Odborář Josef Středula: Zaměstnanci si opasky utahují už třicet let

Jak je na tom z pohledu odborářského vůdce česká společnost v roce 30. výročí listopadové revoluce?
Nepochybně žijeme v otevřené společnosti. Za názory, které teď veřejně říkám, bych v minulém režimu už několikrát seděl. To je třeba neustále připomínat a uvědomovat si, jaký režim tu před listopadem 1989 byl. Za posledních třicet let jsem také nezaznamenal frontu na banány nebo toaletní papír.

Zato fronty na některých úřadech nebo na poště jsou zcela běžná záležitost.
Také v nich stávám, ale to není nedostatkové zboží, na poště jde o službu, která vyžaduje nějaký čas. Můžeme volně cestovat do daleké ciziny i ke svým sousedům, což jsme do pádu komunismu nemohli, nebo jen omezeně. Žijeme v jiné zemi než před třiceti lety, z Československa se stala Česká republika. Ze socialistické ekonomiky jsme přešli na tržní mechanismus. Bolesti, které to na počátku transformace doprovázely, se bohužel stále promítají do současnosti. Mám na mysli snížení kupní síly obyvatelstva.

Lubomír Zaorálek: Nezapomeňme, že devět milionů lidí nežije v Praze

Otázku jsem položila proto, že se pídím po tom, proč jsou Češi tak naštvaní. V projektu Českého rozhlasu Rozděleni svobodou sociologové dospěli k závěru, že ve skupině tzv. ohrožených je o 38 procent víc nespokojených se společenským vývojem než spokojených, avšak i ve skupině zajištěné střední třídy je jich o 25 procent víc. Kde se ta frustrace bere?
Podle mě pramení ze ztráty iluzí, které souvisely se změnou režimu. Tehdy jsme si mysleli, že se záhy přiblížíme k zemím, k nimž jsme vzhlíželi jako k rozvinutým. Lidé, kteří na počátku 90. let říkali, že do deseti let budeme na úrovni Rakouska, byli označováni za pesimisty a zpátečníky. Dnes víme, že se k té metě přiblížíme možná za 80 let. Občané srovnávají život bohatých sousedů se svým a nechápou, kde se rozdíly v životní úrovni berou, když pracují stejně tvrdě, možná dokonce intenzivněji. Proč má prodavačka v supermarketu stejného obchodního řetězce v severním Rakousku trojnásobný příjem než ta, která žije v severních Čechách?

Proč tedy?
Protože se nenaplnily sliby, které zněly na počátku transformace. My jsme vypracovali studii, která se jmenuje Šance na přibližování českých mezd vyspělé EU, kde jsme analyzovali uplynulých třicet let podle tohoto měřítka. Došli jsme k závěru, že chceme-li dosáhnout cílů, o nichž se mluvilo na náměstích v listopadu 1989, musíme se dostat z pasti nízkonákladové ekonomiky, která je různými kroky dokonce státem podporována. To si lidé s nejnižšími, ale i středními a vyššími příjmy nepřejí.

Proto měníte strategii a místo hesla konec levné práce říkáte konec levné ekonomiky?
My říkáme, že chceme dobrou práci, což je široký záběr. Přejeme si, aby to byla práce vysoce kvalifikovaná, trvale udržitelná, přátelská k životnímu prostředí i zaměstnancům. Cílem je mít tady co nejvíc finálních výrobků, které budou diktovat ceny na nejvyspělejších trzích.

Máte po ruce nějaký konkrétní příklad?
Měli bychom se například pobavit o tom, že přes Prahu a Brno povede vysokorychlostní železnice. Podél celé trasy mohou vznikat zajímavé pracovní příležitosti. Infrastrukturní projekty by měly mít prioritu, aby se Česká republika i díky své geografické poloze mohla stát centrem nových technologií. Proto také podporujeme splavnění Odry na severní Moravě nebo její propojení s Dunajem, což by z byznysového hlediska znamenalo další přitažlivou trasu.

Jsou tu ale i menší projekty, které mohou ukázat Česko jako progresivní zemi. Mám na mysli třeba diskusi o českém velvyslanectví v Berlíně, jehož budova se bude rekonstruovat, takže vláda by mohla dát jasné zadání: udělat z ní místo, na němž ukážeme naši vyspělost. Obrovská okenní skla nechť slouží k výrobě elektrické energie, tepelná čerpadla by mohla její přebytek dodávat do německé sítě, instalujme špičkové bezpečnostní technologie či zařízení na dobíjení elektrokol. Věřím, že se toho některý z politiků ujme. Ukažme svoji kreativitu.

Robert Plaga: Povinná maturita z matematiky by byla experimentem s žáky

Když za Topolánkovy vlády Česká republika předsedala EU, ukázali jsme ji ve sloganu Evropě to osladíme.
To byl ještě ten lepší případ…

Narážíte na postoj premiéra Andreje Babiše, který předsednictví označil za utrácení peněz na zbytečné konference a chlebíčky?
Na tripartitě jsme už požádali, aby se na jednání zařadil bod k přípravě předsednictví v roce 2022. Máme totiž pocit, že se v současné fázi promrhává kapitál, který v této souvislosti může být získán. Není to diskuse o rozhazování, ale o velmi účelném nakládání s prostředky. Jedno z velkých témat konce roku 2022 bude příprava nového rozpočtového období a finalizace všech dokumentů. Může to vyústit v unikátní summit nejen evropských států třeba v ostravském Gongu, který se stal jednou z nejnavštěvovanějších památek, ukázkou šetrného přístupu k životnímu prostředí. Nikdo nechce opakovat kauzy ProMoPro, ale rozhodně není důvod zahazovat šanci ukázat Českou republiku jako moderní sebevědomou zemi, která umí nastolovat a moderovat potřebná témata.

V tomto ohledu se odbory ocitly na stejné lodi se zaměstnavateli. Všichni chtějí, aby Česká republika byla „smart country“, tedy chytrá země. Co ale bude s desítkami tisíc zaměstnanců, kteří kvůli robotizaci, automatizaci, digitalizaci a umělé inteligenci přijdou o práci?
Mohou, ale nemusí. Dejme tomu, že nějaká velká firma rozhodne, že obchod bude automatizován a prodavače nahradí roboti. To je technologická evoluce, s níž nemá smysl bojovat. Jde o to, aby lidé byli připraveni na budoucí potřeby průmyslu a služeb. Logicky musíme především udělat velké změny ve školství, a to nejen pro současné studenty, ale hlavně směrem k lidem, kteří už jsou ekonomicky aktivní a je jim kolem 45 let.

Máte představu, jak je do očekávaných změn zapojit?
Už jsme deklarovali, že musí být zaveden systém celoživotního vzdělávání, přičemž se můžeme inspirovat velmi kvalitní praxí v Dánsku, Švédsku či Finsku.

Buďme konkrétní. Když se majitel supermarketu rozhodne pro plnou automatizaci, co se stane s desítkami prodavačů, skladníků, pokladních?
Takové změny se nedělají ze dne na den. Dopředu musí existovat plán, jak s lidmi naložit. Může jim například nabídnout přeškolení, aby mohli v obchodě zůstat a pracovat na nových pozicích, které z technologické transformace vyplynou. Přitom právě obchod není úplně typickým příkladem, protože ne všichni zákazníci si budou přát komunikovat s robotem nebo platit u automatické pokladny.

Takže prodavačky by se mohly změnit v jakési průvodkyně, konzultantky, pomocnice při výběru zboží?
Třeba, ale jistě zůstane i mnoho klasických prodavaček, které vám zboží ukážou, pomohou vyzkoušet atd. A pokud se přece jen bude muset propustit část personálu, bude tu existovat funkční systém celoživotního vzdělávání s tripartitní správou, v němž se zaměstnanec může přeškolit na jinou profesi.

Bude společenská potřeba nových pozic dostatečně velká?
Rozhodně ano. Příkladem jsou sociální služby, a to i s ohledem na prodlužování délky života. To je segment, který se bude dynamicky rozvíjet.

Je-li to segment budoucnosti, jak to, že se poslanci musejí prát o každý milion na platy zaměstnanců v pečovatelských domech a sociálních službách obecně?
Otázka mezd zaměstnanců v sociálních službách je skutečně takřka tragická. Proto poslední diskuse o navýšení platů byla také o tom, aby se právě jim zvedly příjmy na únosnou míru. Samozřejmě k tomu budou nutné finance. V této debatě musí daleko silněji rezonovat otázka vyššího zdanění majetku, firem, dividend. Chceme-li profinancovat potřeby budoucnosti, neobejde se to bez zásahu státu, právě například v daňové oblasti.

Pavel Kolář: Nejsme stroje. Někdy se můžeme opravit i sami

V poslední době jste razantně sdělil, že už máte dost planých slibů a třeba v otázce platů učitelů nehodláte ustupovat. Co to znamená v současné etapě debat o rozpočtu na rok 2020?
Rozpočet má jeden a půl bilionu korun, tady se bavíme o deseti miliardách, takže z celkového pohledu to jsou drobné. Pokud vláda říká, že učitelská profese je důležitá pro budoucnost a musíme do ní investovat, pak z politického hlediska je to nesmírně důležitý vzkaz. Když se ale řeší otázka příjmů, tak ze slibovaných patnácti procent je to deset a ve finále reálně pět.

Je to víc než deset, jak zopakoval ministr školství Robert Plaga. Původně mluvil o pevné částce 1750 korun, kterou nyní navrhl zvýšit o 500 korun.
Nikoliv. Je to pět do tarifů a virtuální zbytek na odměny. Při nadtarifním rozdělování častokrát učitelé reálné peníze vůbec nevidí.

Ministr argumentuje tím, že po spuštění reformy regionálního školství budou peníze na odměny zajištěny. A ředitel by měl mít právo ocenit ty nejlepší, nebo ne?
Momentálně probíhají jednání školských odborů a ministerstva na toto téma (odbory vyhlásily stávkovou pohotovost, neboť nedosáhly fixního zvýšení platů o 3500 korun, pozn. red.). Podle našeho názoru nelze licitovat v rámci reformy o výšce platů, na ty měla jít z rozpočtu pevná částka bez ohledu na ostatní změny. Každý učitel si dokáže spočítat, že při hrubém příjmu 36 tisíc korun by slibované desetiprocentní zvýšení dělalo 3600 korun. Je-li teď v nařízení vlády návrh na 1750 korun, tak není něco v pořádku.

S částkou 1500 korun navíc pro zaměstnance ve státní sféře jste spokojen?
Není to jen 1500 korun. Je to také 3,5 procenta navíc pro nejhůře odměňované díky zrušení první třídy v tarifní tabulce. Pro lidi s nejnižšími příjmy 9200 korun to znamená zvýšení mzdy o takřka dvacet procent. Ve státní sféře existuje přes 150 tarifů, které jsou pod úrovní minimální mzdy. Díky tomuto opatření se to zredukuje asi na šedesát.

Když už jste to zmínil, jak vypadá jednání o minimální mzdě?
Prakticky ještě nezačalo. Náš požadavek zazněl poměrně brzy, vláda ví, že se chceme dostat na 15 tisíc korun. To není nic přestřeleného, i po tomto zvýšení (aktuální minimální mzda je 13 350 korun) bychom měli jednu z nejnižších minimálních mezd v Evropě. Pokud dnes šéfové Evropské komise hovoří o evropské minimální mzdě, která by byla na 60 procentech průměrné mzdy, tak máme co dohánět, protože v ČR jsme na 38 procentech.

Co námitky zaměstnavatelů, kteří tvrdí, že to pokřiví pracovní trh a povede ke krachu především menších firem?
Tento druh argumentů mám před sebou zhruba 30 let, přičemž jsme to dotáhli na nejnižší nezaměstnanost v EU. Tak nevím, asi se někde stala chyba…

Druhá strana mince s příznivým názvem nízká míra nezaměstnanosti je trvalý nedostatek pracovních sil. Díky tomu můžete vyvíjet tlak na zvyšování mezd. Jak dlouho bude růžové odborářské období trvat?
Nikdy nenastane situace, že bychom měli splněno, mzdový strop i kvůli inflaci neexistuje. Diskuse o mzdách jsou trvalé téma, jak vidíme třeba u kolegů v Dánsku, Belgii nebo Německu. Významným signálem pro uspokojivou mzdovou úroveň pro nás bude moment, kdy k nám za prací budou jezdit Němci, Rakušané, Francouzi.

Tomu věříte?
Přeji si to. Je-li Česká republika na 90 procentech HDP průměru EU v paritě kupní síly a produktivita práce je v poměru k Německu skoro 70 procent, přičmž mzdy jsou na třiceti procentech, pak tady něco nefunguje, jak by mělo. Připomínám, že v roce 2017 byla ziskovost subjektů v ČR 54 procent, což je skoro o dvacet procentních bodů víc než ve Švédsku. Ve mzdách jsme ale sedmí nejhorší.

Jiří Drahoš: Moje prezidentská kandidatura je rozhodně ve hře

Rozdíl platí čeští zaměstnanci?
Jistě. Na začátku transformace se mluvilo o potřebě utáhnout si opasky, jenže my si je utahujeme třicet let. Zaměstnanci tím odevzdali čtyři biliony korun, které teoreticky mohli obdržet ve mzdách. Odbory si přejí, aby se tento neblahý trend obrátil, ale to znamená, že mzdy musejí růst dynamičtěji než produktivita práce. To také velmi pomůže malým a středním firmám i celé ekonomice, protože lidé budou víc utrácet za služby.

Fakt, že především velké zahraniční firmy tady mají velké zisky, zatímco Češi příliš nebohatnou, je podle vás hlavním zdrojem napětí ve společnosti?
Je to jeden, ale nikoli jediný faktor. Dalším důvodem je chování politiků vůči občanům nebo pravidlům, jež porušují, zatímco ostatní je pod sankcí musí dodržovat. Je to šíření různých nepravdivých zpráv, které zamořují prostor, a lidé s nimi neumějí příliš pracovat.

Vnímáte, že korektní a slušní politici nejsou zrovna hitem sezony? Stačí se podívat na Donalda Trumpa, Borise Johnsona nebo Mattea Salviniho, kteří se na pravdivost informací až tolik neohlížejí a mění názory každou chvíli?
A není to i tím, že seriózní politici dělali fatální chyby, nahlodali důvěru lidí v dosavadní formu vládnutí, a otevřeli tím dveře pro jiný druh politiky? Té, která se neopírá o jasné ideje, ale dokáže se přizpůsobit náladám lidu, nebo se opírá o pouhou touhu po moci. Mnozí už zjistili, že tento model je funkční.

Jak z toho ven?
Klíčem je vzdělanost. Když lidé dokážou odhalit lež, nemůže to politikovi projít. A když mu projde, tak jenom jednou, protože příště už ho nezvolí.

Tím si nejsem jistá, i prokazatelné lháře, kteří co chvíli popírají sami sebe, lidé volí opakovaně.
Kromě práce s informacemi, schopnosti je vyhodnocovat, je nejdůležitější osobní prožitek. Jestliže vám někdo bude říkat, že české zdravotnictví je perfektní a nejsou v něm žádné čekací doby, a vy jako pacient přitom čekáte na zákrok tři měsíce nebo půl roku, prohlédnete a odlišíte sliby od reality.

Jste spokojen se současnou politickou konstelací, jmenovitě Milošem Zemanem na Hradě a Andrejem Babišem ve Strakově akademii?
Volič rozhodl, volič zodpovídá. Každý se v rámci svých možností snaží tu situaci nějak uchopit, špatné věci napravovat a dobré pochválit. Třeba zvyšování důchodů je z mého pohledu nesmírně důležitá věc a jsem rád, že k němu dochází. Když přijde nějaký politický subjekt s návrhem na snížení sociálního pojištění, tak se ptám, jak to chce udělat? Bude platit důchody z virtuální pokladničky, nebo má nějakou tiskárnu peněz? Pokud říká, že vyvede z důchodového systému několik desítek miliard, tak to přece není seriózní. Jako odborový předák se snažím v tomto směru lidi poučit a věci vysvětlovat, ale nejsem zodpovědný za to, jak se u voleb rozhodnou.

Václav Hořejší: K honu na Zemana se nepřipojuji, nejlepší je ho ignorovat

Pravda, lid vyměnit nelze, politiky naštěstí ano. Může se z odborového předáka stát prezidentský kandidát? Podle našich informací by si Miloš Zeman přál ideový, levopravý duel mezi vámi a šéfem Hospodářské komory Vladimírem Dlouhým. Co tomu říkáte?
Je to milé. Pokud mé jméno v takových souvislostech figuruje, moc si toho vážím. Jak to ovšem bude za tři a půl roku opravdu nevím, teď se soustřeďuji na obhajobu předsednického postu v ČMKOS.

Prezidentskou kandidaturu ale nevylučujete?
Ne, už jsem poučen a nikdy neříkám nikdy.