„Inkluzivní vzdělávání je myšlenka, určitá idea, která se podle mého soudu nedá zpochybnit. Protože i ve společnosti žijeme všichni spolu. Nekoukáte na to, jestli jsem postižený, prostě sem patřím. Vzdělání ale bylo postaveno tak, že když se nepřizpůsobíte tomu, co škola požaduje, patříte jinam, kde se vám budou věnovat speciálně,“ říká dětský psycholog Václav Mertin.

Hurá do školy! Rady pro rodiče i děti.A my dnes říkáme, že všechny děti mají právo na co nejlepší vzdělání. A vzhledem k tomu, že budou žít ve společnosti, měly by se vzdělávat pohromadě a není důvod je někde vyčleňovat. "To je nezpochybnitelná myšlenka, které by se měla škola přizpůsobit,“ vysvětluje Mertin.

Odpovědnost je na učiteli či družináři

„V současné situaci mají rodiče postiženého dítěte (a nezáleží na tom, jestli má Downův syndrom, autismus, ADHD, či sluchové postižení) právo požadovat umístění do školy i školní družiny bez asistenta pedagoga i osobního asistenta, když jim ho pedagogicko-psychologická poradna nepřidělí nebo na něj škola nedostane peníze od úřadu. To je naše česká inkluze. Je pak jen na učiteli či družináři, jak si s tím poradí, zodpovědnost je přehozena na ně,“ dodává k naplňování myšlenky inkluze v praxi nejmenovaná družinářka.

Učitelka přidává svoji zkušenost: „U nás si dítko s poruchou, jejíž projevy komplikují provoz družiny, netroufli umístit bez asistenta. Jde o bezpečnost dítěte samotného i ostatních. Za pár let bude ze školy a družiny díky inkluzi pouze hlídárna dětí, a to nejen kvůli tomu, že tam budou děti se speciálními potřebami,“ prorokuje pedagožka.

Ve čtvrtek 29. srpna se ve speciálu Hurá do školy! dozvíte, co dělat, když je vaše dítě ve škole šikanováno.

Je řešení?

Co je tedy největším problémem inkluzivního vzdělávání u nás? „Podle mého soudu u nás není inkluzivní vzdělávání. U nás je pořád integrace. To znamená, že se integrují zdravotně postižení, a aby dostali podpůrná opatření, musejí mít nějakou diagnózu. Takhle to funguje v praxi. Ale ta idea je, že když se žákovi třeba rozvádějí rodiče nebo když třeba musí jít za dva měsíce na nějakou operaci, potřebuje trochu jiný režim. Ne úplně jiný režim, ne jiného učitele, jen se musí přihlédnout k jeho potřebám. Nemusí mít žádnou diagnózu, je normální a časem se zase srovná. A pak se může stát, že je dítě nějak postižené, ale vlastně nic moc nepotřebuje, takže není důvod pro něj něco vymýšlet. Inkluze by měla řešit vaše potřeby. Tohle vnímám jako velký problém. A trochu mě štve, že z toho zůstalo jen to, že děti jsou spolu ve třídě a řeší se, kolik mají mít asistentů a pomůcek,“ říká Václav Mertin s tím, že hodně důležitá je individualizace: „Nevím, o co se opírá ta hromadnost, kromě nějakých organizačních záležitostí. Nevím, o co se opírá fakt, že někomu něco jde, druhému to nejde a oba se učí totéž. Moje představa je, že české školství by mělo mnohem více individualizovat. Rozbít více tu hromadnost a jednotnost.“

Děti s postižením mají za úkol otevřít naši mysl

„Na nemoci a postižení je třeba přestat pohlížet jako na chyby. Naše vnitřní já rozhodně nic takového necítí. Děti, které se rodí do těchto situací, nás přišly něco naučit,“ říká Martina Vitáková, učitelka přípravné třídy Základní školy Na Líše na Praze 4. Ve své třídě připravuje na školu děti s odkladem školní docházky, které jsou pro první třídu zatím nezralé, a mezi nimi obvykle i děti s určitou diagnózou – od dětí s poruchami pozornosti, jako jsou ADD či ADHD, po žáky s autismem či Downovým syndromem.
 
„Tyto děti jsou osobnosti, které na naše výchovné pokusy odpovídají dost houževnatou autonomií.  Ony nemají narušené vědomí, ale jeho překlad do fyzického projevu, jako je například řeč. A nezapadají do obvyklých škatulek, ve kterých bychom je někdy rádi viděli. Naopak, přišly sem proto, aby nás dostaly třeba zrovna z těch našich ulit a otevřely nám oči,“ vysvětluje Martina Vitáková a mimo jiné dodává: „V hloubi duše jsem přesvědčena, že děti s postižením mají za úkol otevřít naši mysl a trochu nás spojit se svým pravým já. Myslím, že inkluze je posun správným směrem, ale bude to ještě zřejmě dlouhou dobu trvat. Nezbytné je nastavení kvalitních podmínek ve školách. Do nich patří časové, prostorové a finanční zázemí. Mám na mysli například kvalitní vzdělávání asistentů, které nutně musí provázet i jejich odpovídající finanční ohodnocení.“
Zdroj: MŠMT, Příklady dobré praxe

Hurá do školy! Rady pro rodiče i děti.