Pjotr Nikolajevič Wrangel byl ruský šlechtic a současně bělogvardějský generál. Černý baron se mu přezdívalo kvůli tomu, že často nosil černou kozáckou uniformu.

Trockij s americkými obdivovateli v Mexiku nedlouho před svým zavražděním, 1940
Pokus o vraždu Trockého: Stalinův rozkaz plnil i fanatický malíř, masakr nevyšel

Během 1. světové války bojoval coby ruský kapitán v Haliči a vyznamenal se zde při Brusilovově ofenzívě 1916 a při obraně řeky Zbruč v roce 1917. Po úspěchu Říjnové revoluce ho koncem roku 1917 uvěznili vítězní bolševici, ale podařilo se mu uniknout. Dostal se na Ukrajinu, kde se v Kyjevě připojil k hejtmanovi Pavlu Skoropadskému, který dne 22. ledna 1918 vyhlásil nezávislý Ukrajinský stát.

Po uzavření Brestlitevského míru v únoru 1918 mezi bolševickou vládou a Německem se však stal z tohoto státu pouhý německý protektorát, na němž začala úřadovat německá a rakousko-uherská vojska, jejichž loutkou Skoropadský byl.

Dva kohouti…

Tato situace Wrangelovi nevyhovovala, takže Ukrajinu opět opustil a v srpnu 1918 se v Krasnodaru přidal k jihoruské dobrovolnické „Bílé armádě“ složené převážně z bývalých carských vojáků (bělogvardějců) a bojující v občanské válce proti bolševické Rudé armádě za obnovení carství.

Dostal vlastní divizi a brzy si získal pověst schopného a zásadového velitele, netolerujícího plenění ani vraždění civilistů. V lednu 1919 se postavil do čela nově vzniklé Kavkazské dobrovolecké armády, která byla součástí Bílé armády.

Sergej Kirov po boku Josifa Vissarionoviče Stalina v Soči
Vražda Stalinova oblíbence Kirova rozpoutala teror. I po 85 letech jde o záhadu

Wrangel měl svůj vlastní plán bělogvardějského postupu, který počítal s útokem na Caricyn (dnešní Volgograd) a spojením se sibiřskými oddíly pod velením admirála Kolčaka. Dostal se však do kompetenčních sporů s velitelem Bílé armády Antonem Děnikinem, upřednostňujícím přímé tažení na Moskvu. Černý baron se nejdřív Děnikinovi podřídil, ale protože rozbroje mezi oběma veliteli neustávaly, nakonec na svou funkci rezignoval. V únoru 1920 opustil Rusko a přesídlil do Istanbulu.

Jeho hvězdná chvíle nadešla nedlouho poté, protože Děnikinův plán nevyšel. Útok na Moskvu selhal, Děnikin byl z velitelského postu odvolán a na jeho místo povolali bělogvardějci právě Wrangela. Wrangel, tentokrát už v generálské hodnosti, se skutečně pokusil situaci zachránit, shromáždil zbytky Děnikinových armád a obsadil větší část Krymu. Poté zahájil invazi na jižní Ukrajinu, která byla pro změnu pod kontrolou Černé armády, vedle Rudé a Bílé třetího velkého bojového celku účastnícího se občanské války.

V květnu 1945 vítali Koněva v Praze tisíce nadšených občanů oslavujících konec války. Sovětská tajná služba však už v té době začala vyhledávat a odvlékat československé občany, někdejší ruské emigranty
Maršál Koněv: špatný velitel, zároveň ale muž, který si šel tvrdě za svým

Šlo o ozbrojené partyzánské dělnické skupiny, nadchnuté myšlenkou anarchismu. Tito muži, jimž velel partyzánský velitel Nestor Ivanovič Machno (další legendární postava ruské občanské války), se v březnu 1919 postavili společně s bolševiky proti Děnikinově dobrovolecké armádě a fungovaly jako součást Rudé armády. Vzájemný soulad ale nemohl vydržet dlouho, protože ruským komunistům vadil autonomní status Machnových partyzánů a Machno sám se zase obával, že se Rudá armáda dříve nebo později pokusí jeho lidi potlačit.

Bílí, černí, rudí, spolu i proti sobě

Ke sporu skutečně došlo ještě koncem roku 1919 – Machno dostal od Rudé armády rozkaz k přesunu na polskou frontu, jemuž se odmítl podřídit. Sověti na to reagovali postavením Machnových povstalců mimo zákon a následovalo osm měsíců zuřivých bojů s vysokými ztrátami na obou stranách.

Vzájemné nepřátelství rudých a černých paradoxně ukončila Wrangelova invaze. Machno se totiž postavil proti němu, dokázal jeho útok se svými partyzány odrazit a s pomocí Rudé armády ho zahnal zpátky na Krym.

Krvavá neděle na obraze Wojciecha Kossaka
Den, kdy sníh v Rusku zčervenal: Při krvavé neděli padali lidé jak podťaté kmeny

Wrangel se pokusil ještě o jeden neúspěšný protiútok na sever, ale spojenými silami Rudé i Černé armády byl znovu zatlačen. V bezvýchodné situaci zorganizoval v listopadu 1920 evakuaci zbytku své armády přes Černé moře do Konstantinopole (dnešního Istanbulu). V exilu začal navštěvovat další emigranty z Ruska s plánem je zorganizovat, ale než svůj záměr dokončil, zemřel v necelých 50 letech za nevyjasněných okolností v roce 1928 v Bruselu. Podle některých názorů stála za jeho smrtí Stalinova tajná služba NKVD.

Ani Machnovi příklon k Rudé armádě nepomohl – po zahnání Wrangela roztrhali Sověti dohodu s Černou armádou na kousky, její velitele pochytali a popravili a Machno sám se jen tak tak zachránil útěkem do exilu. Zbytek života prožil v Paříži, kde zemřel v roce 1934.