Kliknutím zvětšíteSnad každý viděl aspoň jednou černobílé záběry hořící vzducholodi LZ 129 Hindenburg, řítící se od kotvicího stožáru k zemi, zatímco oheň postupuje neuvěřitelně rychle od zádě k přídi. Ještě známější se stal možná rozhlasový komentář jedenatřicetiletého novináře Herberta Morrisona, který katastrofu na vlastní oči sledoval, a třebaže se jeho hlasu okamžitě zmocnilo obrovské pohnutí, nepřestal ji popisovat.
„Loď k nám majestátně pluje jako nějaké velké pírko, jako by byla mocná a hrdá na místo, jaké zastává ve světovém letectví. Je bezpochyby plná aktivity… Nyní prakticky stojí. Na přídi spustili lana a několik mužů ji zadrželo na poli. Opět začíná pršet; déšť trochu polevil. Zadní motory lodi ještě běží, jen natolik, aby to udrželo od… Vzplanula plamenem! Běžte odtamtud pryč! Běžte odtamtud pryč! Snímej to, Charlie! Ber to, Charlie!“
Morrison komentoval přílet lodi pro chicagské rádio, kromě něj sledovali přílet vzducholodi kameramani filmových společností Universal, Pathé a Paramount a spousta amatérských i profesionálních fotografů.
Bezprostřední, dramatický a nezapomenutelný Morrisonův projev byl natolik emotivní a sugestivní, že byl později doplněn k většině původních záběrů katastrofy. Když se vzducholoď zřítila k zemi a celou ji pohltily plameny, zlomil se i novinářův hlas.
„Je to strašné! Tohle je jedna z nejhorších katastrof na světě… Je to strašná havárie, dámy a pánové, teď ten kouř a plameny. A rám se hroutí k zemi, ne úplně ke stožáru kotviště. Ach, lidé a všichni cestující křičí kolem…“
Při katastrofě zahynulo 13 pasažérů a 12 členů posádky, navíc zahynul jeden člen pozemního personálu. Celkem si toto neštěstí vyžádalo 36 životů.
Co a proč se na letišti Lakehurst v americkém New Jersey dne 6. května 1937 vlastně stalo? Jak je možné, že vzducholoď, jež byla pýchou nacistického letectva a byla spolu se svou sesterskou vzducholodí LZ 130 Graf Zeppelin II největším létajícím strojem všech dob, skončila během pouhých 34 vteřin tak hroznou cestou?
Při množství dokumentace, kterou se podařilo během této havárie pořídit (ve své době to byla nejlépe zdokumentovaná katastrofa na světě), by se zdálo, že zodpovědět všechny otázky nebude těžké. Přesto však ta základní - proč k tomu došlo - čeká na své vyřešení již desítky let. Řecký vědec Konstantinos Ginapis tvrdí, že konečně našel tu správnou odpověď.
Zkáza jako symbol
Vzducholoď Hindenburg byla v té době v provozu něco přes rok a na letiště Lakehurst v New Jersey (asi hodinu cesty jižně od New Yorku) zamířila poté, co dokončila svůj sedmnáctý let přes Atlantik. Tento let začal 3. května 1937 v německém Frankfurtu a dolet se o několik hodin zpozdil kvůli špatnému počasí.
Obří vzducholoď, která na délku asi o polovinu přesahovala výšku tehdy nejvyšší budovy na světě Empire State Building, poháněl jednak vítr a jednak 15 palubních motorů. Ve vzduchu ji udržovalo zhruba 200 tisíc metrů krychlových plynného vodíku. A to byl jeden z prvních problémů - původní plány vzducholodi počítaly s jejím plněním heliem, ale vojenské embargo Spojených států přinutilo německé konstruktéry použít místo tohoto relativně bezpečného plynu vysoce hořlavý vodík.
Loď, jejíž kapacita pro transatlantický let činila 50 cestujících, přepravovala při svém posledním letu 36 pasažérů a 61 členů posádky. Cestující si mohli při letu nad oceánem užívat luxusu. Loď měla skvěle vybavenou jídelnu, speciální místnost na „čtení a psaní“ (s oficiálním psacím stolkem Hindenburg) a salonek s kompletním vybavením včetně zvlášť pro vzducholoď vyrobeného klavíru.
Zvlášť pozoruhodné pak je to, že na lodi plněné vysoce hořlavým plynem nechyběl dokonce ani kuřácký salonek, kde si pasažéři mohli během letu dopřát cigarety, doutníky i dýmky. Aby nedošlo k neštěstí, byl salonek pravidelně a pečlivě kontrolován.
Tento luxus byl dalším důvodem, proč se neštěstí vzducholodi stalo tak známým - vzdušné plavidlo totiž nejen svým osudem, ale i vybavením a obchodním zaměřením nemálo připomínalo slavný Titanic, jenž měl být podobným symbolem bohatého a rozmařilého života, a stejně jako Hinenburg se stal namísto toho ztělesněním přísloví: pýcha předchází pád.
A zatímco ve ztroskotání Titaniku mnozí viděli předzvěst konce tohoto přepychu, který už brzy vystřídaly hrůzy 1. světové války, katastrofa Hindenburgu jakoby předznamenávala válku druhou: obě války vypukly pouhé dva roky po neštěstí.
Dosavadní vysvětlení příčiny výbuchu
Vzducholoď, pilotovaná kapitánem Maxem Prussem, se nad letiště Lakehurst dostala 6. května 1937 kolem třetí odpoledne, s několikahodinovým zpožděním vyvolaným silným protivětrem nad Atlantikem.
(Podle původního plánu měla dorazit dopoledne, aby stačila vyložit cestující i náklad a připravila se bryskně na let zpět do Evropy. O ten stáli zejména bohatí Američané toužící zúčastnit se korunovace nového britského krále Jiřího VI.).
Přestože se posádka maximálně snažila co nejvíce zkrátit zpoždění, musela vzducholoď přistání ještě o několik dalších hodin odložit, protože nad letištěm právě zuřil prudký vichr a pozemní kontrola přistání nedoporučila.
Přistávací operace nakonec začala kolem sedmé večer. Vítr stále ještě foukal. Pruss proto poměrně ostrou zatáčkou postavil vzducholoď proti větru, vyrovnal záď a přibližoval se ke kotvicímu stožáru. V 19:21 byla z přídě shozena první dvě kotvicí lana, jichž se chopil pozemní personál, což zaznamenal ve svém výstupu i rozhlasový reportér. Posádka se právě chystala ke spuštění hlavního lana uvazovacího, když ze zadní části lodi vyšlehly plameny.
Proč a jak tento požár, který vzápětí během pouhých 34 vteřin pohltil celou vzducholoď, vůbec vznikl? Tato otázka zůstávala dlouho nezodpovězenou.
Zástupci firmy Zeppelin, pravděpodobně ve snaze odvést pozornost od vlastních možných pochybení, razili nejdříve teorii úmyslné sabotáže. Zdůvodňovali ji tím, že loď byla výkladní skříní nacistického režimu a její záď „zdobily“ nacistické znaky, což z ní dělalo terč odpůrců NSDAP.
Za daleko pravděpodobnější byl však po dlouhá léta považován výboj nahromaděné statické elektřiny, k němuž došlo ve chvíli, kdy se kotvicí lana dotkla země, a uzemnila tak hliníkovou kostru. Vinou toho mohl podle této teorie vzniknout elektrický výboj mezi potahem a kostrou, který podpálil vodík. Stále však zbývala otázka, proč oheň vznikl na zádi, když kotvicí lana byla shozena po obou stranách přídě.
Nová teorie řeckého profesora
Vysvětlit tuto záhadu se pokusil letos v dubnu v populární vědecké televizní show stanice PBS profesor chemického inženýrství Konstantinos Giapis. Informuje o tom Greek Reporter.
Řecký vědec vytvořil ve své laboratoři ve vědeckém kampusu Caltech model části vnějšího povrchu vzducholodi. Potvrdil přitom, že po uzemnění vzducholodi shozenými lany se elektrony ze zemského povrchu dostaly na hliníkovou kostru plavidla, čímž loď získala kladně nabitý povrch a záporně nabitý rám.
Jinými slovy, uzemněním kostry kotvicími lany vytvořila přistávající posádka neúmyslně více „prostoru“ pro kladný náboj, jenž se shromažďoval na povrchu pláště. „Když uzemníte rám, vytvoříte kondenzátor, a to znamená, že můžete akumulovat více náboje zvenčí,“ říká Giapis. „Provedl jsem nějaké výpočty a zjistil jsem, že nabití kondenzátoru této velikosti by trvalo čtyři minuty!“
S lodí, která najednou funguje jako obří kondenzátor, lze získat dostatek elektrické energie k vytvoření elektrického výboje a vzniku silných jisker potřebných k zapálení vodíkového plynu. A tento plyn podle svědectví očitých svědků unikal právě z ocasní části.
„Vodík unikal v tomto obrovském tělese jen na jednom jediném konkrétním místě. Pokud by se jiskra objevila na lodi někde jinde, neexistuje žádný způsob, jak by mohla podpálit plyn, který uniká z místa vzdáleného desítky metrů. Po mokrém plášti vzducholodi se náboj mohl pohybovat jen na krátkou vzdálenost, ale těžko by doběhl z přídě až na záď. Tak jak se jiskra dostala až k úniku plynu?“ přiblížil směr svého uvažování Giapis.
Podle něj to mohlo být způsobeno tím, že jakékoli místo, kde se část rámu hliníkové kostry ocitla v těsné blízkosti potahu, vytvořilo další kondenzátor - a takových míst byly po celé lodi stovky.
„To znamená, že obří kondenzátor byl ve skutečnosti složen z několika menších kondenzátorů, z nichž každý byl schopen vytvořit svou vlastní jiskru. Takže se domnívám, že jiskry zasršely po celé lodi, včetně místa, kde unikal plyn,“ uzavírá Giapis.
10
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
