Kliknutím zvětšíteVe všech ruských intervencích na území sousedních zemí v posledních 30 letech zaznívá jako refrén tvrzení, že jde o „uměle vytvořené státy“ a že Rusko si jen bere zpět „své území“, které bylo těmto zemím propůjčeno moskevskou vládou v dobách, kdy byly svazovými republikami Sovětského svazu. Jak moc účelově umí Kreml toto zdůvodnění používat, ukazuje mimo jiné právě příklad konfliktu, který se před více než 30 lety rozpoutal kolem regionu Jižní Osetie – a jehož kořeny jdou hluboko do minulosti.
Jižní Osetie tvoří sever regionu nazývaného Šida Kartli, což je rozsáhlá gruzínská oblast hraničící na severu s Ruskem a zasahující až do střední Gruzie.
„Archeologické a etnografické důkazy svědčí o nepřetržité kulturní historii gruzínského etnika od pozdního paleolitu až do 17. a 18. století,“ tvrdí gruzínský historik George Otxmezuri ve své práci věnované Autonomní oblasti Jižní Osetie.
Region Šida Kartli podle něj díky své poloze vždy sehrával významnou roli v politickém životě Gruzie a byl jedním z center utváření gruzínského národa a gruzínské kultury i státnosti.
Na druhé straně ale Osetii obývala i íránská etnická skupina Osetů, a tak se už od 4. století našeho letopočtu stávala tato oblast také zrodem konfliktu různých etnik žijících na jejím území.
Mezi křesťany a araby
V té době se na území Gruzie rozkládalo starověké království Kartli, nazývané také jako Iberské království. Tato rozvíjející se státní entita se dostala v předchozím století pod vliv Sasánské říše (v podstatě Persie, jíž v té době vládla dynastie Sasánovců), která jako náboženství šířila polyteistický zarathuštrismus. Mírová smlouva mezi Sasánovci a Římem však však zavedla v Ibérii právě ve čtvrtém století jako státní náboženství křesťanství.
Na křesťanství přestoupili jako jeden z prvních evropských národů také Gruzíni, což mělo dalekosáhlé dopady na jejich kulturu i způsob života. Ten začala hodně ovlivňovat zejména Byzantská říše, která sloužila po tisíc let jako ochrana a centrum východního křesťanského světa a zanikla v 15. století po dobytí Konstantinopole osmanskými Turky (možná stojí za to připomenout, že z Byzance se prostřednictvím věrozvěstů Cyrila a Metoděje dostalo o pět století později křesťanství i na Velkou Moravu).
Naproti tomu u Osetů se polyteistické náboženství udrželo, i když od 6. století i k nim začínalo stále výrazněji pronikat křesťanství.
V další válce Říma s Persií ještě ve 4. století podlehl Řím a Sasánovci Ibérii znovu ovládli, což vedlo i k neúspěšnému pokusu o znovunastolení zarathuštrismu jako státního náboženství (křesťanství však už bylo v tu dobu příliš zakořeněné a Peršanům se to nepodařilo zvrátit) i k prvním bojům za nezávislost Gruzie. Až do přelomu 11. a 12. století zůstávala Gruzie politicky roztříštěná a střídavě se dostávala pod byzantský i arabský vliv.
V té době se stal sjednotitelem Gruzie král Davit Aghmashenebeli, zvaný David IV. Stavitel, který dokázal porazit Turky a vytvořit z gruzínského království tehdejší nejsilnější státní útvar na Kavkaze.
„S obdobím jeho vlády (1089 až 1125) je spojena ‚zlatá éra‘ Gruzie, jež zůstává v paměti Gruzínů dodnes (příkladem je velmi symbolické složení inauguračního slibu Saakašviliho u jeho hrobu),“ napsala před 16 lety ve své práci o rusko-gruzínském konfliktu Věra Vlková (odkazovala přitom na událost z roku 2004, kdy nový gruzínský prezident Michail Saakašvili složil v den své inaugurace 25. ledna 2004 prezidentský slib právě u Davidovy hrobky v klášteře Gelati).
Cesta pod Rusko
Stabilní gruzínské království vytvořené za časů Davidovy vlády však vyvrátil vpád Mongolů, kteří ve 13. století zahájili rozsáhlou vojenskou expanzi do Ruska a střední Evropy a mimo jiné definitivně rozvrátili Kyjevskou Rus (byli v historii jedinými dobyvateli, kteří uspěli v Rusku při zimním tažení).
Jejich tažení přineslo další rozklad a uvržení Gruzie pod střídající se cizí nadvlády, což vedlo na konci 15. století až k jejímu rozdělení na tři nezávislá království, z nichž jedno se ještě rozpadlo na čtyři oblasti (Imeretii, Samegrelo, Abcházii a Gurii).
Opětovně, i když jen částečně bylo území bývalého gruzínského království znovu sjednoceno až po bezmála třech stoletích v roce 1762, kdy král Iraklij II. z dynastie Bagrationi spojil sousední království Kartli a Kachetii. A protože nadále hrozily útoky ze strany Perské a Osmanské říše, požádal o pomoc Rusko.
V roce 1783 tak došlo k uzavření smlouvy mezi Iraklijem a ruskou carevnou Kateřinou II. Velikou, na jejímž základě se království Kartli-Kachetie stalo protektorátem Ruska s tím, že smlouva zaručovala územní celistvost Gruzie a dědičný nárok dynastie Bagrationi na gruzínský trůn, ale každého nového gruzínského monarchu musel uznat ruský car a Rusko také schvalovalo veškerou diplomatickou komunikaci Gruzínů s jinými národy.
Smlouva ale příliš nefungovala a obě strany se vzájemně obviňovaly z jejího porušování. Podle Rusů se Iraklij zpronevěřil svým závazkům tím, že hned při první další rusko-turecké válce v roce 1787 podepsal s Osmany samostatnou smlouvu. Podle Gruzie naopak zradili Rusové, když se navzdory smlouvě stáhli z regionu a nechali zemi nechráněnou před vpádem Persie, k němuž také vzápětí došlo. V roce 1795 vypálil nový perský šáh Tbilisi, a znovu tak dostal Gruzii pod perskou nadvládu.
Po smrti Iraklije vypukla v Gruzii občanská válka a jeden z konkurenčních kandidátů na trůn vyzval Rusko, aby zasáhlo. Dne 8. ledna 1801 podepsal car Pavel I. Ruský vyhlášku o začlenění království do ruské říše, a formálně tak Gruzii anektoval. V létě roku 1805 porazili ruští vojáci na řece Askerani perskou armádu a převzali nad oblastí úplnou kontrolu.
Sověti rozhodují spor
Součástí carského Ruska pak byla Gruzie prakticky až do konce první světové války. Dne 26. května 1918 vyhlásila samostatnost, tu však neuznali obyvatelé Jižní Osetie. Obviňovali totiž ústřední gruzínskou vládu v Tbilisi z nespravedlivé podpory velkostatkářů, jimiž byli v Jižní Osetii zejména gruzínští aristokrati, na úkor osetských malorolníků. Původně sociální spor tak získal vyhrocenou etnickou podobu.
V červnu 1918 vyhlásila Osetie vlastní stát, který zase neuznala Gruzie, takže poslala do této oblasti trestnou výpravu. Ta rozpoutala etnicky motivované masové vraždění, jemuž padly za oběť stovky až tisíce Osetů.
Osetští obyvatelé začali v této situaci hledat spásu u sovětského Ruska, ovládaného od podzimu 1917 bolševiky. A bolševická vláda se rozhodla využít etnické nenávisti mezi obyvateli jednoho regionu k vlastnímu prospěchu.
V roce 1920 vyhlásila Národní rada Jižní Osetie s podporou ruských bolševiků samostatnou sovětskou republiku, jež měla být na Gruzii nezávislá. Té se však podařilo ještě jednou Osety potlačit.
„Konflikt mezi Osety a Gruzíny začal během občanské války jako sociální spor, ale rychle přerostl v etnickou konfrontaci. Oseti se obrátili na bolševiky o podporu, ale v roce 1920 byli poraženi a z velké části vyhnáni ze svého území,“ popisuje to arménský historik Arsène Saparov ve své práci „Od konfliktu k autonomii: Utváření autonomní oblasti Jižní Osetie 1918-1922“.
V roce 1921 proto následoval vpád Rudé armády na území Gruzie, a ten už Gruzíni „neustáli“. V dubnu 1922 pak vnutil Kreml Gruzii vlastní řešení, jímž bylo vytvoření Autonomní oblasti Jižní Osetie. Ta se stala součástí Gruzínské republiky v rámci Sovětského svazu a získala svou vlastní metropoli, jíž se stalo město Cchinvali. Severní část Osetie dostala status federativní republiky.
„Po sovětizaci regionu v roce 1921 bolševici potřebovali vyřešit konflikt: přijatým řešením bylo udělení autonomního statutu. Nebyl to – jak se často věří – výsledek politiky Rozděl a panuj, ale pokus o řešení, který z dlouhodobého hlediska neuspokojil ani jednu stranu,“ domnívá se Saparov.
Po pádu Sovětského svazu
Vzniklou stabilitu ústřední sovětská vláda tvrdě udržovala i za pomoci teroru po celou dobu trvání Sovětského svazu. S koncem železné opony v roce 1989 se však poměry na Kavkaze znovu vrátily do stejné situace jako před více než 70 lety.
Již 20. září 1990 se místní úřady v Abcházii a Jižní Osetii rozhodly prohlásit tyto regiony za suverénní socialistickou republiku Jižní Osetie v hranicích Sovětského svazu. Gruzínská vláda, která svou nezávislost vyhlásila v listopadu 1990, jejich prohlášení neuznala a v lednu 1991 poslala do Osetie několikatisícovou armádu. V zemi znovu propukla etnická nenávist a krvavé boje, které skončily až v červnu 1992. Ne však definitivním smírem. Naopak – Gruzie úplně zrušila autonomii a sporné území rozdělila mezi několik gruzínských krajů, načež se část Jižních Osetů s podporou Ruska od ní jednostranně odtrhla a založila tzv. Republiku Jižní Osetii, nad níž ztratila gruzínská vláda de facto kontrolu.
Následovalo několik let „studené války“ mezi Jižní Osetií a Gruzií, která přerostla do další horké fáze v roce 2008, kdy už byl gruzínským prezidentem již zmíněný Saakašvili. Vypukla další válka, jenomže tentokrát Osety podporovala ruská armáda. Gruzie prohrála a Rusko uznalo Osetii za samostatný stát. Svět však nikoli. Důsledkem je, že Gruzie sice část svého území neovládá, ale Oseti na tomto území se na druhé straně potýkají každodenně s řadou problémů vyplývajících z toho, že jsou bráni jen jako gruzínská provincie.
Apologetové ruského režimu zdůvodňují ruskou intervenci z roku 2008 mimo jiné tím, že Jižní Osetie patřila ke Gruzii právě až od toho roku 1922, kdy ji prý bolševici Gruzii „darovali“. Jak ukazuje i tento text, historický kontext celého sporu je daleko širší. Konflikt na Kavkaze stále trvá.
10
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
