Zastáváte názor, že nikoli strukturální schodek nebo rychlé zadlužování země, ale inflace je největším zlem. Platí to i dnes, kdy klesla těsně pod deset procent?
Určitě to platí. I proto, že inflace zhoršuje ostatní makroekonomické statistiky. Velký schodek a tempo zadlužování, které bylo v letech 2020, 2021 a v posledním čtvrtletí 2022 nejvyšší v celé Evropské unii, jsou střednědobě a do budoucna veliké problémy. Přesto za aktuálně ještě větší zlo považuji inflaci. Vůbec nechápu, proč je pokles pod deset procent oslavován. Jde pořád o vysokou hodnotu. Navíc každý, kdo rozumí statistice, ví, že loni v červnu byl vysoký inflační základ. K tehdejším 17,5 procenta nyní přidáváme 9,7 procenta. To, za co domácnosti přede dvěma roky zaplatily deset tisíc korun, nyní stojí skoro třináct.

Premiér Petr Fiala ovšem vládu pochválil, že dělá správnou hospodářskou politiku, když je inflace konečně jednociferná.
Česká inflace je pravděpodobně pořád druhá nejvyšší v Unii, data budeme mít za pár dní. Míra inflace srovnatelná mezi zeměmi se počítá trochu jinak, a ta pro Českou republiku pod deseti procenty nebude. Vypadá to, že podobně jako v květnu budeme v míře inflace druzí nebo třetí nejhorší. Rozhodně je výrazně vyšší než v zemích na západ a na jih od nás.

Jak je možné, že ve Francii, Španělsku nebo Itálii je inflace nižší? Kdo za to může?
Faktorů je víc a nejde o politické hodnocení, ale o ekonomická fakta. V Česku jde o výsledek bezbřehého utrácení v době pandemie, kdy vláda ve druhé polovině roku 2020 a v celém následujícím roce rozdávala ve velkém peníze, které šly do spotřeby. Lidé měli peníze, ale neměli je za co utratit. Ekonomika byla zasažená lockdowny a šla celkově dolů, příjmy domácností ale ne.

Navíc podle Nejvyššího kontrolního úřadu nemělo devadesát procent takových dotací v roce 2021 nic společného s kompenzacemi za administrativní zásahy státu při pandemii. Lidé měli chuť znovu utrácet a podle dat byli mnoho měsíců po pandemii ochotni nakupovat i za vyšší ceny. Toho velcí výrobci a prodejci rádi využívali a šroubovali ceny, kam až to kupující vydrželi. Což souvisí s druhým a třetím hlavním důvodem, proč jsme v zemích za bývalou železnou oponou měli výrazně vyšší inflaci než na západ, jih a sever od České republiky.

A to už mluvíme o politice?
Vlády v postkomunistických zemích ještě nenašly dost odvahy a schopností hlídat jednání velkých hráčů mezi výrobci a prodejci, aby své síly nezneužívali na úkor zákazníků a menší konkurence. A koncentrace velkých hráčů je v nich v důsledku transformace a privatizací větší než jinde v Evropské unii. Země za bývalou železnou oponou také donedávna zůstaly v průměru více odkázany na dovoz ruských surovin než ostatní unijní státy.

Česká ekonomika je přitom víc než jiné země závislá na průmyslu, který je energeticky náročný. Po nárůstu cen energií už v roce 2021 se tento problém projevil v cenách dříve a znatelněji než na západ a jih od nás. Částečně to bylo dáno špatnou regulací energetického trhu, což bylo jasně vidět na pádu Bohemia Energy, k němuž by při dobré regulaci nikdy nemohlo dojít. Distribuční firmy mohly fungovat bez přiměřených rezerv plynu nebo elektrické energie v porovnání s uzavřenými smlouvami s odběrateli, dokonce i bez dostatečné peněžní likvidity na takové nákupy.

Tehdejší ministři Jana Maláčová, Alena Schillerová, Karel Havlíček i premiér Andrej Babiš ovšem argumentovali tím, že dotacemi zachránili zaměstnanost a firmy, které díky státní pomoci nezkrachovaly.
V České republice je nejnižší nezaměstnanost v Unii, hluboko pod tím, co je optimální. Podniky, které by mohly růst a nabírat další zaměstnance, nerostou, protože na trhu práce chybějí lidé. Jsou mnohdy vázáni ve firmách, jež nejsou dostatečně produktivní a žijí čistě z dotací. Takže toto není žádná zásluha, naopak to české ekonomice přidělalo starosti do budoucna. Máme řadu podniků, které v době pandemie přežily jen díky státní podpoře. Kdyby ji nedostaly, musely by zavřít, uvolnily by lidi, kteří mohli začít pracovat v perspektivních oborech.

close Ekonomka Jana Matesová info Zdroj: Deník/Michal Bílek zoom_in Ekonomka Jana Matesová

Babišova vláda helikoptérovými penězi tedy ekonomice nepomohla?
Tím nadbytkem, zejména zmíněnými 90 procenty dotací z roku 2021 ne, zbrzdila ji. Samozřejmě i jiné země firmám a domácnostem v době pandemie pomáhaly. Konkrétně ale třeba Německo to dělalo jinak. Podporu dávalo rychle a bez velkého byrokratického zjišťování, kdo na ni má nárok. Dopředu ovšem oznámilo podmínky pomoci včetně toho, že ji zpětně prověří, a pokud ji někdo dostal neoprávněně, musel peníze vracet. U nás se to dělo jen okrajově.

Pravda ale je, že tehdejší opozice v čele s ODS volala po ještě větších objemech pomoci, takže má do jisté míry máslo na hlavě i ona.
Opozice tehdy skutečně nekřičela, že toto bude problém. I když co si vzpomínám, jednorázovou pětitisícovou dávku důchodcům kritizovala a byla proti ní. Bylo totiž jasné, že v budoucnu způsobí obrovský nárůst důchodového účtu. Schválení ale nezabránila, takže celý parlament má na tomto rozhodování svůj podíl. Největší problém ovšem nastal při daňové reformě na konci roku 2020. Tam vypadlo v příjmech státního rozpočtu 80 miliard za rok 2021, dalších nejméně 100 miliard loni, za letošek už zhruba 120 miliard a v každém dalším roce to bude ještě víc. To v rozpočtu neobyčejně chybí.

Avšak poslanci ODS, ANO a SPD, kteří to tenkrát odhlasovali, dodnes tvrdí, že to bylo správné rozhodnutí, neboť peníze mají zůstat lidem. Proč tomu podle vás tak není?
Argument, že peníze mají zůstat lidem, je správný, pokud se týká firemních daní. Podniky totiž aspoň nějakou část, pokud ne většinu, reinvestují. To, co jim zůstane na daních, umějí zhodnotit lépe než stát, který to mnohdy rozfofruje. Nedají všechno do spotřeby a investují do rozšíření výroby a inovací tak, aby se jim to vyplatilo.

Domácnosti to nevědí?
Lidé používají ušetřené peníze na investice, které posouvají ekonomiku dopředu, jen částečně. Zrušení superhrubé mzdy a snížení daňové zátěže zaměstnanců navíc prospělo nejvíc osobám s nadprůměrnými příjmy. Těm s nižšími příjmy, kteří po uplatnění všech odečitatelných položek daně stejně skoro neplatili, to příliš nepomohlo. Ti vysokopříjmoví urychlili poptávku po nemovitostech, a protože nabídka zdaleka nerostla tak rychle jako poptávka, zase to přifouklo nemovitostní bublinu.

Zmínila jste špatnou regulaci tuzemského energetického trhu. Co se mělo udělat lépe?
Bankovní a energetický trh mají z hlediska dopadu na život domácností hodně společného. Když zkolabuje bankovní trh, dostane celá ekonomika velkou ránu. Postihne to firmy, domácnosti, zaměstnanost. Proto už před 113 lety přišli v USA na to, že se tento segment musí velmi silně regulovat v zájmu toho, aby ekonomicky nejzranitelnější občané nebyli postiženi. U energetického trhu je to podobné, byť dopad jeho zhroucení tam není tak dlouhý a zničující, ale nastoupí rychleji. Z toho důvodu je nutné ho regulovat podle stejných principů jako bankovnictví. Ne tak důkladně a přísně, ale se stejnými principy. A existují k tomu i potřebné nástroje a instituce.

Základní ekonomická poučka říká, že všechna síťová odvětví od výroby až po konečného spotřebitele musí být státem regulována, neboť trh sám to neumí. Je nepředstavitelné, aby centrální banka dovolila komerčním bankám poskytovat úvěry, aniž by měly dostatek zdrojů. Nemohou mít znatelný nepoměr mezi počtem držitelů krátkodobých vkladů a vlastními prostředky, které jsou velmi rychle schopny stáhnout z investic a vyplácet. To je nemyslitelné a Česká národní banka to přísně sleduje. V případě energetického trhu to Energetický regulační úřad (ERÚ) úplně ignoroval.

Když už se to ale přihodilo a do toho přišla ruská agrese, neměla vláda zareagovat hned a ceny energií zastropovat místo toho, že premiér Fiala ještě loni v srpnu o fixaci hovořil jako o populistickém opatření?
Pro českou ekonomiku bylo vysokou prioritou celoevropské řešení. Jiné by nefungovalo. Nejsme Španělsko nebo Portugalsko, které má veškeré zdroje energií k dispozici na svém území. Buď je sami vyrobí, nebo u jejich pobřeží sídlí terminály či ústí podmořská potrubí. Česká republika je závislá na tom, co přiteče z jiných zemí, dříve z východu, nyní ze západu. Pokud tedy vláda čekala na to, až se najde dobré evropské řešení, bylo to v pořádku. Mohla ale doufat, že se to podaří rychleji, protože od loňského července měla jako předsednická země všechna vyjednávání pod kontrolou. Do září se to nepovedlo. Buďme ale spravedliví, jiné věci ano. Vaši čtenáři si možná vzpomenou, že ještě v červnu loňského roku naprosto reálně hrozilo, že nebudeme mít v zimě zdroje energií. To se nestalo a to byl velký úspěch Fialovy vlády. To, co se neudělalo za dvacet let, se najednou uskutečnilo během pár měsíců.

close Ekonomka Jana Matesová info Zdroj: Deník/Michal Bílek zoom_in Ekonomka Jana Matesová

Nouze naučila Dalibora housti?
Přesně tak to bylo. A viděli jsme, jak bída naučila housti německého Dalibora, který postavil terminályv desetinovém čase oproti plánům. Nezapomínejme, že když opozice srovnává přístup sousedních zemí k zastropování energií, které přišlo dříve a bylo velkorysejší, Rakousko i Německou jsou země, jež mají z fiskálního hlediska daleko větší zdroje, než má Česko.

Andrej Babiš, Tomio Okamura nebo Jindřich Rajchl také tvrdí, že vláda měla zastropovat ceny u výrobců, nikoli u distributorů. Měla?
Nemyslím, že postupovala chybně. Než plyn nebo elektřina dojdou od výrobce ke spotřebiteli, jdou přes distributory. A když Eurostat na jaře přišel s informací, že Česko má nejvyšší a nejrychleji rostoucí ceny energií, potvrdilo se to, co jsme zažili v případě Bohemia Energy i dalších distribučních firem. Totiž že ERÚ evidentně není schopen distributory účinně regulovat, nemá sílu je krotit. Kdyby vláda zastropovala u výrobců, distributoři by pravděpodobně nasadili tak vysoké ceny, že by vláda musela stanovit další stropy a dotovat dvakrát, na začátku i na konci řetězce. Klidně by se tak mohlo stát, že by to Českou republiku vyšlo výrazně dráž. Argument opozice by tedy byl správný, ale jen v případě, že by distribuční trh s energiemi byl dobře regulován, což není.

Premiér Petr Fiala se před pár měsíci přel s guvernérem České národní banky Alešem Michlem, kdo může za vysokou inflaci, byť je ze zákona jasné, že jde o hřiště ČNB, která je zodpovědná za cenovou stabilitu. Michl vládě vyčítal, že málo šetří a neutahuje kohouty na výdajové straně. Ta odpovídá úsporným balíkem, který má za dva roky zmenšit deficit o 150 miliard korun. Bez toho by to nešlo?
Úsporný balíček má za cíl snížit obrovský nepoměr mezi příjmy a výdaji veřejných financí. Je tak velký, že i kdyby ekonomika začala raketově růst, neodstraní ho. Proto se nedá dělat nic jiného než škrtat výdaje, a pokud to nepomůže, zvyšovat příjmy. Z hlediska udržitelnosti státních výdajů je tedy nutné, abychom se nedostali do situace, kdy České republice nikdo za slušný úrok nepůjčí. A výdaje na obsluhu dluhu budou ukousávat víc a víc z toho, co bychom mohli vynaložit na zdravotnictví, sociální systém či budování infrastruktury, tedy na účely, které by pomáhaly české ekonomice růst nebo zvyšovaly spokojenost obyvatel. A je také třeba nepouštět do spotřeby víc peněz a větším tempem, než jakým roste ekonomika.

Budou představená opatření, jež nyní projednává sněmovna, stačit?
Určitě ne. Úspory by musely pokračovat nastaveným kurzem minimálně tři roky po sobě. Jen tak bychom se zbavili zásadního problému veřejných financí. Otázka je, zda vláda v příštím roce najde odvahu podobný balíček navrhnout. Obávám se, že ne. Když vidím, jak probíhá současná debata, tak ta další by nemusela skončit do červnových evropských voleb. Je nesmírná škoda, že vláda nějaký balík nevytvořila a neschválila už loni.

Parlament projednává kromě konsolidačního balíku i parametrické změny důchodového systému, především přísnější nastavení podmínek odchodu do předčasného důchodu a jiný výpočet valorizačního mechanismu. I to považujete za nezbytný krok?
Z hlediska střednědobého a dlouhodobého trendu je nezbytně nutná alespoň ta parametrická změna. Bez ní by letošní čtyřicátníci nedosáhli na žádný důstojný důchod. A změnu mimořádné valorizace, kterou má na stole Ústavní soud, bylo rozhodně potřebné učinit. Je škoda, že ji vláda neudělala dávno.

Vzorec pro mimořádné valorizace, který se spustí až ve chvíli, kdy inflace překročí pět procent, nebyl nikdy nastaven správně. V takové situaci není správné penze valorizovat o celou inflaci, protože s ní není schopna se vyrovnat centrální banka sama, a je potřeba, aby jí pomohly podniky a vláda, tedy aby se snížila spotřeba, což znamená i pomalejší růst platů a penzí, než je míra inflace. Proto už ve chvíli, kdy inflace přesáhne tři čtyři procenta, by nemělo být možné důchody valorizovat o celou částku. Jenže to nikdo neřešil, protože inflaci přes pět procent všichni vnímali jako čistě teoretickou možnost.

Vzorec pro mimořádnou valorizaci bylo tedy velice žádoucí změnit, a to jak z hlediska udržitelnosti letošního schodku, tak zejména samotných důchodců.

Kvůli nespravedlnosti?
Přesně tak. Původní vzorec byl totiž velmi nespravedlivý k lidem s průměrnými a nižšími důchody. Jim rostly nejen o nižší absolutní částku než ty vysoké, ale i procentně méně. To se v letošní snížené mimořádné červnové valorizaci napravilo. A ta dodatečná sociální dávka je z mého pohledu správná, protože důchody budou dál valorizovány o celou inflaci, ale vždy až od ledna. Tato jednorázová pomoc má tak vést k tomu, aby senioři přečkali zbytek roku důstojnějším způsobem.

Kdo je Jana Matesová:

* Narodila se v roce 1957 v Praze, ale vyrůstala na Vysočině.

* Vystudovala VŠE a Kennedyho školu vlády na Harvardově univerzitě.

* Působila v akademickém sektoru a v poradenství, mnoho let strávila ve Světové bance na pozicích od konzultanta po poradkyni vrchního ředitele a členku týmu poradců prezidenta Světové banky pro mezinárodní finanční architekturu a mezivládní organizace G-7, G-8, G-20 a G-24.

* Ve své práci se zaměřuje převážně na globální ekonomiku.