Jakub Vágner: Naše sebedestrukce je nevyhnutelná

Objel jste celý svět. Jak je na tom podle vás životní prostředí?
Na to je složité odpovědět. Ta necelá čtyři desetiletí mého života, během nichž jsem viděl mnohé, jsou z pohledu evoluce zcela nicotná. Přijde mi ale, jako kdyby se čas neustále zrychloval. Věci, které se dříve udály během desetiletí, se dnes dějí za rok. Akcelerují přitom nejen pozitivní věci, ale i zkáza některých koutů naší planety. Pokud bych měl hodnotit pouze to, co jsem zažil na vlastní kůži, tak mám pocit, že naši planetu devastujeme čím dál rychleji. Jsou místa, která jsem před dvaceti lety viděl panenská, a dnes jsou pouhou měsíční krajinou. Vše má svůj počátek a konec. Myslím, že naše sebedestrukce je bohužel nevyhnutelná. Je pouhou otázkou času, kdy se tak stane.

Matěj Stropnický o životě na zámku: Na vesnici je víc nepohodlí. Prostě makáme

Přitom po revoluci se stav české přírody výrazně zlepšil, postupně ale vyvstaly další problémy, třeba kůrovcové kalamity, zábory zemědělské půdy… Jak jsou na tom naše řeky, jezera a rybníky?
Kvalita vody se na první pohled zcela jistě zlepšila. Když jsem jako kluk přišel k Labi, na první pohled to byla v některých místech spíše stoka než řeka. Byla však plná ryb, u břehů utíkali raci. Dnes již taková místa téměř nenaleznete. Voda vypadá čistší, ale to, co nevidíme, je obrovské množství hormonů, antibiotik a jiných látek, které čistírny odpadních vod nezvládají odstranit. Dostávají se do volné přírody, podzemních vod a zpětným koloběhem i do nás. To podporuje i špatně nastavená legislativa. Chceme žít v blahobytu a pohodlí, a nechceme si přitom přiznat, že se jedná o život na dluh, který budoucí generace tvrdě zaplatí. 

Jak se díváte na vymírání živočišných druhů? Máme na tom opravdu zásadní podíl, nebo jde o přirozený vývoj?
Vymírání živočišných druhů rozhodně nejde podceňovat, protože my sami jsme jedním z nich. Vliv na to samozřejmě máme, protože si z přírody bereme vše, co chceme, nikoli pouze to, co nutně potřebujeme. Živočišné druhy přicházely a odcházely, ale míra, se kterou se to děje nyní, je alarmující. Vidím to na všech svých expedicích. Věnuji se především sladkým vodám a je zřetelné, s jakou rychlostí na celém světě mizí největší druhy sladkovodních ryb.

Když jsem vedl rozhovor s vášnivým rybářem Rudolfem Hrušínským, říkal, že kapr se musí vysedět, ale takové muškaření je podle něj docela únavný sport. Co vy? Jak známo, rád bojujete s proudem. Ale najdete v sobě i trpělivost sednout si na břeh, nahodit a čekat?
Rybaření je krásné, protože má nepřeberné množství podob, odstínů a barev. Každý rybář si může u vody najít to své. Mám sice raději řeky a jezera, kde nevidím na druhý břeh. Stejně tak si ale rád sednu i k malému rybníku či potoku a kochám se krásou, kterou mi příroda nabízí. Je to vždy o tom, abychom s pokorou přijímali každý okamžik, protože z mého pohledu je každý okamžik dar. Jistě bych lhal, kdybych tvrdil, že semtam nechci chytit vysněnou rybu, ale už dávno k vodě nechodím pro pouhý adrenalin z úlovku. Je to souznění s přírodou, návrat k dávným kořenům a samozřejmě i pocit lovce. To vše mě do přírody táhne. 

Herec Marek Němec zažil v Tatrách drama: skončil s fénem pod dekou

Jíte vůbec ryby?
Vždy jsem tvrdil, že nejlepší rybou je hovězí a nejlepším kuřecím je vepřové, ale ryby občas samozřejmě jím. Čím delší trasu ale musí na můj talíř urazit, tím je méně rád konzumuji. Nejraději jsem, když si mohu ulovit svoji vlastní, o níž vím, odkud pochází a že je čerstvá. 

Nemáte problém ji zabít?
Většinu svých ulovených ryb vracím zpět do rodného živlu, ale pokud mám na rybu chuť já nebo mé okolí, nemám problém si ji od vody odnést. Vždy ale jen v takové míře, aby nešlo o plýtvání. Chci vzít z přírody pouze to, co k životu nutně potřebuji. Ať už na expedici beru život jakémukoli zvířeti, vždy se to snažím dělat s pokorou a samozřejmě tak, aby zvíře netrpělo. Musíte si uvědomit, že tam většinou nejsou žádné supermarkety, pitnou vodu ani večeři si tam zkrátka nekoupíte. K přežití tedy potřebujete znalosti a dovednosti, mezi které nepatří vytažení kuřete z mrazáku.

Způsob, jakým jdete po stopě svých budoucích úlovků, je soudě dle televizních reportáží dost vyčerpávající a vyžaduje fyzickou i duševní kondici. Jak dlouho to ještě zvládnete dělat?
Když mi bylo pětadvacet, chvílemi jsem měl i pocit, že jsem nesmrtelný. To už si dávno nemyslím. Sil samozřejmě ubývá, ale elánu zatím rozhodně ne. Takže cestování za rybami se budu věnovat, jak nejdéle to půjde. 

Herec Igor Orozovič: Někdy mi přijde, že si svými zásadami šlapu po štěstí

Když jsem vás slyšel mluvit o rybách, byl v tom vždy jakýsi vhled, který prozrazuje vaši lásku k živým tvorům jako takovým. Jaká zvířata kromě ryb máte ještě rád?
Asi nejtěžší otázka, kterou jste mi mohl položit. A protože je tak těžká, odpovím na ni jednoduše - úplně všechny. Obdivuji krásu všeho živého bez rozdílu. Bez ohledu na velikost, sílu, barvu či důležitost z pohledu současnosti.

Mezi rybáři je i mnoho žen. Mají k rybolovu jiný přístup než muži?
Žen rybářek neustále přibývá a je to trend, který se šíří celým světem. Ani Česká republika není výjimkou. I mezi našimi sportovními rybářkami máme opravdové hvězdy. Zmínit mohu kupříkladu Katku Švagrovou nebo Katku Markovou, které reprezentují naši zemi a dosahují úctyhodných výsledků. 

Je rybaření drahý koníček?
Rybaření je celkem levné. Základní výbava pro začínajícího rybáře se bude pohybovat mezi 3-5 tisíci korunami, což kupříkladu oproti hokeji, tenisu, golfu a jiným sportům není zdaleka tak finančně náročné. Ale stejně jako v každém sportu, pokud se chcete dostat na vyšší úroveň, bavíme se o desetitisícových až statisícových částkách.

Seriálová drsňačka Zuzana Kajnarová Říčařová: Děti mi zcela změnily život

Chození na ryby bývá synonymem pro potřebu samoty, útěk od lidí, zašívání před hašteřivou ženou. Vaše rybaření je naopak adrenalin a vzrušení, zápas – skoro jako box. Co si o tomto rozdílu myslíte?
Oba přístupy jsou správné. A v mém případě hraje každý z nich svou velkou roli. Expedice jsou často náročné, plné adrenalinu, častých zklamání a velkého fyzického i psychického vypětí. Někdy tam necháte i velký kus zdraví. Proto když se vrátím, tak posezení s přáteli u malého vesnického rybníčku je odpočinkem, který bych nikdy neměnil. Oba světy mě baví a naplňují. 

Ovšem kapraře klimbajícího ve stínu olše by těžko někdo pozval na taneční parket, který vzrušeně sleduje celá republika. Jaký máte pocit ze své taneční mise ve StarDance? Měl jste předtím za sebou nějakou taneční průpravu, nebo jste se do toho prostě vrhl po hlavě jako do řeky v Kongu?
Žádnou taneční průpravu jsem neměl, takže bych to spíše přirovnal k té řece v Kongu, a to k řece hodně divoké. Rozhodně toho však nelituji. Měl jsem velké štěstí na taneční partnerku Michaelu Novákovou, která má nejen svatou trpělivost a nervy jako ocelové struny, ale i obrovský kus umu a pokory.