Kliknutím zvětšíteUž od samého vzniku československého státu existovalo určité napětí mezi novou republikou a papežským stolcem. Katolická církev, jejímž nejvyšším představitelem papež je, se v poválečných poměrech netěšila zvlášť u Čechů dobré pověsti. Důvodem bylo zejména její předchozí těsné sepětí s Rakouskem-Uherskem, vyjádřené heslem "unie trůnu a oltáře". Většina obyvatelstva, včetně politických elit (s pochopitelnou výjimkou lidovců), se proto po "svržení trůnu" domáhala také "svržení oltáře", jinými slovy se ztotožňovala se sílícím požadavkem odluky církve od státu.
Ačkoli k této odluce ve 20. letech nakonec nedošlo (text první československé ústavy raději žádné ustanovení o vztahu církve a státu neobsahoval), napjaté vztahy mezi Vatikánem a československou vládou se nedařilo urovnat. Nepovedlo se to ani šéfovi československé diplomacie Edvardu Benešovi, jenž se kvůli tomu v letech 1921 až 1923 několikrát setkal s vysokými reprezentanty vatikánské administrativy.
Podle Benešovy biografie od Jindřicha Dejmka (Edvard Beneš. Politická biografie československého demokrata) byly jádrem sváru mezi oběma stranami jednak důsledky pozemkové reformy na církevní statky, jednak konflikty katolické hierarchie na Slovensku s tamějšími vládními socialistickými stranami, ale také se sokolským hnutím.
Hus přilil olej do ohně
Na jaře 1925 pak tento doutnající spor notně přiživily ještě nové zákony o státních svátcích, jež jako památný den uznaly mimo jiné 6. červenec, den výročí upálení Jana Husa. Bylo to jako olej vylitý do plamenů. Zákon o svátcích a památných dnech, který se nakonec socialistům podařilo 5. dubna 1925 prosadit, vyústil ve vůbec nejvážnější diplomatickou roztržku s Vatikánem, jakou první republika zažila.
Papežský nuncius Francesco Marmaggi protestoval proti zavedení "husovského" dne už v dubnu 1925 diplomatickou nótou. Vláda premiéra Švehly kontrovala, že Hus je českým národním mučedníkem. Jako určitou "náplast" přislíbila, že podobně vyzdvihne i význam svatého Václava, jehož milénium se tehdy blížilo, to ale horké (a nejvyšší) hlavy katolické církve nijak nezchladilo.
Když vyšlo najevo, že oslavy svátku Jana Husa proběhnou navzdory protestní nótě pod prezidentskou záštitou T. G. Masaryka, ozval se i vatikánský státní tajemník Pierre Gasparri a pohrozil odvoláním nuncia Marmaggiho z Prahy. Separátně se se svými námitkami přidávali další úředníci římské kurie.
Marmaggi nakonec do Říma skutečně odcestoval, aby o situaci v Praze poreferoval u Svatého stolce. Tím naopak pohněval československé vládní představitele, kteří se začali dávat slyšet, že nuncius se do vnitřních záležitostí republiky až příliš vměšuje. Paradoxem dějin zůstává, že právě Marmaggi projevoval z katolických církevních hodnostářů pro československou mentalitu možná největší porozumění.
Nuncius opustil zemi
Situace vygradovala při samotných oslavách dne 6. července 1925. Oslavy se staly celonárodní manifestací, která se na mnoha místech "transformovala" do veřejných protikatolických protestů. Vláda včetně prezidenta Masaryka se zřejmě při vědomí vzájemného napětí mezi Československem a katolickou církví snažila působit neutrálně a její představitelé ani prezident v daný den pro jistotu veřejně nevystoupili, přesto však bylo protikatolické naladění veřejnosti dostatečně zjevné a výmluvné.
Nuncius Marmaggi proto na pokyn Svatého stolce opustil republiku a odcestoval zpět do Říma. Jeho odjezd se stal největší diplomatickou roztržkou mezi Československem a Svatým stolcem v meziválečném období.
Československý ministr zahraničí Edvard Beneš kontroval tím, že přikázal návrat do Prahy vyslanci v Římě Václavu Pallierovi, který italskou metropoli skutečně čtyři dny po odjezdu Marmaggiho z Prahy opustil.
Na druhé straně nebyly vztahy obou stran přervány úplně. Palliera zastupoval v Římě jako chargé ďaffaires Eduard Jelen, nuncia v Praze zase Antonio Arata.
Československá vláda zareagovala na diplomatickou roztržku tak, že vydala 18. července 1925 stanovisko, v němž dosavadní postup ministra zahraničí schválila, ale doporučila, aby se spor dále nevyhrocoval. Současně však uvedlo, že Vatikán musí akceptovat výlučné právo českého lidu rozhodovat o státních svátcích. To tedy vzájemnou situaci moc nevylepšilo.
Obrat nastal až v říjnu 1926, kdy byla jmenována nová vláda v čele s Antonínem Švehlou. K rozhodnému kroku na cestě k usmíření se nakonec odhodlal Beneš, který na počátku roku 1927 vyhotovil dokument, shrnující všechny dosud nevyřešené otázky mezi státem a církví. K jeho podpisu ze strany vlády i Vatikánu došlo dne 17. prosince 1927. Vláda pak tuto úmluvu, tzv. modus vivendi, přijala dne 20. ledna 1928. Poté se do Prahy papežský nuncius opět vrátil.
Vztah papežského stolce k Husovi
Dávno mrtvý Jan Hus samozřejmě nijak nemohl za to, co se ve jménu jeho památky odehrává. Přesto však jeho osobnost zůstávala i nadále neuralgickým bodem, který odcizoval katolickou církev nemalé části českého národa. Významný krok k usmíření učinil před 21 lety papež Jan Pavel II. když vyjádřil ve Vatikánu "hlubokou lítost nad krutou smrtí českého kazatele a církevního reformátora Jana Husa, prohlášeného za kacíře a roku 1415 upáleného".
Jan Pavel II., dodnes považovaný za zřejmě nejvýznamnějšího církevního hodnostáře 20. století, který byl díky svému polskému původu mimořádně oblíbený v zemích bývalého socialistického bloku, tak učinil v Klementinském sále Apoštolského paláce v rámci mezinárodního sympozia o Husovi, jehož se účastnila stovka českých i zahraničních vědců, duchovních a dalších osobností. Současně Husa zařadil mezi reformátory církve, což je hodnocení, o nějž se katolická církev od té doby opírá.
"Vztah církve k Husovi má schválení, požehnání na nejvyšší úrovni – od papežů. A to je pro nás, jako reprezentanty našich církví, kterých se to týká, velmi důležitá věc," shrnul to v roce 2015 v rozhovoru s křesťanským magazínem Christnet kardinál Miroslav Vlk.
2
31
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
