Co ale těch pět let dělali sociální pracovníci? Jak je možné, že na zločin nepřišli? Zajímali se vůbec o osud dívky u opatrovníků?

Podle krajského úřadu pracovnice do rodiny pravidelně jezdily. Tvrdí, že nenarazily ani na sebemenší náznak toho, co dívka musela v soukromí v malé vsi na Jesenicku trpět.

Úředníci připouštějí, že systém ochrany dětí není ideální. Začali se však snažit o nastavení ještě lepší spolupráce mezi úřady, školou i policií a specializovaného vzdělávání tak, aby se dařilo zneužívání dětí včas odhalit.

„Pokud jsou děti svěřeny do výchovy jiných osob než rodičů, stát jim garantuje právo na kontrolu takového prostředí v zákonem daných lhůtách – v období prvních šesti měsíců obecní úřad obce s rozšířenou působností sleduje vývoj dětí nejméně jednou za tři měsíce a poté podle potřeby, nejméně však jedenkrát za šest měsíců. Tato kontrola byla v tomto případě v souladu se zákonem,“ popisovala Markéta Čožíková, vedoucí odboru sociálních věcí olomouckého krajského úřadu s tím, že úřad je vázán mlčenlivostí a podrobnosti ke křiklavému případu zneužívání dítěte vzhledem k jeho ochraně sdělit nemůže.

Do rodiny se starším mladíkem, kam dívka přišla v roce 2003 spolu s bratrem, jezdily úřednice z Jeseníku pravidelně. Pomáhaly řešit neúspěch ve škole, mluvily s ní, zajímaly se o prostředí a vztahy v rodině. „Ani náznak toho, co poté vyšlo najevo,“ sdělil Pavel Podivínský, vedoucí oddělení sociálně-právní ochrany dětí krajského úřadu.

„Nesvěřila se. Až poté ve škole. Pak to nabralo rychlé obrátky a vše se okamžitě řešilo. Do té doby jsme nic netušili,“ uvedl Podivínský s tím, že jako nadřízený úřad rovněž prováděl kraj kontroly a nezjistil žádné pochybení úřednice, která měla dívku na starosti.

Tedy ani postih nikdo v tomto křiklavém případu zneužívání dívky v pěstounské rodině neuložil. „Systém na ochranu práv dítěte nikdy nebude ideální, vždy záleží na odpovědnosti a nasazení konkrétních pracovníků, kteří literu zákona naplňují svým konkrétním jednáním, přesto je možno se ptát, proč si žádných symptomů nevšimli, například pediatr nebo škola či vedoucí volnočasových aktivit,“ sdělila Čožíková.

Podle jejích slov je sexuální zneužívání dětí velmi latentní jev.

„Když dětská oběť hledá pomoc, zpravidla osloví se svým problémem v první řadě matku, případně ženu v pozici partnerky pachatele. Jde o velmi citlivé téma, společensky nepřijatelné, tudíž dětská oběť často bývá konfrontována s tím, že matka odmítá uvěřit tomu, že ten stejný partner, se kterým léta žije a zná ho, by byl schopen „něčeho takového“. Snad v rámci zachování své lidské důstojnosti či hodnoty matka popírá možnost, že zrovna u nich v rodině by se realizovalo zmíněné společenské tabu,“ popisovala Čožíková.

Oběť - dítě tak podle úředníků rychle pochopí, že je nežádoucí se k explozivnímu tématu doma vracet. „Je otázkou, zda má dostatek vnitřních zdrojů pro vyhledání pomoci jinde. Další otázkou je, zda okolí dítěte uvěří sdělení dítěte, případně zda je schopno identifikovat signály zneužívání, nevyjádří-li se dítě například ze strachu, studu,“ uvedla.