Co uniká lidem, kteří nežijí v křesťanské víře a jak zvládá všudypřítomný předvánoční shon arcibiskup olomoucký a metropolita moravský Jan Graubner?

Jak prožívá Štědrý den a co má na svátečních chvílích nejraději?

V rozhovoru pro Deník se zamýšlí také nad blížícími se prezidentskými volbami, migrační krizi i církevními restitucemi, kvůli kterým bylo a stále je dusno.

„V českém prostředí je snadné probouzet závist a lidi, které komunismus učil nenávisti třídní i náboženské, je snadné získat na svou stranu,“ upozorňuje Jan Graubner, od jehož nástupu do čela olomoucké diecéze letos uplynulo čtvrt století.

Pane arcibiskupe, prožíváme poslední dny adventu, který je letos mimořádně krátký a možná o to více provázen stresem místo radostí. Doléhá i na vás, nebo máte účinnou zbraň, jak mu nepodléhat?
Často se mluví o adventním ztišení a rozjímání. Ale advent se dá chápat i jinak, protože je přípravou na příchod Spasitele. Čím více nestíhám a jsem v tlaku, tím více toužím po Boží pomoci a prosím o ni. Často se Boha ptám, co ode mne čeká právě nyní, co on vidí jako důležitější. A věřte, pomáhá to. Jsem klidnější, dovedu některé věci odložit a především mám tichou radost ze společenství s Bohem, který je se mnou i ve všedních dnech. Žádná samota či pocit prázdnoty.

Máte rád tradiční Vánoce s tím vším chystáním a sháněním kolem? Jaké úkoly v tomto směru absolvujete?
Tradici mám rád, ale s tím sháněním to nepřeháním. Navíc jsem velice rád, že mám kolem sebe skvělé lidi. Doma hodně zajistí moje sestra, v úřadě sekretariát a komunita řeholních sester. Před svátky mám více návštěv, setkávání s různými spolupracovníky, pracovníky našich zařízení, ale taky s řadou novinářů. Hodně času chce vánoční korespondence, ale taky blížící se konec roku v našem úřadě a v mnoha institucích, které zřizuji. K tomu příprava na bohoslužby, a když zbude čas, tak aspoň trochu úklidu.

Vzpomenete si na nejkrásnější dárek z posledních let? Ten, kterým vy jste udělal velkou radost, nebo dárek, který potěšil Vás osobně?
Protože už zapomínám, uvedu docela čerstvý dárek jedné paní z domova důchodců, která dokud mohla, se starala o květiny v katedrále. Když jsem ji navštívil, úplně se rozzářila. Hmotný dárek nebyl v tomto případě vůbec podstatný. Nebo myslím na malé děti v příbuzenstvu. Ty se dovedou tak krásně radovat z maličkostí.

Na Štěpána jezdívám k příbuzným

Jak prožíváte Štědrý večer? Co máte na těchto svátečních chvílích nejraději?
Už tradičně se kolem poledne setkávám s obyvateli azylového domu, kam zajdu na polévku a trochu si popovídáme a zazpíváme. Ve tři odpoledne mám vánoční bohoslužbu pro děti v kostele svatého Michala. V pět máme společnou večeři s kněžími Olomouce, kteří nemají vlastní komunity, a pak se rozjedeme na bohoslužby. Já mám večer v devět v katedrále. Ta soukromá tichá chvíle je v noci po bohoslužbě, kdy sedneme spolu se sestrou doma ke stromečku a přezpíváme všechny koledy z Kancionálu, jak jsme to dělávali kdysi doma. Ráno v půl osmé jsem v kapli Narození Páně, kde se slaví pouť, a hlavní mši mám zase v katedrále v deset. Na Štěpána jezdívám k příbuzným, kde sejde celá široká rodina.

Společně se těšíme na Ježíška. Dospělí vysvětlují dětem, že křesťané slaví o Vánocích narození Ježíše Krista a na štědrovečerní bohoslužby přicházejí lidé, kteří jinak necítí potřebu účastnit se života církve. Jsou pro vás tato vánoční setkání v chrámu jiná?
Snad ano. Nedovedu se úplně vcítit do lidí bez víry, i když si myslím, že oni jsou často Bohu blíž, než si myslí, protože když nezištně milují, mají v sobě Boha, který je láska. Bez Lásky přece nelze milovat. Pro mne je to možná jiné tím, že vím, kdo je za štěstím z lásky. Mám z toho radost a snažím se to předávat dál.

Z peněz jsme udělali krutého boha

V adventním pastýřském listu, který se četl v kostelích 3. prosince, jste vybídl věřící ke konání skutků nezištné lásky. Mohou být podle vás lékem na řadu neduhů společnosti. Narůstá v české společnosti neduhů?
Připomenu jen ty obecně známé. Všude chybějí pracovníci, protože se rodí málo dětí. Učitelé utíkají ze škol, protože učit děti je stále těžší. Stále více studentů potřebuje psychology a prášky, protože jim chybí rodinné zázemí šťastného domova. Dospělí se chovají nezrale, protože hledají jen „své právo na štěstí“ a nezačali žít pro druhé, nerespektují základní práva dětí na rodinu. Nejde jen o Čechy, ale o celou Evropu. Na sobectví nelze budovat rodinu, ani národ, ani Evropskou unii. Protože tvrdíme, že bez peněz nejde nic, udělali jsme z nich krutého boha. Protože láska není za peníze, může nás osvobodit a vybudovat nové vztahy, vrátit úctu k mateřství a začít zodpovědně vychovávat děti. Pomáhat slabším. V tom vidím naději pro společnost.

O čem z vašeho pohledu vypověděl výsledek voleb do Poslanecké sněmovny?
Ukazuje nezralost mnoha lidí, kteří se neumějí ptát na cíl života a jeho smysl. Chybí jim perspektiva věčnosti. Jsou příliš krátkozrací, a tak se nechají napálit nejen různými „šmejdy“, ale i nezodpovědnými politiky, kterým jde jen o hlasy voličů, a ne o dobro společnosti. Své programy pružně mění jen podle toho, co jim poradí specialisté na popularitu a ovládání davu. Pozitivně můžeme vidět, že lidi už nebaví stranické hašteření a házení špíny na jiné.

Křesťanští uprchlíci u nás narazili na prázdnotu

Slýcháme obavy o osud demokracie v této zemi, která v příštím roce oslaví 100 let. Je to přehnané strašení?
Demokracie není cílem, ale jen metodou vládnutí. Pokud ji užívají lidé kvalitní, má budoucnost. Ona však kvalitu lidí nezajistí, jen upřednostní většinu. Pokud většině nejde o skutečné hodnoty, ujmou se moci populisti, kteří nemusejí být zlí, ale mohou se stát diktátory, nebo přispět k chaosu, z něhož nabídnou východisko zase diktátoři. Chceme-li zachránit demokracii, musíme změnit myšlení.

Vloni bylo v Česku velké téma migrační krize. Letos ubralo na síle. Problém je menší? Konvenuje Vám dosavadní vládní politika v této oblasti?
Migrace je příliš rozsáhlé téma pro stručnou odpověď. Jedna věc je pomoc potřebným. Ta se nemá odmítat nikdy. Jiná věc je spolupráce se zločinnými gangy či některými státy, které na vyhánění lidí bohatnou. To je nutné odmítnout stejně jako obchod s lidmi a drogami. Já upřednostňuji pomoc v zemích, odkud se utíká. Od těch lidí samotných vím, že by rádi zůstali doma, kdyby tam bylo snesitelněji, protože zdomácnět v Evropě pro ně není snadné.
Osobně jsem se angažoval v pomoci té stovce křesťanů z Blízkého východu, kteří u nás ovšem většinou nezůstali. Od jejich biskupa vím, že u nás narazili na strašnou duchovní prázdnotu, ve které neuměli dýchat. To beru jako silnou výzvu pro nás, nechceme-li kulturně i fyzicky vymřít. Současně vidím obrovský dluh celé Evropy vůči rozvojovým zemím, kde levně nakupujeme a moderními metodami pokračujeme v kolonialismu. Máme vážnou povinnost pomoci chudým zemím k rozvoji, ne je zbavit zdravých a chytrých lidí, které si vybereme mezi nás a zbytek uvrhneme do ještě větší bídy.

Bez lásky nefunguje ani rodina, ani Evropa

Jak vidíte Evropu za deset, patnáct let vzhledem k situaci na „chudém Jihu“ a v zemích Blízkého východu?
Podaří-li se změna myšlení, o níž jsem už mluvil, překonáme-li přehnaný individualismus a nebudeme-li vnucovat ateismus jako jediné náboženství Evropy, ale vrátíme se ke kořenům naší kultury s tolerancí k jiným kulturám, pak vidím budoucnost Evropy nadějně. Pokud budeme stavět jen na ekonomice, pak nás každá krize rozdělí. Bez nezištné lásky k druhým, která se umí i obětovat pro společné dobro, nefunguje ani rodina, ani Evropa.

Co může udělat a činí katolická církev?
Hlásáme evangelium, z něhož vyrostla evropská kultura. U Krista se učíme potřebné lásce. V tom duchu nabízíme pomoc při výchově a vzdělávání v církevních školách, nebo zájemcům ve všech školách, děláme různé kurzy pro mládež, snoubence i dospělé. Protože nechceme o lásce k potřebným jen mluvit, rozvíjíme Charitu, která působí především u nás, ale taky pomáhá na mnoha místech světa, kde podporujeme různé projekty. V naší diecézi má Charita přes 1500 zaměstnanců a stovky dobrovolníků. Konkrétní radost mám z Ukrajiny, kde dlouhodobě podporujeme dětský domov. Oni neměli žádnou podporu od státu či města. Když naši Charitu místní politici ocenili, pozvali jsme je k nám. U nás zjistili, že sociální projekty podporuje jak město, tak kraj. Po návratu s podporou začali, i když nijak velkoryse. Považujeme za důležité měnit myšlení.

Církevní vinotéka je spíš pěšinka

K tomu potřebujete zdroje. Jak je daleko majetkové vyrovnání státu s církvemi v olomoucké diecézi?
Církev byla vždy zvyklá se o sebe postarat. Komunisté zabavili majetek a zavázali se církve financovat. Platili bídně, ale platili. Měli nástroj na ovlivňování církve. Oni rozhodovali, kterého kněze budou platit a kterého ne. Kdo nebyl placen, nesměl kněžství vykonávat. Za porušení zákazu bylo vězení. Dnes jsme dostali část majetku zpátky a část se postupně proplácí. Za to stát postupně přestává církve platit. Každým rokem ubírá pět procent. Začínáme hospodařit v lese, máme dva statky a koupili jsme nějaké domy. Z výnosů, které zatím nedosahují dostatečných hodnot, doplňujeme peníze na platy kněží, přispíváme na opravy škol a kostelů, či na charitní projekty.

Katolická církev investuje do nemovitého majetku, ale také do podnikání. V Olomouci jste v roce 2016 koupili dům naproti chrámu sv. Mořice, částečně jej opravili a před pár týdny v nebytových prostorách otevřeli vinotéku se zajímavou nabídkou z arcibiskupských vinohradů. Je to jedna z cest, v tomto případě spíše cestička nebo pěšinka, jak církev zajistit do budoucna?
Ano. Správně říkáte, že je to spíš pěšinka. Učíme se. A doufám, že to zvládneme s pomocí Boží a dobrých lidí.

Restitucí opravdu nebohatneme

Proč je kolem vracení komunisty zabaveného majetku církvím takové dusno? Vnímání veřejností je negativní, co je podle Vás důvodem? Copak chcete více, než bylo v minulosti ukradeno?
Restitucí opravdu nebohatneme. Přibývá jen starostí. Nikdo si třeba nevšímá toho, že děláme nejlevnější kastelány při správě tisíců památkových kostelů, které přitahují turisty a zvedají ekonomiku. V českém prostředí je snadné probouzet závist a lidi, které komunismus učil nenávisti třídní i náboženské, je snadné získat na svou stranu. Negativní pohled na církev nás mrzí, ale z komunismu jsme na něj zvyklí. A Kristus přece učedníkům předpovídal, že budou jako on nenáviděni, ale mají to využít jako příležitost ke svědectví.

O majetek, který stát církvi v restituci nevydal, se soudíte. Vedena je řada sporů. Kolik? Jak vidíte například šance na vydání Květné zahrady kroměřížského zámku?
Úředníci nevydali některé věci prý proto, že nechtějí být označeni za nezodpovědné správce. Ani já nechci být obviněn z nedbalosti. Proto nechávám rozhodnutí na soudech.

Prezident? Budu volit někoho mladšího

Mezi zastánce církevních restitucí nepatří úřadující hlava státu Miloš Zeman. Vzpomínám, jak před návštěvou baziliky na Svatém Hostýně pronesl, že spíše projde velbloud uchem jehly než bohatec do království nebeského. Pane arcibiskupe, mohu se zeptat, zda už víte, koho za pár dní podpoříte ve druhé přímé volbě prezidenta České republiky?
Myslím, že pan prezident si už zaslouží odpočinek. Já budu volit někoho mladšího.

Mrzí Vás, že se Miloš Zeman neúčastnil pohřbu kardinála Miloslava Vlka?
Z toho bych nedělal problém.

Musím pokračovat v tréninku

Po Vánocích budeme počítat poslední dny do Nového roku? Jaké je Vaše přání do letopočtu 2018? Chystáte na sebe nějaké předsevzetí?
Já si nedělám velké plány. Soustřeďuji se na přítomnou chvíli, na kterou se dívám z pohledu věčnosti, a chci ji prožít co nejlépe. Ale pořád mi to moc nejde, takže musím v tréninku pokračovat.

A co byste přál této zemi? Stoleté republice a jejím občanům?
Všem přeji moudrost a zodpovědnost, méně sobectví a více otevřenosti pro druhé, manželům věrnost a trpělivost, rodinám štěstí z lásky a dětem dobrou výchovu nejen od rodičů a učitelů, ale i od sdělovacích prostředků a těch, kteří nabízejí zábavu. To by mohl být krásný dárek republice k narozeninám a příspěvek k nadějné budoucnosti.