Předchozí
1 z 3
Další

Jan Palach je velké historické, politické, filozofické i filmařské téma. Jak bylo jeho uchopení v porovnání s jinými, například v Českém století nebo Bohémě, obtížné?

Nejobtížnější, jaké jsem kdy dělal. Je to dramatická figura, která nemá dramatický oblouk. Byl tak mladý a do svého činu prakticky neviditelný, že se jeho postava stavěla strašně těžko. V mých filmech postavy vedou dialogy mezi sebou nebo mezi nimi vznikají situace, během nichž se odhodlají k činu, a pak se něco stane. Palach se ale s nikým o svém rozhodnutí nebavil. Dialog probíhal jen uvnitř jeho nitra.

Čím si vysvětlujete, že dvacetiletý vysokoškolák, který měl krásný vztah s matkou, studentské lásky, přátele, došel k osudovému rozhodnutí o oběti nejvyšší?

Nejdřív budu poetický a mystický. Palachovy Všetaty leží na dohled Litoměřic, kde skončil zbytečně svůj život Karel Hynek Mácha. Hasil dům, který byl neuhasitelný, druhý den šel do práce s vážným zánětem plic, věděl, že musí umřít. Obětoval se v bitvě, která byla prohraná. Vstupuje do vás krajina, příběhy a prostředí, které jsou vám nejbližší, i když si je nepamatujete. Mám velké výhrady k interpretaci člověka jako skládance genů, k této novodobé pohádce o podstatě lidské duše. Věřím tomu, že rozhodující je to, co se stane předtím, než si člověk začne ukládat události do vědomé paměti. Do Palachova příběhu patří přítomnost nedalekých Máchových Litoměřic, ale také Terezína nebo Chlumce nad Cidlinou. Nějakým způsobem to do něj vstoupilo, tím spíš, že měl historii rád a znal ji také z dědečkova vypravování. To je ta mystická část, která je nedoložitelná, Sedláčkovo kouzlení s krajinou. A pak je tu praktická část, která je doložitelná.

Brzká ztráta otce například?

Ano. Palach byl osamocené dítě, měl o sedm let staršího bratra, což už není partnerství. Měl psa Astu, na něhož byl fixovaný. A ten zahynul. Vzápětí umřel jeho tatínek. Musel se dívat na to, jak jeho otci berou cukrárnu, z domu je nevystěhovali, protože maminka vstoupila do komunistické strany. Cukrárna pro malého kluka znamenala permanentní Vánoce, vůni, radost. Evokuje to všechno, jenom ne to, že by táta mohl být zločinec, když prodává pocukrované koblihy a preclíky a jeho oblečení voní moučkovým cukrem a vanilkou. O tomhle chlapovi jiní chlapi, jimž smrdí kožené kabáty a zuby mají, jako by jim je někdo vymlátil kladivem, prohlásí, že je zlý, zavřou cukrárnu a odvezou všechno, co voní. To jsou důležité momenty, odrostlý bratr, s nímž nemůže komunikovat dětským žvatláním, smrt psa a ponížení otce jako pekaře a cukráře, jeho usoužení k smrti, když bylo Janovi čtrnáct let.

Jeho dospívání muselo být také bolestné. Hovoří se o Palachově rozkročení mezi Ježíšem Kristem a Karlem Marxem.

To už je dospělost. Často se zapomíná, že on byl na prvním místě ekonom. Na filozofické fakultě nedostudoval ani jeden semestr a nenajdete ani jeho semestrální práci, protože profesor ji schoval, aby neposkvrnil Palachovu památku spoustou blbostí, které v ní napsal. Na ty naivity měl ovšem ve dvaceti právo. Můj profesor Karel Vachek říká, že každý velký výrok tyčí se z moře blábolů. Palach byl svým založením tulák a básník, byl přecitlivělý, protože jinak by se k takovému činu neodhodlal. Palach věřil Marxovi stejně jako Ježíši Kristovi, protože oba měli pochopení pro chudé a utiskované. I komunisté nepochybně pomohli mnoha poníženým a uraženým, nejenom sobě. Palachovi se to všechno motalo v hlavě, mluvil o tom i se svým přítelem a spolubydlícím na koleji na VŠE Ladislavem Žižkou.

Jemuž také adresoval jeden z dopisů na rozloučenou.

Byť ho předtím celý rok neviděl. Je zajímavé, ale pochopitelné, že se rozhodl svůj vzkaz distribuovat právě přes Žižku. Málo se ví, že spolu podnikali. Krátili skripta a prodávali je legálně a s vědomím autorů za sníženou cenu studentům. Palach je upravoval a Žižka je pak prodával. Tahle banalita zřejmě způsobila, že si na něj Palach vzpomněl a adresoval mu jeden z klíčových dopisů našich dějin.

Pro Palachovo pochopení je důležité i to, že pobýval v Sovětském svazu. Jak to na něj zapůsobilo?

On procestoval půl Ruska, navštívil s kamarády Karakum, Kyzylkum, dokonce se dostali 30 kilometrů od Bajkonuru, kde je zatkli sovětští vojáci. Zažil tam spoustu věcí.

Třeba stávku kvůli nekvalitní stravě.

Nestávkovali, lehce se vzbouřili, dnes bychom řekli, že prudili. Rusové se chovali věcně a Češi nebyli agresivní, byli šťastní, že jsou na druhém konci světa. Rusko je obrovský prostor a každá poetická duše na břehu oceánu pochopí, že jsme jen stopa, kterou příští vlna smaže. To vám dává jakousi melancholii a zároveň odhodlanou sílu. Udělám to, protože když to neudělám, dopadnu stejně, jako kdybych to udělal. To mají jen velké národy, Rusové, Američané, Francouzi. My malí to nemáme, protože když se narodíme, koukáme jen do oken protějšího baráku.

Takže cestovatelská zkušenost v Palachovi rozvibrovala poetickou až melancholickou strunu?

Nepochybně, o tom jsem přesvědčený. Moji povahu, kromě důležitých profesorů a lidí, které jsem v životě potkal, utvořilo to, že jsem s batohem na zádech procestoval půl zeměkoule.

Jak prožíval Pražské jaro?

Jako všichni ostatní mladí lidé. Velkou roli sehrála americká a anglická muzika, holky nosily krátké sukně, žvanivé projevy politiků bylo to poslední, co je tehdy zajímalo. Tomu se v podstatě smáli.

Věřil v socialismus s lidskou tváří?

Sám nevím, co to znamená. Lidskou tvář má každý člověk, i Gottwald ji má, nevypadá jako prase, pes nebo zajíc. Antonín Novotný byl italským tiskem vyhlášený jako nejvíc sexy politik východní Evropy. Co to je politika s lidskou tváří? Palach věděl, že to, v čem žil do té doby, páchne. Věřil, že se ten smrad vyvětrá. Že ze vzduchu zmizí strach a to, že někdo nosí uniformu, nebude znamenat, že je člověkem prvního řádu, ale jen to, že dohlíží na pořádek, na němž se lidé domluvili. Palach ale také spoustu věcí nevěděl. Vnímal druhou polovinu 60. let přes novou filmovou vlnu, ale neviděl, že spousta lidí dál točit nemohla, Vachkovi zastavili film, Zahradníček seděl ve vězení, politické vězně nikdo nepropustil. Přehlížíme, že ve zlatých šedesátých byly pořád plné kriminály jen kvůli tomu, že si někdo něco myslel. Pro mnohé lidi to žádná obleva nebyla. Rehabilitovali jenom komunisty. Režíroval jsem s velkou skepsí k optimismu 60. let. Ale socialismus s lidskou tváří znamenal to, že vzduch nebude páchnout strachem.

Palachova poetická duše musela být zlomená, když bylo jasné, že se větrat nebude. Uvědomily si to miliony dalších Čechoslováků, ale smířily se s tím.

Na to spoléhá každá mocnost, včetně Spojených států, které uplatňují totální koloniální politiku v Latinské Americe. Není většího nenáviděného satana, než jsou právě tam USA. Stejně tak Rusko je satanem Evropy.

Jeho čin ale přece nesměřoval primárně proti okupantům, ale proti domácí poddajnosti.

Na Palachově činu mě fascinuje, že to nebyl čin proti Rudé armádě, proti invazi. Ve škole se děti dovídaly jen to, že Sovětská armáda byla tou silou, která osvobodila celý svět od fašismu, vylodění v Normandii se popisovalo zhruba stejně jako činnost nějakého partyzánského oddílu na východě Slovenska. Bralo se jaksi samo sebou, že československé území je sovětské teritorium. Podvědomě jsme cítili, že jsme 16. svazová republika. Tanky tedy nebyly zase až takovým překvapením. Navíc se střílelo jen jeden den a zákaz vycházení se nerespektoval. Praha byla plná lidí, Rusové se chovali obezřetně a kromě obvyklých dopravních nehod k násilnostem nedocházelo. Většina obětí okupace, jakkoli v mých očích šlo o vraždy, byla důsledkem nedisciplinovanosti vojáků, kteří nerespektovali rozkazy nadřízených.

Zareagoval Palach nějak konkrétně na vstup vojsk?

Byl zděšen, jel okamžitě do Prahy, ve své naivitě se vydal za panem prezidentem, aby mu řekl, že národ je s ním. Zastavili ho vojáci, ale on se přes Jelení příkop dostal až před Hrad. Víme to proto, že existují jeho fotografie tanků na uzavřeném Hradčanském náměstí.

To asi ještě věřil, že si to Čechoslováci na Hradě, a hlavně v podhradí nedají líbit…

Palach se stal symbolem, v tom je pro naše dějiny důležitý. Symboly drží národy pohromadě, jazyk už to dávno není.

Symbolem čeho?

Když přijedou tanky a valí se po ulicích, střílejí do vzduchu i do Národního muzea, tak si řeknete, co to má být? Vždyť mluví podobným jazykem, jsou to naši přátelé, bratři. Palach měl blízkého ruského kamaráda, měl Rusy a jejich zemi velmi rád. Najednou přijeli v tancích a namířili proti nám zbraně. To je takový šok, jako když přijdete dřív domů ze školy a vidíte, jak vaše máma v ložnici souloží se strýcem. To není vulgarismus, ale pro citlivou duši naprosto srovnatelná situace. Ve veřejném prostoru se ovšem chováme jinak než doma. Co bychom nikdy v rámci rodiny neodpustili, ve společnosti tolerujeme. Tehdy se z veřejnosti stala rodina, ze zasmušilých jedinců, kteří se nezdraví a jsou na všední život trochu na..aní, naráz stali bratři a sestry. Trochu to připomínalo husity v Táboře. Palach byl příslušníkem Českobratrské církve a Hus byl jednou z jeho ikon. Jeho odkazu hluboce věřil.

Na podzim roku 1968 se pak hodně snažil tohle národní vzepětí udržovat a podněcovat.

On si řekl, dobře, ti generálští geronti, kterým už na životě nezáleží, to totálně zvorali. Mimochodem trochu mi připomínají finanční elitu dneška, která jezdí do Mexika nebo do Číny pro orgány zavražděných lidí a podstupuje plastické operace, a pro nás, kteří jsme odsouzeni k tomu, abychom sloužili, vyrábí líbivé historky. Ta solidarita, celonárodní sounáležitost ho musela hrozně nakopnout. Navíc jakkoli tu byly tanky, hranice byly propustné a dalo se vycestovat na Západ jen na občanku. Absurdní situace – jak už to tak v Čechách chodí.

Kdy nastal zlom?

Postupně. Velké národy vědí, že mají čas. Klidně lidem dovolí rozmlátit Aeroflot, zapálit dva tři tanky, uspořádat tryznu za zastřelené mladé lidi. Už v září byly povoleny noční jízdy tramvají, Sověti život nechali vrátit do vnějškově normálních kolejí, tanky stáhli do Ralska. Vrcholné politiky donutili podepsat něco, o čem běžní lidé nic nevěděli, a pak československým modlám dovolili, aby se vrátily z Moskvy do Prahy. Vrátil se dokonce i ten, který nepodepsal. Dali najevo malé naštvání za vzpouru, ale také velkorysé odpuštění, vždyť jsme jeden pakt a všichni si ještě pamatujete krveprolití v Maďarsku. U vás to není zapotřebí, vyřešíte si to sami mezi sebou, žádného politika vám nezastřelíme. Prostě to znormalizujeme.

A lidé to přijali.

Zpočátku totiž skoro nikdo žádné podezření neměl. Vždyť ještě v říjnu Palach odjel na brigádu do Francie trhat hrozny. Jen pár tisíc lidí si sbalilo věci a emigrovalo natrvalo, protože už jim nevěřili, pamatovali si, co bylo v 50. letech.

Takže z Palachova pohledu tady zůstali jen ti zlomení, kteří se s novou realitou smířili?

Ne. Když se vrátil z Francie, mluvil se svým přítelem Hubertem Bystřičanem, který mu zařizoval zahraniční brigády, a jemu v listopadu řekl, že příští rok znovu pojede do Francie. Tehdy o ukončení života vůbec ne-uvažoval. Něco se v něm zlomilo až během prosince. V parlamentu poslanci odhlasovali, že okupace není okupací, ale bratrskou pomocí. Začaly se podepisovat archy, kde se prohlašovalo, že černá je bílá. Normalizace se stala součástí denního slovníku. Všichni začali žít v orwellovském gardu a každý, kdo chtěl zůstat primářem, vedoucím agronomem, ředitelem nebo redaktorem v nakladatelství, musel podepsat souhlas se vstupem vojsk. Přestaly vycházet časopisy jako Reportér nebo Kulturní život. Vrátila se cenzura.

Koneckonců jeden ze dvou požadavků v Palachově dopise podepsaném Pochodeň č. 1 je zrušení cenzury a Zpráv šířených okupanty.

To sice byly marginální noviny šířené z Drážďan, ale Palach v tom viděl předzvěst budoucnosti, tam se psalo, co nás čeká. Kdyby západoevropští politici v předstihu četli Árijský boj nebo Mein Kampf, možná by k 2. světové válce nedošlo. Hitler tam detailně popsal, co udělá. A udělal to. Palachův čin nebyl činem proti vstupu sovětské a dalších armád, ale proti českému oportunismu, on spáchal atentát na svědomí českého národa. V tom je jeho čin naprosto symbolický. Avšak nevěděl jsem, kdy se pro to rozhodl, v tom to byla nejtěžší režie v mém životě.

Zrálo to v něm déle?

Ano, nešlo o impulzivní rozhodnutí. Několik dní před 16. lednem 1969 si vyzvedl u kolegů z medicíny éter, aby zmírnil bolest z popálení. Klíčovým obdobím byly asi Vánoce, kdy už se okupační armáda nesměla nazývat okupační. Do toho přišly vzpomínky na tátu, mrtvého psa, na cukrárnu a dětské sny, které zničili komunisti. V něčem je podobný Karlu Krylovi, který se ale rozhodl bojovat písní. Jeho tatínek byl nakladatel a tiskař v Kroměříži a malý Karel se musel dívat, jak komunisti rozmlátili tátovi stroje, protože tiskl zakázané autory. Až budeme umírat, nic si nevybavíme tak jasně jako vůně, které nás provázely, když nám bylo dobře. Pro Palacha byl určující vůní cukr a vanilka, pro Kryla to byla tiskařská barva.

Jenže stejně jako Kryl skončil po listopadu plný deziluzí a hořkosti, tak Palachův čin byl na dvacet let zasypán prachem. Vy jste ho v úvodu rozhovoru přirovnal k Máchovi, který šel do předem ztracené bitvy. Byla Palachova oběť zbytečná?

Slovo bezvěrce: Byl Ježíšův čin zbytečný? Apokryfy k Palachově příběhu budou teprve vznikat, padesát let je příliš krátká doba. Kdy se Ježíš narodil, jsme se rozhodli teprve čtyři sta let po jeho smrti.

Z hlediska následujících dvaceti let ale Palachův čin smysl neměl, společnost se neodhodlala k revoltě proti okupantům, normalizované poměry přijala a dobře se v nich zabydlela, hrála hru na to, co se říká doma, a co za dveřmi.

Nemohlo to být jinak. Oni lidem nevzali žrádlo, jen důstojnost. Budete se divit, ale bez ní se dá žít. Znám většinu lidí kolem sebe, ve firmách, na úřadech, kteří žijí bez pocitu vlastní důstojnosti. Doma vůči svým blízkým, partnerovi a dětem, kamarádům v hospodě ji mají. V práci ne.

V ní nepotkávám moc lidí, kteří by ustáli a obhájili svůj názor, pokud by se ukázalo, že pro ně může být existenčně osudový. Přichází doba – a v tom je podobná 70. letům minulého století – kdy nás ti, s nimiž nesouhlasíme, nebudou ničit v koncentrácích jako nacisti nebo na popravištích a v Jáchymově jako komunisti v 50. letech, ale existenčně. Míst, kde se bude dát vydělat hodně peněz a užívat si světa podle reklamy, tedy vycestovat v létě k moři a v zimě do Dolomit, bude málo. Jen když budete souhlasit, nechají vás vydělat, studovat vaše děti na prestižních školách, jež jim umožní pokračovat v tomto životním stylu. Ti, kteří souhlasit nebudou, na takové podmínky musejí zapomenout. Budou živořit, dostanou rentu podobnou té, jakou dostávala chudina ve starověkém Římě.

V kontextu s tímto pochmurným obrazem dneška se znovu ptám na význam Palachova činu pro současnost. Může nám vrátit důstojnost?

Ne, ale díky němu máme světce. Když nám bude nejhůř, bude patřit mezi ty, o kterých budeme mluvit podobně jako o svatém Václavovi, Janu Husovi, Janu Žižkovi, Janu Amosu Komenském, T.G. Masarykovi a jednou i Václavu Havlovi.

KDO JE ROBERT SEDLÁČEK
Narodil se 7. června 1973 ve Zlíně.

Vystudoval dokumentární tvorbu na FAMU.

V roce 2006 natočil svůj první celovečerní film Pravidla lži z prostředí terapeutické komunity. Za scénář získal Českého lva. Druhý celovečerní film Muži v říji natočil o tři roky později. V roce 2011 napsal a režíroval film Rodina je základ státu.

Velký ohlas vzbudil jeho seriál České století podle scénáře Pavla Kosatíka, který zachycuje osudové okamžiky naší historie od vzniku Československa až po jeho rozpad. Pozornost si získala i jeho televizní série Bohéma o osudech slavných českých herců za 2. světové války.

Loni dokončil film Jan Palach podle scénáře Evy Kantůrkové. Ten získal šest nominací na Cenu české filmové kritiky v kategoriích film roku, režie, scénář, nejlepší herec, nejlepší herečka a objev roku.

Robert Sedláček v roce 2014 převzal medaili Za zásluhy od Miloše Zemana. O něm v roce 2007 natočil dokument Miloš Zeman – nekrolog politika a oslava Vysočiny.