Mlčky přihlíželi práci obhájců. Dívali se do země.

Dva z nich se k tomu, co ve Vítkově v domě romské rodiny udělali, vůbec nevyjádřili, když soud obžalovaným udělil poslední slovo.

Vaculík a Lukeš předstoupili před senát vrchního soudu a jen suše pronesli jednu větu: nechtějí se jakkoliv vyjadřovat.

Obžalovaný Műller byl v jednací síni sdílnější:

„Souhlasím s tím, co přednesla obhájkyně a s vrácením věci ke krajskému soudu. Do Vítkova jsem nejel s tím, abych někoho připravil o život a už vůbec ne malé dítě,“ využil možnosti závěrečného slova.

Cojocaru si ve vazební věznici připravil proslov písemně. Když v jednací síni spustil o rozporech, které zazněly u krajského soudu, předseda senátu jej přerušil s tím, že by opakoval slova svého obhájce.

„Nejsem vrah, ani násilník. Nic takového se neprokázalo. Je mi to líto co se stalo a chvi, aby došlo k vrácení ke krajskému soudu,“ sdělil poté k žhářskému útoku obžalovaný.

Na to, že čtveřice útočníků měla možná poslední šanci vyjádřit se k tomu, co tehdy ve Vítkově udělala, upozornil mladíky zmocněnec rodiny popálené Natálky Markus Pape.

V závěrečné řeči mimo jiné vyzval útočníky, aby toho využili a apelovali na podobně smýšlející lidi, čímž by mohli pomoci tomu, aby se nic podobného, jako se odehrálo ve Vítkově, neopakovalo.

Jeho výzva zůstala bez odezvy.