Nedaleko od centra Olomouce se však kdokoliv může přesvědčit, jak tomu je ve skutečnosti. Za zimním stadionem v rozpadlých a vyhořelých unimobuňkách nebo pod nadjezdem u hlavního nádraží v nevyužívaných místnostech chátrající kotelny jsou živé skanzeny středověku.

Je dopoledne, vcházím do bývalých ubytovacích nebo možná administrativních prostor v areálu nádraží. Jediný člověk, od kterého se něco dozvídám, je vlakový dispečer v budce pod nadjezdem. Říká mi, že budova je obydlená, lidé se tu však scházejí až k večeru a ráno zase mizí v ulicích města.

Dozvídám se také, že naposledy minulý týden tu dispečer zahlédnul policisty, kteří vyháněli bezdomovce z budovy pryč. Prý se ale můžu přijít podívat v noci, to tam někoho určitě najdu.

Vybitá okna, vyvalené dveře ani posprejované stěny by asi nikoho nepřekvapily. To všechno je součástí očekávání, se kterým sem přicházím. Krabice od vína, láhve od levné kořalky nebo okeny jsou na druhou stranu asi tradičními rekvizitami. Odpadky, staré noviny, boty, šaty a kdo ví co ještě jenom interiérově dotvářejí celkový zchátralý vzhled budovy.

Nejvíc mě však zaráží, že nemám kam stoupnout. Podlaha ve všech místnostech vypadá jako turecké záchody. Kamkoli se podívám, to vypadá stejně. Procházím všemi pokoji a s trochou studu, že narušuji něčí soukromí, pátrám po obyvatelích domu. Nezastihl jsem však nikoho.

S mírným zklamáním se jdu podívat na druhé vytypované místo. Po úvodních zkušenostech jsem už posílen a očekávám téměř vše. Rozpadlé unimobuňky za zimním stadionem na mě nepůsobí o nic lépe než moje první zastávka.

Vrchní patro domu je vyhořelé a já nemám odvahu tam vstoupit, abych nepřepadl dolů. Spodní patro mě ale opět zarazí. To, že se všude povalují odpadky, je normální, místnosti však vypadají zabydleně. Rozestlanou postel, vedle ní zubní kartáček a žiletku bych si v kotelně u nádraží ani ve snu nedokázal představit.

To samé se dá říct o šamponu a deodorantu, které jsou v jednom z pokojů. Dům má také cosi, co vypadá jako obývák s dvěma křesly. I osobní hygienické návyky obyvatel unimobuňek jsou nesrovnatelné. V jedné místnosti narážím na spícího muže, který ale není příliš vstřícný a jakýkoliv dialog odmítl. Zklamán a bez rozhovoru proto odcházím pryč.

Mou poslední nadějí je asi šedesátiletý muž, kterého potkávám jen několik metrů od unimobuněk, vedle skladových prostor nedalekého obchodního domu. Poté, co odmítá nabídnutou cigaretu, se od něj dozvídám, že v domě žije devět nebo deset lidí a že mají zlé zkušenosti s hokejovými fanoušky, které označuje jako skiny.

„Skini chodívají, když je hokej. Večer po hokeji se tady zastaví, aby se tu na lidech vyřádili. Je to moc ubohý. Přijdou ve skupince po deseti nebo dvanácti lidech s obušky nebo něčím podobným. Já jsem se s tím prozatím v životě nesetkal, pánbůh zaplať!“ říká muž.

Sám tvrdí, že v domě nežije: „Nemůžu žít tam, kde je většina kluků, něco by se semlelo a já bych se s nimi svezl. Protože jsem dělal v minulosti u železnic, vím, kde můžu přespat v teple. Přes den chodívám také na charitu, nebo mi kámoš přiveze teplou polívku, abych tady byl, kdyby mě potřeboval skladník. Víte, musím si trochu pomoct a práce je nejlepší způsob,“ pokračoval dále.

Pak se mě ptá na nějakou práci, ale já mu pomoci nedokážu. Před odchodem mi ještě přeje všechno dobré a dodává: „Něco vám řeknu - nikdy jsem nepotřeboval doktora, teď jsem už patnáct let nebyl u žádného lékaře. Já tam nemůžu, nevím totiž, co by mi řekl. Co kdyby mi něco bylo… Ať si mě ale andělé povolají k sobě! Já jsem měl včera s nimi telefon a říkali, že je všude obsazeno. Tak musím ještě vydržet.“

Matej Slávik