Přednosta kliniky: Přicházejí k nám stále mladší děti závislé na technologiích

Kolik dětí vaši ambulanci navštěvuje?
Pohybujeme se v řádu nižších stovek, protože k tomu musíte přičíst také zbytek rodiny.

Z toho, co jste říkal, to vypadá, že ostatní druhy závislostí jsou u dětí na ústupu. Je to tak?
U teenagerů narůstají behaviorální problémy a mírně ustupují ty tradiční látkové problémy. U nich to většinou ještě nejsou závislosti, ale řekněme užívání, které by bylo nad úrovní toho experimentálního.

close info Zdroj: Deník/Zbyněk Pecák zoom_in Profesor Michal Miovský, přednosta Kliniky adiktologie pražské Všeobecné fakultní nemocnice a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

Jak se digitální závislosti u dětí projevují?
Hodně vážné to už je ve chvíli, kdy rodiče nejsou schopni se s dítětem domluvit, jak tu technologii zvládat. Například, když pokus rodiče regulovat technologii skončí opravdu fyzickým napadením nebo jiným vysoce agresivním jednáním. Současně s tím dochází k totální destrukci fungování v rámci školy, rodiny a podobně. Výjimkou nejsou pohybové problémy, vztahové problémy atd. Přestává fungovat prakticky všechno, co si rodič představuje, že by mělo fungovat.

Předpokládám, že toto už je jen vyústění problému, který trval déle.
Fascinující je, že když už to dostane tuto podobu, rodiče mají pocit, že v tu chvíli nastal problém. Jenomže to se nestalo včera. Tohle se v životě rodiny obvykle děje deset nebo patnáct let podle toho, jak je to dítě staré. Dospěli k tomu společně a postupně. Tato nezvladatelná podoba je jen závěr celého procesu.

Závislost na chytrých telefonech je mnohem nebezpečnější, než si lidé uvědomují

Počítače a mobily

Jaký čas strávený ve virtuálním prostředí je už problematický?
Dnes už máme dostatek studií, které ukazují, v jakých časech už to začíná být problém. Například připojení 40 hodin týdně ve virtuálním světě je už velmi významná hranice. To už vidíme, jak to proměňuje mozek dětí – v nějaké chvíli je to viditelné i exaktně například na kognitivních a exekutivních funkcích a tak dále.

Naopak, kolik hodin na počítači je ještě únosných?
To je ošemetné. Nelze mluvit jen o čase na hraní, ale potřebujete počítač, abyste vypracoval úkol do školy. Buďme proto na ta čísla opatrní. Řeknu 40 hodin, ale přitom na tom dělám spoustu věcí, které se do toho započítávají také. Spíše bych tam viděl, kdy tu technologii používám pro zábavu nebo k neproduktivnímu používání. To jsou pasti. Lidé si sednou někam na jídlo a místo toho, aby si to užili, koukají do mobilu nebo každé jídlo fotí a postují na sociální sítě. Myslí si, že je strašně důležité postovat všechno, co jedí. To vás ale odtrhává od reálného života a dostává vás to do virtuálního prostoru. Pak jste depresivní z toho, že na vaše posty nereaguje dostatek lidí, a to je ten moment, kdy to dostává už nebezpečnou podobu.

Jsou k těmto problémům náchylnější chlapci, nebo dívky?
Ukazuje se, že jak se technologie dokážou přizpůsobovat, tak každé pohlaví dostane to, co potřebuje. Platí, že u kluků je to více hraní a u holek více sociální sítě. Nedá se to však paušalizovat. Je úplně normální, že spousta kluků si ujíždí na sociálních sítích a je úplně normální, že spousta holek hraje strategické hry.

V jakém věku se k vám děti zpravidla dostávají?
Dříve bylo běžné, že se k nám dostávali spíše starší teenageři, tedy od šestnácti let výše. Dnes už není nic neobvyklého, že se k nám dostává střední věk náctiletých, řekněme čtrnáct až sedmnáct let. Bohužel dnes už ani není neobvyklé, kdy se objeví dvanáctiletí nebo třináctiletí adolescenti. Co mi ale připadá hodně smutné, když přijde rodič, že se jde jen zeptat. Najednou zjistíte, že věk jeho dítěte je čtyři, pět, šest let. Ten rodič je bezradný z toho, jak děti zvládají technologie a o jejich používání zcela rozhoduje dítě. Přitom u takových dětí je to rodič, kdo je plně zodpovědný a má plně rozhodovat o použití technologie. Takové dítě nemá téměř žádné relevantní seberegulační dovednosti. U třinácti-, čtrnáctiletého dítěte už musíte vyjednávat – tam už je na prosté režimové opatření bez čehokoli dalšího pozdě.

Nebezpečná závislost? Z počítačových her je strašák zbytečně, míní odborník

Počítače a mobily

Když k vám přijdou třináctiletí pacienti, jak s nimi pracujete? Dokážu si představit práci s alkoholiky či závislými na jiných drogách, ale v těchto případech mi to dělá potíže.
Máme detox pro látkové závislosti, ale pro nelátkové ne. Pro nelátkové závislosti máme jen ambulanci a základem je rodinná terapie. Se staršími náctiletými se často pracuje i individuálně nebo ve skupinách, ale není to jednoduché, protože jejich motivace je velmi nízká. Velmi často jsou v rodinách označeni jako problém, ale zbytek rodiny to dělá také. Terapie se také musí přizpůsobit věku pacienta. Není možné dělat s dvanáctiletými stejně jako se sedmnáctiletými. Ale způsob, jak s nimi pracovat, forma terapie, se teprve formuje.

Jaká je úspěšnost takové terapie?
Dobré programy a šikovní terapeuti mají relativně vysokou úspěšnost. Je však problém, když u dítěte dochází ke zlepšování a najednou do toho vstoupí rodina, která terapii přeruší, protože zlepšování dítěte třeba eskaluje v rodině jiný problém. Zažívám situace, kdy děti v pozdním teenagerovském věku chtějí chodit na terapie a chodí na ni přesto, že pro to rodiče nevytvářejí základní předpoklady. Když už jsou dospělí, tak dokonce chodí na terapie navzdory rodičům. To je neuvěřitelné a jsem někdy užaslý, jak zrale se některé děti k tomu staví. Není to ale obvyklé.