ale aktivní kariéra ve vrcholovém centru Dukly pro Osičku skončila.

Rozběhla se však další etapa, ve které byl rodák z Moravského Žižkova básníkem, trenérem, uhlířem, kaskadérem, hercem či tanečníkem v soutěži StarDance. A to zřejmě není vše…

Jak se zrodil váš příchod na vojnu do Olomouce?
Měl jsem štěstí na dobré trenéry. To je velká výhoda pro každého boxera. Byl jsem v Hodoníně a pak jsem šel do Skalice, tam jsem rok boxoval slovenskou národní ligu a neprohrál jsem ani jeden zápas. Tím jsem udělal test do Dukly Olomouc. Dostat se do Dukly to bylo něco. Každý si toho považoval a já jsem byl šťastný. Dřel a makal jsem, abych tam uspěl.

Tvrdá dřina byla základem úspěchu?
Lexa Bögi měl vlohy, že dokázal připravit každého, 
i toho, kdo nechtěl. Měl velký dar na fyzickou přípravu. A pak když jsme boxovali venku s Rusáky nebo Kubánci, tak nám to bylo jedno, bylo to vyrovnané.

Trik na fyzičku? Fotbal v šestnáctikilové vestě

Inspiroval vás kouč Bögi do vaší trenérské činnosti?
Samozřejmě. Práci na fyzické zdatnosti jsem si od něj odnesl. Fyzická připravenost a technika se navzájem podmiňují. Vyjet ven bez kondice, tak tam nemáte co dělat. Hodně jsme jezdili po světě třeba na mistrovství světa armád. Byli jsme v Rusku, v Koreji, na Kubě, v Berlíně, a proti nám olympijští vítězové nebo mistři světa. Teď už tak kvalitní boje nejsou.

Jaký byl tedy váš trik na fyzičku?
Měl jsem šestnáctikilovou vestu a běhal jsem desetkrát na Svatý Kopeček nebo v Mariánském Údolí. Dvě hodiny jsem hrál fotbal s vestou. Pak jsem bez vesty létal jako motýl… a bodal jako včela (smích). Jak říkal Cassius Clay (Muhammad Ali, pozn. red.).

Maturita na Slovanském gymnáziu

Pan Bögi nastavil v Dukle fungující pravidla?
Výborně motivoval boxery k velkým výkonům. To je hodně důležité. Byl přísný, ale taky byl spravedlivý. Kdo měl výborné výkony, tak měl zelenou. Kdo to chtěl obehrát, tak se dlouho v Dukle neudržel. Byla tam velká konkurence. Mí kolegové boxeři Petr Sommer, Zdeněk Kortiš, Tomáš Kemel a další byli výborní borci.

Prý jste se na jeho popud věnoval také studiu?
Myslel i na zadní vrátka. Kdo měl jen učňák, tak chtěl, aby si udělal maturitu. Aby se mohl uplatnit 
v dalším životě. Hnal nás do školy. Bylo hezké, že se 
o nás takhle staral. Maturoval jsem v roce 1981 na Slovanském gymnáziu. Založil jsem si pak taky bezpečnostní agenturu. Nebýt maturity, tak bych tu koncesi nedostal.

Jak celkově vzpomínáte na boxerskou vojnu?
Olomouc mi přirostla 
k srdci. Bylo to krásné, jezdili jsme po turnajích, zabezpečení bylo úžasné a nic nám nechybělo. Možná jsme mohli trochu víc regenerovat, ještě jsme chodili po různých školeních 
a podobně. Ale jinak jsme byli sportovně naprostí profíci.


Trenér Alexander Bögi 
o Rostislavu Osičkovi:
Alexander Bögi„Přišel jako talentovaný sportovec a vypracoval se mezi nejlepší boxery republiky. Boxoval obrovské zápasy, ale pracoval také na svém vzdělání, vystudoval gymnázium. Je také vynikajícím trenérem v Praze a vychoval několik dobrých sportovců. Pro olomoucké diváky udělal hodně pěkných zápasů a lidé na něj dodnes vzpomínají. Když uhodil soupeře, tak nečekal na pokyn rozhodčího a šel do neutrálního ringu. Věděl, že rána sedla 
a džentlmensky už toho kluka dál nebil. Měl blízko 
k výtvarnictví, vedl u nás během základní vojenské služby i kroniku, kam krasopisně zapisoval události. Je to zkrátka jeden z mých nejlepších odchovanců."

S rozstřelenými zuby k triumfu

Něco jsem slyšel o vašem legendárním utkání na mistrovství světa ve Lvově. Jaké to bylo?
To byl heroický zápas. Byl to tehdejší mistr Kuby, pak měl úspěch na olympiádě. 
V prvním kole mě trefil zvedákem a rozstřelil mi zuby. Byl jsem počítaný, ale vyskočil jsem a trefil jsem ho pravým hákem. Pak jsem ho honil po ringu, Kubánce musíte porazit jeho způsobem boje. A vyhrál jsem na body 5:0.

A to mělo velký ohlas.
Rusáci mě brali na ramena a říkali: Chorošij moloděc! Polévali mě šampaňským. Ale zuby jsem měl tak rozbité, že jsem nemohl v dalším kole boxovat. Nastoupil jsem, ale nešlo to. Soupeř věděl, jak na tom jsem a že jsem pod prášky. Byl to koncert, ani ty prášky nepomáhaly. Protivník byl džentlmen, nedotknul se mě a rozhodčí to ukončil. 
V Olomouci jsem si nechal zuby spravit.

Průšvih a degradace

Už tehdy jste spojoval život sportovce a umělce?
Ano, bohužel. Chodil jsem ráno z ateliéru ve vojenském plášti, který byl kolikrát barevný jak malířská paleta, jak jsme se tam vyváleli. Ale hrozně jsem k tomu tíhnul, asi jsem to měl 
v genech. Dědeček byl umělecký řezbář. Chodil jsem po těch aťasech, ale dokázal jsem dřít. Malovalo se a pilo víno, ráno jsem vstal, vrátil se z tahu a šel jsem běhat. Ale pochopitelně to tělo jednou pocítí, časem už to nebylo ono. Musel jsem najít nějakou brzdu.

Měli s vámi trenéři hodně starostí?
Měli. Dostal jsem třeba opušťáček. Vzal jsem partu kamarádů z mé vesnice, 
z Moravského Žižkova, a jeli jsme do Strážnice na slavnosti popíjet. Už jsem měl být dávno v kasárnách, tak jsem poslal telegram, že jsem opařený. Dal jsem si na ruku stroužky česneku, ruku jsem si omotal. Ta kůže opuchla a přišel doktor Vrba. To byl náš obětavý lékař. Přijeli se sanitkou 
a našli mě na slavnostech. Viděl tu ruku a jen se usmál, asi poznal, že to byla česneková palba. Ale nějak to prošlo, vyhrál jsem pak nějaký turnaj. Lepil jsem to výsledky.

Poslední průšvih ale už zalepit nešlo, když jste se porval v Praze.
To už nešlo. Bylo to všude v novinách. Titulky Ulice není ring, Osička vyloučen 
a Osička tohle… Ten dotyčný byl z novinářské přízně, ty facky přitom patřily někomu jinému. Sháněl jsem svoje kamarády malíře. Jel jsem na soustředění, byly sparingy a parťáky jsem porazil po tom všem. Ale ráno byly noviny, přišel 
s nimi Franta Venclovský, náš masér a přemožitel kanálu La Manche, a říká: Oso, Oso, jsi slavný! Viděl jsem ty titulky a říkám: Kurňa, tak to je pěkná sláva. A už to šlo – ministerstvo národní obrany, degradace, všechny výhody sportovce pryč a moje kariéra skončila.

Uhlíř, vyhazovač, malíř…

Po skončení zákazu boxování jste ještě zkusil pokračovat, že?
Ještě jsem boxoval za Uhelné sklady, ale už jsem to nedohnal. Už to nešlo, potřeboval jsem něco jiného. V Dukle se člověk o nic nestaral, hýčkala sportovce. Když se pak lidé dostali do civilu, tak se neuměli chovat. Také jsem měl starosti, než jsem pochopil, že se musím o sebe starat. Že už mi nikdo nic nedá.

Bylo to těžší?
V Uhelných skladech jsme byli také profíci, dostávali jsme základní plat. Ale ještě jsme v putnách roznášeli uhlí, to bylo na fyzičku 
a vůbec mi to nevadilo. Hodně mi ale vadilo, jak uhlíři okrádali důchodce. Jsem z jižní Moravy a mám sociální cítění. Vypasení uhlíři načechrávali putny, aby tam toho bylo málo 
a ještě mi říkali, ať s tím neběhám a dělám udřeného. Nechtěl jsem okrádat babičky, co měly tehdy tři nebo šest stovek důchodu, tak jsem s tím skončil.

Co bylo dál?
Šel jsem dělat vyhazovače v různých barech, pak jsem po třech letech šel ke kaskadérům a tak dále. Potom už jsem se seznámil 
s pražskými malířskými špičkami, malování mě úplně pohltilo.

A teď už jste měl vernisáž vašich obrazů z taneční soutěže.
Bylo to pěkné, bylo to ve zprávách v televizi. Pro malíře a pro sportovce je to velká reklama. Mít obrazy 
v televizi je vždycky úspěch. Říkal jsem, že když prodám obrazy, tak dám penízky na onkologii. Lidí bylo na vernisáži hodně, je to moje devatenáctá výstava. Bylo to příjemné.

Tancování v kroji kvůli vínku

Sledujete StarDance a fandíte tanečníkům?
Byl jsem teď na dvou večerech. Fandím sportovcům, Laďovi Vízkovi, Olze Šípkové i Ondrovi Bankovi. Je to těžké. Tanec je pro mě velká neznámá. Chtěl jsem zkusit, jestli to jde naučit. Do určité míry to jde, ale mám jiné držení těla. Držet to v tom uvolněném půvabu, je náročné. Je to hezká vzpomínka, člověka to někam posune. Ale nesmím se 
z toho zbláznit, že bych dělal tanečníka, to ne. Napsal jsem o tom i báseň.

Dřívější zkušenosti a tanec 
z ringu jste využil?
Je to naprosto něco jiného. Zkusil jsem si tancování asi rok ve slováckém kroji, bylo mi patnáct roků. Ale bylo to spíš o tom, že si dáme vínko. Byli tam starší kluci a když člověk měl kroj, tak mohl pít všechno. Byl to šohaj. Tancování mi tedy moc nešlo, dámská volenka nedopadla a šel jsem do výčepu (úsměv).

Takže jste zpátky u trénování boxerů?
Mám teď svůj oddíl BC Osa, který je registrovaný na ministerstvu vnitra. Boxujeme oblastní kola, až teď mám dva profíky a velice dobré. Už se plánují nějaké galavečery. V polotěžké váze bojuje Matůš Juráček. David Hošek je v těžké váze a určitě o něm ještě uslyšíme, je ambiciózní. Já mám na boxery čuch jako Lexa Bögi. Je to ale hodně práce.

Rostislav Osička
– narodil se 15. října
1956 ve Valticích
Rodák z Moravského Žižkova Rostislav Osička byl v osmdesátých letech legendou československého boxerského ringu, dnes slaví úspěchy jako malíř.– v dětství žil 
v Moravském Žižkově 
a také v Praze
– s boxem začínal ve 
13 letech
– během aktivní kariéry nastoupil do 305 zápasů 
a z nich 268 vyhrál
– boxoval za ODPM Hodonín (1971–1974) a ZVL Skalica (1974–1975)
– v letech 1975–1980 byl členem ASVS Dukla Olomouc, kde trénoval pod vedením Alexandera Bögiho
– je mistrem ČSSR 
a trojnásobným mistrem ČSR, získal tři bronzové medaile na mistrovství světa armád a bronz 
z mistrovství Evropy 
v Kolíně nad Rýnem
– vítězství a medaile vozil také ze řady prestižních mezinárodních turnajů (Balaton, Honvéd, Vasas, Volksstimme, Memoriál Václava Procházky, Velká cena Slovenska)
– po skončení kariéry se věnoval řadě profesí, byl také kaskadérem či hercem
– je nadšeným malířem, uspořádal již 19 výstav
– v roce 2015 se účastnil soutěže StarDance …když hvězdy tančí, postoupil do třetího kola