Pokusy o změnu klasifikace

Podle vyjádření Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského začaly být v 60. letech 20. století dosavadní praktiky v oblasti zkoušení, hodnocení a klasifikace považovány za zastaralé. Na počátku školního roku 1965/66 se z podnětu ministerstva ujal řešení problému tým Jána Velikaniče, tehdejšího předního československého experta na problematiku hodnocení a klasifikace.

Předběžnou hypotézou Velikaničova týmu bylo, že hodnocení a jeho formy mají být nerozlučně spjaté s vyučovacím procesem, prověřováním a zkoušením. Současně dospěli k názoru, že mají-li být hodnocení a klasifikace objektivní, musí vystihnout jak kvalitativní, tak kvantitativní stránku žákova výkonu.

Revoluce v hodnocení žáků, která se nekonala
Několik možných variant vysvědčení, které v praxi ověřoval tým Jána Velikaniče od školního roku 1965/66:
* varianta a – slovní hodnocení bez rozlišení klasifikačními stupni
* varianta b – slovní hodnocení doplněné na vysvědčení pětistupňovou klasifikací
* varianta c – slovní hodnocení doplněné na vysvědčení trojstupňovou klasifikací
* varianta d – hodnocení pětistupňovou klasifikací prospěchu a čtyřstupňovou klasifikací chování, doplněnou komplexním hodnocením žáka na vysvědčení
* varianta e – hodnocení desetistupňovou klasifikací prospěchu a čtyřstupňovou klasifikací chování, doplněnou komplexním hodnocením žáka na vysvědčení

Z několikaletého výzkumu vyšlo najevo, že učitelé, žáci a rodiče nejpříznivěji přijímali varianty b a d. Vzhledem ke změně společenských poměrů však žádná z jím navržených variant vysvědčení nevešla v platnost.

Výzkum se uskutečňoval na těch školách, které se přihlásily i na experimentální ověřování jednotlivých forem hodnocení. Velikanič zpracoval obsáhlý materiál, který se samozřejmě nezabýval jen problematikou závěrečné klasifikace, ale také zkoušením a řadou aspektů ve vyučovacím procesu v knize Skúšanie, hodnotenie a klasifikácia žiakov, která vyšla v Bratislavě roku 1973. Vzhledem ke změně společenských poměrů však žádná z jím navržených variant vysvědčení nevešla v platnost.

 

Učitelek bylo více než učitelů

Třebaže do školy se mnoho dětí zrovna dvakrát netěší, se školou v přírodě je to něco jiného. Užít si je mohly i děti před padesáti lety. A to zejména díky jistému Augustinu Bartošovi (1888 – 1969), který byl předním propagátorem škol v přírodě u nás. 

V roce 1936 na Světovém kongresu v Bielefieldu poprvé zazněl požadavek na zřizování škol v přírodě pro všechny městské děti poté, co se vědeckým výzkumem potvrdilo, že procento dětí s nejrůznějšími chorobami, poruchami a vadami různých orgánů je ve velkých městech nápadně větší než v prostředí venkovském.

Byly to však především útrapy druhé světové války, které nakonec vznik škol v přírodě urychlily. Fyzický i psychický vývoj dětí byl v době války narušen a Augustin Bartoš se tehdy rozhodl k radikálnímu kroku, k přímému požadavku na Ministerstvo školství, aby byly školy v přírodě zřízeny. První skupina školního žactva mohla odjet na ozdravný pobyt v přírodě již v zimě roku 1945.

Pro školy v přírodě se postupem času začaly budovat vlastní areály. Ze šedesátých let pochází například dnes již opuštěný areál školy v přírodě v Nuzerově u Sušice. Sloužil dětem z Mostecka.

Ani dnešní převaha počtu učitelek nad učiteli není nic výjimečného. Podle informací z Národního pedagogického muzea bylo už ve školním roce 1968/69 v celém Československu 178897 interních učitelů, z toho 117516 žen, v českých zemích to bylo 118186 učitelů, z toho 78169 žen.

A pokud vás zajímá, jak na tom byli pedagogové finančně, pak vězte, že v roce 1967 se základní plat učitele na základní škole, který měl pedagogické vzdělání, pohyboval od 1150 Kčs (bez praxe) do 2100 Kčs (praxe 26 let a více), přičemž průměrný měsíční plat byl tehdy asi 1500 Kčs.